Vajonek

Obsahuje drobné spoilery. Neříkám, že to nebylo místy zábavné a nemělo žádný nápad. V komplexu mě to ale moc nenadchlo. Je z toho cítit takové to typicky allenovské absurdní ukecané ladění, které mi někdy sedí velmi (viz např. Tajemná vražda na Manhattanu), zde mi to ale připadalo takové nějaké moc banální, přežité. Rovněž typicky allenovský hudební podkres mě docela rušil. Postavy mi byly vesměs dost nesympatické nebo mi bylo vcelku jedno, co se s nimi bude dít a tím pádem mě celkem rychle začínaly nudit i jejich konverzace. Ty mi přišly místy až neuvěřitelně o ničem nebo takové přestřelené (když ztracený spolužák podvacáté zopakoval, že hlavní hrdinku miluje od střední, už se mi začínala otevírat kudla v kapse). Ale chápu, že v tomhle asi trochu hraje roli odlišná francouzská mentalita, že ti Francouzi spolu asi někdy prostě komunikují trochu jinak. Hlavní manželský pár mi k sobě vůbec neseděl, zejména jsem moc nechápala, proč hlavní hrdinka s tím chlapem vlastně stále je, když skoro každou svou promluvou poukazuje na to, v jak moc věcech si s manželem nerozumí. Takže na mě z toho tedy žádné velké dlouhodobé zamilování, do kterého jako blesk zasáhne minulost a naruší ho, moc nedýchalo. Přitom se nám tu hlavní hrdinka stále (tedy minimálně do osudového setkání) tvářila jak měsíček na hnoji, výrazem si úplně protiřečila a můžu říct, že mě tím místy až iritovala. Prožitky jsem jí ostatně moc nevěřila (minimálně zpočátku) ani co se týče vtahu s jejím milencem. Takže mi tu víceméně zůstávalo to, že byla elegantní a krásná (v tomhle měl její manžel pravdu), což mi přijde trochu málo. Co se zhruba bude odehrávat v druhé půlce filmu, bylo poměrně rychle předvídatelné, což ale nebylo vlastně v tomto případě až tak na škodu, protože jsme se stále mohli nechat překvapovat konkrétním provedením či být v napětí, jak se celé to zahlazování a detektivní činnost budou dařit. V ne úplně pozitivním smyslu absurdní mi přišlo, že se musela po cestě k ségře zastavit milá maminka a sehrát roli hlavní detektivky (i když jí prozření taky chvíli trvalo), do té doby všichni od manželky po známé a přátele byli buď jak v nějakém neprostupném oparu nevědění nebo si z potenciální skutečné profesní dráhy pana manžela dělali hroznou srandu na snobských dýcháncích. Já jako chápu, že tohle stejně jako další mnou "vytýkané" záležitosti, tomu asi mají dodávat na té celkové absurditě, komičnosti, já si ale nemůžu pomoct, prostě to na mě nějak nefungovalo. Ale co už, pokud jde o maminku, tak ta mi vlastně byla asi ze všech nejsympatičtější a jsem ráda, jak to s ní nakonec dopadlo. I když ač chválím to chytré a tentokrát nenuceně působící propojení "náhodné a ironické" linky závěrečné scény s myšlenkami v milencově románu, té náhody a ironie v tom závěru na mě bylo tedy taky asi už trochu příliš. Ne zrovna silné tři hvězdy a 55 %. Ale nejsem žádný režisérův skalní fanoušek, takže možná se to jeho nejvěrnějším bude líbit více, těžko říct.

Film, ve kterém se toho moc nenamluví, ale řekne a dá vám prožít víc než kdejaké "vykecávačky". Skrze pohledy, gesta či dobře vystavěné, na první pohled obyčejné, bezeslovné scény ze života na farmě poznáváte postavy, jejich charaktery, slabosti i přednosti. Poutavá příroda. Neuvěřitelně uvěřitelné herecké výkony, zejména od Joshe O'Connora, který mi dal během pár minut skoro úplně zapomenout, že jsem ho měla doteď zafixovaného jako prince Charlese. Moc hezký romantický příběh, který má hloubku. Řeší se tu věci jako odkrývání pravé tváře díky lásce, střet na první pohled nesourodých povah, těžkosti tvrdé farmářské práce, tedy záležitosti, které nejsou na filmovém plátně vlastně ničím novým. Ne vždy se ale vše tak dobře sejde, aby byly přetaveny v takto působivý příběh. Coming out je tu (možná trochu překvapivě) vlastně z mého pohledu okrajová nebo minimálně ne ta stěžejní záležitost a souhlasím s některými dalšími komentujícími, že by film s přehledem, zvlášť pokud by obsahoval tak civilní skvělé herecké výkony, obstál, byl nosný i v případě, že by hlavní postavy nebyli dva kluci (ne že by mi ale to, že byli, jakkoli vadilo, jen se mi prostě asi líbilo, že nebylo třeba to nijak řešit, láska tu prostě a jednoduše byla láskou). 85 %.

