sedm.1

Leigh Whannell si jak režijně, tak především scénáristicky vybral s The Invisible Man zatraceně slabou chvilku, neboť je až neuvěřitelné, že tvůrce, který stojí za takovými peckami, jako série Saw, Insidious, či Upgrade, tedy vše naprosto strhující, napínavé a především zatraceně nápadité a vypointované podívané, pak napíše a zároveň natočí takhle mdlou a nevýraznou story, postrádající prakticky vše výše zmiňované, co doposud v jeho pracích tak fungovalo, až dominovalo, a to ani nezmiňuji, kolik možností navíc zrovna téma Neviditelného nabízí. Já jsem z tohoto jeho výsledného projektu prostě opravdu zklamaný, jelikož zde nemohu vlastně ani zmínit cokoliv, co by mě vážně alespoň trochu oslovilo, zato těch negativ, těch je víc než dost. Ústřední zápletka mi přijde vážně bez výrazné, nápadité ústřední myšlenky, její spád je mizerný, napětí prakticky žádné, emoce vymazány, využití postavy „Neviditelného“ zoufale promarněné, atmosféra naprosto nepůsobivá, hororových prvků nula, absence gradace nepochopitelná, pointa nevídaně nudná, a vrcholem budiž Elisabeth Moss v ústřední roli, hnusná, nesympatická a fakt divná herečka, která nemá ani na druholigové vedlejší role, natož pak aby utáhla takovýto film, s jejím obsazením se tvůrci zkrátka totálně sekli a filmu tak ublížili ještě víc. Já jsem zkrátka přesvědčen, že téma Neviditelného nabízelo opravdu nepřeberné množství možností, ovšem ta, kterou nakonec Whannell představil filmovému světu, je skutečně nepovedená, nezábavná, nezajímavá a nevýrazná, takže hlavně kvůli té promarněné šanci jsem při hodnocení přísnější, než kdy jindy, a za mě tak jasný palec dolu.

Kristova boto, ta byl zase flákanec. Kolik já si toho kvůli tomu Dolphovi ještě asi vytrpím. Když má ale někdo pro někoho prostě slabost, tak co nadělá, že? No, pojďme do toho, takže se jedná o další laciné pokoukáníčko kategorie B, až spíše C, se scénářem rovnou kategorie D, s hromadou nesmyslů a filmových kiksů, což mě sralo asi ze všeho nejvíc, jinak dále s fakt vyzrálými dialogy, myšleno samozřejmě ironicky, se zápletkou, co má sice určitě spád, ale toť asi vše, prostě to co se tam odehrává, je vážně už vysoká hra s diváckou trpělivostí a tolerantností, akce je pak možná dostatek a dokonce i její úroveň není úplně nejmizernější, pokud ovšem tedy nepočítám přestřelky, za které by potřebovali být postřeleni tak akorát sami tvůrci do prdele, jinak atmosféra, napětí, emoce, nic z toho se tu nevyskytuje a co se obsazení týče, to je také spíš taková sranda, sice se zde vystřídá pár povědomějších céčkových ksichtů, což určitě potěší, Natalie Burn pak v ústřední roli také nepůsobí úplně mimo a Lundgren je zkrátka Lundgren, většinu času tu tedy prosedí na židli s hubou plnou keců, a když se nakonec přeci jen zúčastní závěrečné akce, tak stejně nevěřím, že se v ní nenechal zastoupit dublérem, ale jeho charisma mě i tak pořád táhne, takže v tomto ohledu vše OK, ovšem přímo postavy zmiňovaných herců, to je další přehlídka triviálnosti a nesoudnosti, to fakt jako bolelo. Celkově je to ale prostě levný brak, co vážně nemá smysl vidět.

