Mangano

De facto se ve většině stopáže jedná jen o záběry kamsi střílejících a postupně umírajících vojáků proložené retrospektivním romantickým žvatláním s jejich manželkami před odjezdem na frontu. Dialogů je tu jednoznačně víc, než by si asi kdokoli přál a bojové scény nestojí za nic. Jednu hvězdu dávám hlavně z respektu ke všem těm naprosto zbytečně padlým mužům, co mají na konci v titulkách krátkou vzpomínku. Dát tomuto filmu odpad mi vůči nim příjde neuctivé.

Vraždit či nevraždit. Pokud vraždit, tak koho...a kdy...hned? Film nabízí svůj vlastní pohled na autorem zvolené odpovědi a to celkem zajímavou formou. Oceňuji také odvahu s jakou tvůrci ztvárnili surovost poslední vraždy. Naprosto se mi v tu chvíli obě postavy zhnusily, což je reakce na dobře odvedenou práci tvůrců. Film by se ovšem mohl více věnovat postavě Anny, jejíž osud je pro děj velmi důležitý, sexuální scény mohly být intenzivnější, vzhledem k důležitosti sexu jakožto jednoho z motivů konání postav a konec by si zasloužil krapet roztáhnout. Mimochodem, taky moc pěkná práce se zvukem.

Dost parádní film. Svižná, akcí nadupaná, vtipná a odlehčená podívaná s opravdu choreograficky i technicky povedenými přestřelkami. Kvituji taky hlavně neokoukaný typ hlavního hrdiny včetně věkového průměru hlavní trojice, všechno do sebe hezky zapadlo, šlapalo to, bylo to vtipný, bomba. Po technické stránce nejde filmu absolutně nic vytknout. Akorát původně jsem myslel, že mě tam bude ta romantická linie okolo vyhasínající lásky nudit a kazit mi dojem, ale s odstupem vidím, že to mělo všechno smysl a nikde to nepřekáželo. Tleskám, tohle se fakt povedlo.

Do poslední čtvrtiny typická podprůměrná teenagerovka, která se ale ke konci Hayterovi vysmekne z rukou a rozletí se všude kolem něj. Týpek to už znovu nesesbíral. U filmu pak můj zájem drželo hlavně charisma Lucase Tilla, načež Momoa mi zase výjimečně nějaký film svojí účastí hned nezhnusil - Hayterova zásluha, za to dík.

Pěkný oddechový filmek ve kterém se toho moc neděje, a tak se na něj dobře kouká, když se vám zrovna nechce myslet. Nemá to tím pádem čím urazit ani nadchnout. Celkem se mi líbilo, jak to dopadlo.

Gameplay jako film? Ok, ale takhle ne. Záživná akce uprostřed naprostého bláta.

Film, který byl-li by kratší o celou jednu hodinu, bude mnohem koukatelnější. První půlka je řekněme klasicky průměrná válečná akce s malinko zběsilejším střihem v bojových sekvencích a strožejšími dialogy. Akční scény však zůstávají koukatelné, je jich dost, jsou ve správný čas na správném místě a filmek by to celkově byl tak za solidní dvě hvězdy. Jen ten scénář by se hodil spíš někam do herního světa, než sem do toho filmového. Druhá půlka filmu je ale jen jeden velký odpadní cringe plný rádoby zvratů, emocí a vnitřních bojů hlavních postav, které jsou uvěřitelné asi jako datum spotřeby na sýrech v Penny Marketu. Režisér prostě v půlce usnul a napálil to do opodál stojící krávy. Tam skončil, mávnul rukou a šel domů. Jedna hvězda ode mě filmu přesto putuje a to za až uznávám trochu podezřele predikující tématiku a i přesto všechno stále hezkou akci.

...a je tomu tak dobře. Tohle hrdlo se samo podřízlo už před čtyřiceti lety a ačkoli z něj po celou tu dobu vytýkalo kdeco, co nám tu chlejstalo na koberec, potácelo se to od rohu do rohu, přičemž to pomalu celou dobu chcípalo, chcípalo, nějakejch pár drobounkejch posledních záchvěvů kreativity a jakmile to vykrvácelo a ztvrdlo - konečně to definitivně zdechlo. Dámy a pánové série Halloween. Jen mi řekněte, co tady s tím teď budeme dělat, protože to právě začalo smrdět. Aby to k nám totiž náhodou nepřilákalo nějakýho šmudlu s chutí oživovat zdechliny.

Na dlouhou dobu nejlepší film Cate Shortland, která ho ale ze své tvůrčí gesce tradičně není schopná prodat. Režisérka v něm nabízí stále aktuální pohled na zrcadlo společnosti a na každého z nás bez jakékoli přetvářky nebo studu. Celkem zapomenutelný film o lidech, o lidech a jejich vlastních soukromých válkách. Divák má možnost si uvědomit, že to je on, ten žid na fotce toho masového hrobu, ten zrovna popravující důstojník, ona, ta úřednice co jde cestou domů z práce kolem sedmnácti svastik, ta holčička, co vyvěšuje plakáty diktátora po nástěnkách. To nejsou oni, ti lidi támhle kdysi. Jsme to my, pořád my všichni. Filmu by pak podle mě slušela trochu delší stopáž. Ta dětska tu cestu šla moc krátkou dobu. Na konci to nefunguje moc dobře. Hudba extrémně nevýrazná. Scénář svojí atraktivitou dobrý ("3").

Paní režisérka se rozplácla již na samotném začátku. Plácala se dějem, plácala, až se doplácala k celkem solidnímu konci, za který bych si s ní naopak klidně plácnul. I přesto zde v tomto případě zaznamenávám nějak příliš mnoho plácání. Tady ji tak plácnu opravdu maximálně dvě hvězdy a bude ráda, jinak bych si totiž opravdu musel jednu plácnout.