Poslední motýl

Jak vyprávět krutý příběh bez krutosti , jemně a se srdcem na dlani ? Zeptejte se Karla Kachyni. Poslední motýl je nostalgicky strhující, teda aspoň pro mě byl, dlouho jsem v poslední době zanedbával starší československou tvorbu ( komunistický agitky pro pobavení se nepočítají) a z tohohle filmu na mě dýchla doba dávno minulá. Dokonalost Kachyňova vyprávění mi trochu kazilo "herectví" hlavní dětské představitelky Stelly ( Linda Jablonská) srovnatelné s výkony "novácké dětské superhvězdy" Františka Hrubého a nevýrazné vedlejší postavy, v kterých nezářily české herecké osobnosti. Přes tato drobná a vcelku nepodstatná negativa pálím plný počet a to i kvůli pro mne nejsilnější scéně výměny Stelly při transportu za malého bezejmenného chlapce. (16.04.2013)

Jeden z hodně zajímavých porevolučních filmů dramatického žánru s novými pohledy na historii nedávnou, které bohužel zapadly a dodnes nejsou obecně známé. Tenhle koprodukční snímek Karla Kachyni se spoustou známých tváří z československého hereckého i hudebního světa ve vedlejších rolích nás zavede zcela mimo domácí prostředí do výpravného kabaretu uprostřed válečné Paříže a následně židovského ghetta. Asi prvních 15 minut to vypadá na retro veselohru o láskách a úsměvných trablech mimického komika, po provokatívním výstupu atmosféra úplně zhoustne do tuhého dramatu na pomezi života a smrti. Přijetí nabídky uměleckého angažmá v ghettu se stává pro Moreaua na první pohled ideální záchranou, ve skutečnosti jen dočasnou. Nejsilněji na mě zapůsobila scéna s dohodou výměny Stelly za náhradního kluka do připraveného tranportu a pak závěrečné Moreauovo představení na dřevěné plošině tranportního vlaku před dalším transportem. Krutý příběh o manipulacích s židmi, především se židovskými děti za 2.světové války, kde někdy zůstává rozum stát nad okamžiky z historie, krásně (jako vždy) odlehčuje Kachyňa svým osobitým poetickým stylem s nostalgickou atmosférou a spoustou uměleckých vložek. Objevuje smysl pro usměv a život i v bezvýchodiskových situacích, v příběhu, kde každé jedno pousmání zlehčuje nejisté chvíle před blížícím se utrpením. A to je na tom nejkrásnější. Ještě dlouho po skončení filmu mi v hlavně zněla ústřední písnička Hany Hegerové o jaru a věčném vánku... 85% (17.02.2018)

Karel Kachyňa natočil v Terezíně film s dětskou hrdinkou, přičemž v popředí stojí francouzský mim Antoine Moreau, který má v Terezíně zahrát divadlo. Doslova. Filmy z terezínského ghetta mě odjakživa přitahují. Snad je to tím, že Terezínem se i dnes můžete projít a lze si tam docela dobře představit, jaké to tam před lety muselo být. Za sebe bych Posledního motýla rozhodně doporučila a je škoda, že film nedávají v televizi častěji. (11.04.2018)

Veľký odkaz, pekné myšlienky, vynikajúca výprava a réžia.... No ako celok ma to aj napriek predpokladom a remeselne odvedenej práci moc nevtiahlo, ani po emotívnej stránke. Asi som necita. A nemám rád Kňažka, už naveky bude u mňa zapísaný len ako ten, čo huláka: "Utvorte koridóóór." Herci by do politiky nemali liezť. Na slabší nadpriemer to ale stačí. 70/100 (22.01.2020)

Nejsem si tak úplně jistá, proč jednoduše nevznikl film o inscenování dětské opery Brundibár, která se skutečně v Terezíně na jaře 1944 přehrála i pro Mezinárodní červený kříž. Ale pakliže přistoupím na hru s francouzským mimem Antoinem Moreauem a jeho verzí Jeníčka a Mařenky, dále se nenechám odrazit množinou českých herců v nic neříkajících šablonovitých rolích (od Molavcové přes Štekla po Zedníčka)... ale naopak vše nechám vyvrcholit při závěrečné montáži příběhů se šťastným koncem, které se nikdy neodehrály, mohu Posledního motýla akceptovat jako hodnotný příspěvek na téma terezínského ghetta. (13.05.2011)