Dle recenzí a traileru jsem čekal po dlouhé době skutečný masakr, nicméně k mému velkému zklamání to zas až takový jateční festival není, i když tedy první dvě vybouchlé hlavičky slibují více než slibnou zábavu, postupem dalších a dalších mrtvých ovšem nejspíš docházeli finance a nakonec tak z 24 avizovaných zabití je v podstatě zhruba osmdesátiprocentní většina úplně mimo záběr, takže nějaká výjimečná řežba se tu skutečně bohužel nekoná. Přitom námět pro samotnou zápletku není vůbec špatným nápadem, jedná se opravdu o takovou jednoduchoučkou, ovšem zatraceně vostřejší verzi Jumanji, jak už jsem ale zmiňoval, tvůrce nejspíš vyloženě trápil rozpočet, takže se nakonec jedná o vážně umírněnější verzi, než o jakou by mohlo jít za jiných finančních prostředků, což je o to víc škoda, neboť těch pár přítomných gore efektů není vůbec na špatné úrovni. Casting je pak poměrně snesitelný, nikdo mě nějak vyloženě z přítomných herců a jejich postav neiritoval, a co se jinak dalších tradičních filmových ohledů a prvků týče, je evidentně znát, že oba režiséři jsou teprve na počátku svých kariér, jelikož je z toho až nemile znát, že se jedná spíše o takovou poloprofesionálnější fanouškovskou záležitost, než o jakoukoliv vyzrálejší filmařinu. Každopádně, pro příznivce krvavé zábavy se může jednat o vhodný tip, ti ostatní by se tomu měli ale vyhnout zatraceně velkým obloukem, jelikož jinak je to fakt slabota.

Marc Forster natočil opravdu zvláštní, ale především originální film, což zní sice působivě, problém ovšem je, že na mě to bylo zvláštní asi až příliš a v podstatě na mě celý ten příběh ve výsledku ani nezafungoval. Určitě bych tedy hodnotil o * výše, kdyby film skončil jako „tragédie“, což se nestalo, nicméně mé pocity z tohoto snímku jsou každopádně velmi rozpačité, a vlastně jsem si až doposud nedokázal v hlavě ani ujasnit, jestli se jedná o vážně tak výraznou a netuctovou romantiku, anebo zdali je to strašná ptákovina, která se tvůrcům jednoduše vymkla kontrole. Co musím ovšem určitě zmínit za pozitivum, je velmi přesvědčivá a podmanivá chemie mezi Willem Ferrellem a Maggie Gyllenhaal, což jsem vůbec nečekal, stejně tak jako jeden z nejumírněnějších výkonů právě Willa Ferrella, jehož výstřední herectví mě jinak upřímně sere, ale tady ta jeho vážnější poloha mě bavila a kupodivu v ní nebyl vůbec špatný, spíš naopak. Zápletka jinak krom zmiňované originality toho moc jiného nenabízí, vyskytuje se zde dost hluchých míst, spád nic moc, avizovaný humor se tu nevyskytuje, romantická linie je pak sice příjemná, na druhou stranu jí ovšem chybí emoce, což považuji za opravdu zásadní nedostatek, a jelikož nic dalšího, co by stálo za zmínku, se tu už nevyskytuje, tak vlastně není můj výsledný dojem z tohoto filmu příliš dobrý, spíš jak už jsem zmiňoval, jde o takovou odlehčenější, dramatičtější podivnost, u které hodně závisí na tom, jaký divák se jí rozhodne dát šanci a je to vážně tak 50 na 50.