Po letech jsem se konečně podívala v originálním znění (v našem obecním kině nám to naposled dali bez varování v mluvených pasážích předabované, což zvlášť u hudebního filmu, kde se pěje, považuji za velké minus, nemůže to pak být podle mě nikdy ono). A jedním slovem to bylo prostě skvělé!!! Sice to možná nebylo historicky přesné, Rami Malek měl možná ty zuby už trochu moc velké a byly zamlčené některé důležité události, aby film nebyl moc kontroverzní (to až tak nedokážu posoudit, protože Queen určitě z hudebního hlediska uznávám, ale nepatřím k nějakým skalním fanouškům), ale já jsem si to užívala a hlavně prožívala od začátku až do konce. Sledovala a cítila jsem odhodlání, vášeň, lásku, energii, jinakost, smutek, lítost... Takhle nějak si, pokud jde o samotnou podstatu, představuji, že celá ta velká jízda okolo Freddieho Mercuryho a Queen jako bezesporu výjimečných osobností světové hudby mohla vypadat (a že se nějaké hlavní rysy vystihnout asi podařilo, dokládají i slova některých členů kapely na adresu snímku). Moc jsem si ji užila. Pomáhaly tomu podle mě vedle jiných věcí i uvěřitelné herecké výkony a stylizace herců (přestanu-li řešit vhodnou velikost zubů Ramiho Maleka, tak v komplexu mi Freddieho připomínal hodně a třeba takový Gwilym Lee byl od skutečného Briana Maye úplně k nerozeznání). Závěr a koncert Live Aid mě vtáhl totálně a přiznávám, že jsem se neubránila slzám. Myslím, že to byly jak slzy dojetí, tak i zvláštní radosti z toho, v co nádherného se může láska k hudbě spolu s výjimečným talentem, odhodláním, tím správným přátelstvím a propojením a kdo ví čím ještě přetavit. 95 %.

Co se ve Zlatém podrazu podařilo, je navození retro atmosféry, která dýchá snad z každého záběru, ať už jde o kostýmy, hudbu, kameru... Příběh okolo basketbalových reprezentantů, o němž jsem dosud neměla tucha, je určitě také zajímavý. Jenže filmu se nějak nedaří předat ho tak, aby to diváka opravdu chytlo, skutečně se něco dozvěděl a hlavně u toho prožíval nějaké emoce. Jednotlivé události, pocity, myšlenky jsou spíše naznačené takovým klipovitým způsobem za pomoci dramatických obrazů (Majer rozbíhající se do zdi, Březina chytající míč, který padá odkudsi shůry...), které asi mají vzbudit patřičné emoce, mně to ale většinou přišlo takové ploché, někdy až zbytečně vyumělkované (a platilo to někdy i v případě dialogů). Herci se snažili (a vypadali dobře, nejen když hráli košíkovou, takže i bylo na co-koho se dívat:D). Trochu jsem čekala, že láska hlavního hrdiny bude mít v příběhu více prostoru, spolu s ní přijdou nějaké výraznější zvraty, které zamíchají dějem. To se tak úplně nestalo, objevila se, zmizela, zase objevila - docela škoda, možná to mělo potenciál snímku dodat více "šťávy". Celkově bych Zlatý podraz zhodnotila jako takový pěkně natočený film o zajímavém skutečném příběhu se slušnými herci, který vás ale asi nějak více nestrhne, nezasáhne. Lepší tři hvězdy a 60 %. P. S. Moc děkuji tomu mysliteli, který strčil snímek na VOYO bez titulků v pasážích, kde se hovořilo francouzsky (prakticky veškeré scény Březiny a Volny). Ještě, že existuje i iVysílání, kde byli šikovnější.

Tak to byla pořádná jízda! Strašně mě bavila od začátku až do konce (a to přitom nemusím muzikály na filmovém plátně). Bavilo mě prolínání časových rovin i to, že jste místy nevěděli, jestli jste zrovna na zkoušce, představení nebo ve vzpomínkách či představách hlavního hrdiny. Bavily mě různé nápadité rekvizity a scenérie pomáhající vytvořit přechody mezi jednotlivými rovinami, navodit atmosféru, která se v průběhu příjemně plynule měnila od uvolněné zábavy přes trpké tvůrčí nebo vztahové chvilky po dojemné momenty a zase zpátky. Celou tu pestrobarevnou zábavu máte přitom podbarvenou takovou zvláštní hořkosladkostí, neb se hned v úvodu dozvídáte (ač ne úplně explicitně) o osudu hlavního hrdiny. Líbila se mi snad všechna hudební čísla, neměla jsem problém zaposlouchat se do jednotlivých melodií, ale mnohem více mě fascinovalo, na jaká (ne)myslitelná témata všedního dne a jak nápaditě se dá vytvořit a zhudebnit text (bo - bo - bo - bo bo bo bo bo...). Fascinoval mě hlavní hrdina jako člověk, jako (vskutku renesanční) umělec. A to jsem o něm dosud neslyšela ani ň (velká škoda, že materiálu o něm či od něj není k dispozici více a o to lépe, že vznikl tento na první pohled možná nenápadný film). Andrew Garfield ho dal po všech stránkách skvěle (po pár počinech, které jsem s ním v poslední době viděla, mám asi nového oblíbence :D) a já si Jonathana Larsona ráda dám asi vlastně kdykoli v budoucnu v téhle tikající bombě znovu taky. Doporučuju, abyste se ke mně přidali, stojí to za to! 90 %.