Výrazný a sympatický Adam Devine je v podstatě jediný důvod, proč vůbec sledovat tento strašně hloupý a naivní pokus o romantickou podívanou, ve které se tvůrci snažili poukázat na současný problém vlivu mobilních telefonů na život lidí, speciálně pak na téma vztahů, což bych bral jako zajímavou látku, zvlášť pak s ohledem na to, koho vlastně Jexi vůbec představuje, jenže místo aby toho využili a přistoupili k tomu co nejoriginálněji a nejnápaditěji, tak raději veškeré karty vsadili na triviálnost, hloupost a především nesoudnost, narvané až po okraj tunou klišé a tak nesmysluplných scén a dialogů, že jsem se až chvílemi cítil za ně trapně. Ať se na mě tedy nikdo nezlobí, ale Jexi tak pro mě ve výsledku nakonec nečekaně nemile představuje skutečné scénáristické dno, kdy je alespoň dobré, že to je naštěstí tak krátké, neboť při delší stopáži bych se vážně už bál, jakých nesmyslů a nehorázností budou tvůrci ještě schopni, neboť tolik trapných momentů v jednom filmu snad ani nepamatuji, vrcholem budiž sex s mobilem, to působilo totiž už tak retardovaně, že jsem měl co dělat, abych to v tu chvíli definitivně nevypnul, což jsem jen tak mimochodem ještě u žádného filmu nikdy neuděl. Jexi je zkrátka fakt průser, který daného tématu absolutně nevyužil, nefunguje tu humor, romantika, emoce, prostě nic, je to jen hloupá a kýčovitá splácanina, s jedním z nejslabějších žánrových scénářů vůbec.

Jsou dva typy filmů po teenagery. V tom prvním vystupují nabušený frajírci, kozatý umělý blondýny, všichni pocházejí ze zbohatlických famílií, jezdí tam drahýma fárama a řeší pro běžného diváka neskutečný píčoviny, které nemají s reálným životem praktiky nic společného. V tom druhém hraje ovšem prim omladina, která nám může připadat, jako by to byli naši skuteční sousedé, sympatičtí kámoši, se kterými se dá naprosto v pohodě ztotožnit, a to díky jejich chování, myšlenkám, slovům, či řešením obyčejných problémů. Smutné je, že ten první typ jsou komerčně úspěšné snímky, na které chodí davy a o kterých se „týni“ pak baví ve školách, na lavičkách v parku a všichni si ty nesoudný kraviny navzájem doporučují, zatímco o existenci těch druhých v podstatě ani neví, a když na ně náhodou narazí, radši se o tom ani nezmíní, aby se u ostatních nestali terčem posměchu, ačkoliv jsou kvalitativně úplně jinde. A přesně o tom to je s Papírovými městy. Jde naprosto přesně právě o ten druhý typ snímku, takže se jedná o prakticky téměř neznámou podívanou, nad kterou by většina -náctiletých ohrnula nos, ale přitom je to tak krásný příběh, plný opravdových a silných emocí, krásného humoru, skvělých postav, zahraných úžasně sympatickými herci, s upřímnými a přirozenými dialogy, celé je to prostě strašně moc lidské, milé, uvěřitelné a pravdivé. Hlavní myšlenkou je pak síla přátelství a první milostná vzplanutí, což je také vážně moc důležité, a když vezmu v potaz ještě i samotný závěr, se kterým by se jinak divák v prvním typu filmů pro teenagery neměl vůbec šanci setkat, je jasné, jak moc mám filmy právě jako Papírová města radši, neboť to jsou filmy skutečně ze života a o životě, krásné, jemné, upřímné, lidské, podmanivé, zkrátka se jedná o velmi příjemný filmový zážitek.

Mě už fakt asi definitivně hráblo, ale mě tahle ptákovinka vážně bavila a já jí nemám v podstatě ani co zásadního vytknout. Původně jsem se tedy především obával Willa Ferrella, kterého jako komika příliš nemusím, a to pro to jeho až příliš přehnaně nesoudné vystupování a záměrné sebeztrapňování, nicméně zde se poměrně krotil a i když i tady si nakonec neodpustil těch pár svých nepřesvědčivě křečovitých „exhibicí“, celkově se snažil o civilnější podobu hraní a ve výsledku byl vážně fajn, a naopak jsem byl zvědavý a těšil se na Rachel McAdams, která pravidelně předvádí kvalitní a hlavně přirozené výkony, ovšem která mi sem do této podívané původně vůbec nepasovala, ale i ona překvapila a navíc se mi zde, zvlášť ke konci filmu, i velmi, velmi líbila, což bylo snad poprvé. Každopádně, tato ústřední herecká dvojice tu opravdu válí, získala si mé sympatie, fandil jsem jí, vážně mě bavila a v podstatě díky ní jsem si v tomto filmu užil i opravdu silné a působivé emoce, což jsem ani trochu nečekal, ale prostě mě obě postavy a jejich představitelé chytli a já jim zde ten jejich vztah a lásku k hudbě upřímně věřil. Zápletka je pak taková standartní a nepřekvapivá, rozhodně ale nenudí, má spád a vážně působivou energii, pochválit jinak musím filmaře ale i za hudební podobu filmu, kdy se střídaly jak známe hity, tak originální, chytlavé songy, a co se humoru týče, ten je hodně upozaděn, nicméně pár vážně povedených fórků se tu najde, hlavní ovšem v tomto ohledu je, že toho trapného humoru se tu vyskytuje skutečně jen minimum, a to je ve výsledku možná snad ještě důležitější. Celý film je tak především skutečně o hudbě a vztazích mezi několika ústředníma postavama, a jelikož oboje funguje na výtečnou, já se upřímně bavil a i když jde o docela specifičtější podívanou, doporučit jí určitě mohu každému.

Bohužel, ale první pocity, které jsem si odnesl v souvislosti s tímto snímkem, je jeho lehké využití současné společenské revolty pod názvem MeToo, kterou sice určitě z jedné strany nepovažuji za marnou, či bezvýznamnou, na druhou stranu se podle mě celá tato kampaň ale už krapet vymkla kontrole a stala se z ní již jen přehnaně vyhrocená záležitost, postrádající svůj původní smysl a na které se již nyní přiživují jen zapadlé trosky, po kterých by už jinak neštěkl ani pes, natož aby se je snažil snad někdo obtěžovat. Každopádně, zápletka, respektive téma filmu je tak zcela jasné, ovšem bohužel nepřináší vůbec nic nového, nápaditého, či snad dokonce nečekaného, jedna vyhaslá TV hlasatelka zkrátka zažaluje svého šéfa ze sexuálního obtěžování, postupně se k ní pak přidají další a další, až z toho kvůli významné pozici onoho „harašmenta“ vypukne obrovská kauza. Toť vše, nic víc, nic míň film v tomto ohledu nenabízí, jednoduché, prosté, ovšem zároveň i dost nezáživné a nevýrazné. Bombshell postrádá jakoukoliv dramatizaci dané situace, nefungují emoce, napětí, a to nezmiňuji ani to, že celá ta kauza mi nepřišla ani až tak černobíla, jak se jí ovšem snažili tvůrci prodat, onen sexuální loudil byl samozřejmě vinen, nicméně většina z oněch dam prostě jen od něj dostali návrh a kolik z nich ho odmítlo? Prakticky žádná. Ale to je samozřejmě na mnohem širší diskuzi, podstatné pro diváka je, že jak jsem zmiňoval, veškeré zde odehrávající se dění nemá šmrnc, tah na bránu, je to chladné a díky lavině poměrně nepodstatných monologů a dialogů i nezáživné. Na co jsem se každopádně ale já těšil především, byl casting snad těch nejžhavějších hollywoodských kočiček, v čele s božsky krásnými Charlize Theron a Margot Robbie, které svým vzhledem celý film skutečně pozvedávají, ovšem herecky to už takové galapředstavení není, ovšem to není zas až tak jejich chyba, jako spíš tvůrců, kteří jim zde nenabídli ani možnost nějak vyloženě herecky se předvést, a tak vlastně nejvýraznější roli tu má právě ústřední zvrhlík v podání dost zamaskovaného Johna Lithgowa. Za mě se ale zkrátka celkově jedná o jednak až příliš okatě angažovanou podívanou a jednak o až příliš nevýrazně zpracovanou a nepůsobivou kauzu, bez napětí, bez gradace, bez strhujících momentů, prostě taková ukecanější a bohužel i zatraceně korektní nuda.

Držkovat tu v souvislosti s tímto dalším teen hororem nad problematikou obav současných studií a tvůrců se zobrazováním krve, násilí a nahoty ve svých filmech by bylo asi již zbytečné a stokrát omleté téma, nicméně já za to budu při hodnocení zkrátka vždy strhávat *, a to i přesto, pokud půjde jinak v ostatních ohledech o kvalitní podívanou, ale já jsem prostě zapřísáhlým zastáncem těchto nepostradatelných ingrediencí v hororovém žánru, a bez nich to prostě nikdy nebude to úplně pravé ořechové. Každopádně, pokud ale tedy pominu tento zásadní, zároveň ale již tradiční, nedostatek, tak patří Vadí nevadí k tomu jistě lepšímu, co současná hororová produkce nabízí, a to především díky záživné a nápadité zápletce, funkčnímu napětí, postupně budované gradaci a vlastně i trochu díky závěru, který se také částečně vymyká z té dnešní běžné žánrové nabídky. Základní premisa filmu je přitom ale poměrně jednoduchá, tvůrci jí nicméně dokázali poměrně výtečně zužitkovat a rozvést do vážně poutavé podívané, bez nějakých zásadnějších logických děr, bez vyloženě hluchých míst a i bez těch až trapných a nesoudných scén, což se povede jen opravdu málokdy. Tím ovšem nechci ani naznačit, že tento film nemá žádné nedostatky, absenci krve, násilí a nahoty jsem již zmínil, dále tu máme i nulovou atmosféru, minimální tvůrčí osobitý styl a hlavně vážně mdlý casting, složený z mladých herců, kteří postrádají jak výraznost, tak sympatičnost, tak charisma, čímž jsou pak divákovi dost ukradení a to není rozhodně dobře. Celkově ale musím zopakovat, že se v rámci současné hororové produkce jedná o povedenou podívanou, které není úplně nutné se až tak vyhýbat.

Most špiónů představuje přesně to, proč mi nesedí tvorba Stevena Spielberga. Od Ryana z 98´ mě bavila už prakticky jen fakt parádní jízda Ready Player One, která mi ale přišla, že snad ani není od něj, jak moc se svým záživným zpracováním vymyká jeho tvorbě, jinak jsou to ale všechno tak utahané, zdlouhavé a nudné podívané, že se u nich většinou upřímně trápím, a i když samotná témata jeho jednotlivých filmů jsou působivá a zajímavá, Spielberg je pro mě prostě nedokáže zpracovat tak výrazně, aby mě vážně bavili a oslovili, a přesně takový je právě tento snímek. Studená válka mezi USA a SSSR, do toho berlínská zeď, špioni, soudní procesy, právníci, vyjednávání, konspirace, prostě všechno poutavá témata, ale Spielberg s nimi naložil tak mdle, že i na něj je to už až moc fádní. Respektive, ještě jinak, po celu dobu mi přišlo, že tu rozehrál opravdu rozsáhlou a zajímavou hru, ovšem většinou se věnoval momentům, které bych já osobně i oželel, a naopak, scény, které mi přišli pro vývoj a hlubší pochopení celého příběhu a jednotlivých postav důležité, ignoroval, či v lepším případě je shrnul do jedné, dvou vět. Navíc mi zde chyběli prakticky i veškeré nepostradatelné ingredience, jako emoce, napětí, atmosféra, na nějakou gradaci tu může divák též zapomenout, a vše toto vyjmenované se pak hromadně projevilo především v závěrečné „výměně“, která působila opravdu chladně, bez emocí a nepřesvědčivě, bez napětí. Za vděk jsem tak mohl vzít akorát tak obsazením, kterému dominoval jako vždy perfektní Tom Hanks, jinak ale musím zopakovat, vzhledem k tématu to působilo celkově vážně nedramaticky, odtažitě, nezáživně a neúnosně zdlouhavě, takže bohužel nic moc.