Příjemná atmosféra, soundtrack, dobré herecké výkony, vícero momentů, u kterých se dojmete nebo pousmějete v reakci na fajn laskavý humor. Jako celek to na mě ale až tak nefungovalo. Na můj vkus to bylo příliš dlouhé, až jsem se začínala čím dál víc nudit, občas taky takové moc předvídatelné, působící přesně nalajnovaným dojmem, a to přesto, že jsme dopředu nemohli přesně tušit, co bude v dalších dopisech. Asi je to trochu moje chyba, možná jsem si film neměla vůbec pouštět, neb příběhy, kde jeden ze zamilované dvojice hovoří s druhým "ze záhrobí", tak nějak dlouhodobě moc nemusím. Mám radši, když v romantických dramatech či komediích prostě sleduji a prožívám více "reálných" interakcí dvou "živých" lidí. Nějakým tím bodem k dobru budiž snímku to, že borec z toho záhrobí se svou láskou alespoň mluvil docela originálním způsobem (a teď to nemyslím ironicky). A pak taky oceňuji, že Holly se na konci nedává dohromady s mužem, ohledně kterého byste to (dle předchozího průběhu a v rámci klišé romantických snímků) čekali asi nejvíce. 60 %.

Nevěřila bych, že to bude zrovna válečný akční film, kterému dám po delší době svých pět hvězdiček. Většinou mě počiny z tohoto žánru nedokážou chytnout, válečná vřava mě po chvíli začíná nudit, připadá mi to natahované, patetické. Hacksaw Ridge má také poměrně dlouhou stopáž, také v něm nalezneme scény zavánějící patosem a klišé. Ale mě ten film prostě, ač přesně nevím, jak se to událo, chytil a už nepustil prakticky od prvních záběrů. Bavila mě první "mírová" část, kde jsme začali poznávat pozdějšího netypického válečného hrdinu, jeho "jinakost", viděli jeho rodinu, první krásné zamilované chvíle. Vše bylo spíše jen načrtnuto, ale přesně akorát stačilo, abychom zjistili, s kým máme zhruba tu čest a připravili se na další drsnější část. V té jsem si místy připadala, jako kdybych tam byla s těmi mladými kluky; jako pozorovatel, který se začíná probouzet z nečinnosti, kterému někdo (režisér) umně servíruje všechny ty dílčí střípky, z nichž se skládá celý příběh, říká, kam ho to s Desmondem za chvíli dovede, co spolu s ním bude o chvíli později cítit a přesně to člověk cítí, prožívá. Byla jsem napnutá, odvracela zrak od roztrhaných těl (která by se mnou jindy v jiném filmu buď nic nedělala nebo by mi připadala ukázaná až moc na sílu), přemítala nad smyslem a nesmyslem toho všeho, litovala, dojímala a rozčilovala se, fandila Desmondovi. Však taky kdo by tomu na první pohled možná trochu moc naivnímu, dobrosrdečnému klukovi (navíc zahranému skvělým Andrewem Garfieldem, který je přesně tím hezounem, jež beru velice ráda na milost, ač typické hezouny obvykle moc nemusím a který se přesně hodí na takovéto role:D) ve výsledku nezačal fandit?... Tenhle film byl pro mě jednoduše od začátku do konce velkým zážitkem. Kazily mi to snad jen ty občasné příliš klišoidní, patetické chvilky ("spletl jsem se ve vás nejvíc v životě, doufám, že mi to někdy odpustíte" atd.), které tomu ale nakonec velice ráda odpustím. Když to vezmu více "zesložita" a uvažuji, čím to, že mě zrovna tento snímek tak zaujal, říkám si, že jeho velkou devízou je jistě technická stránka, (nejen) válečná vřava je opravdu působivě natočená. Vidíme tu taky např. obecně dobré herecké výkony. Takových filmů z válečného prostředí by se ale asi našlo více a samo o sobě by to tak nestačilo. A tak jsem došla k tomu, že to celé prostě asi dělá hlavně ten neuvěřitelný příběh. Osobně, i když mě film bavil od samého začátku, jsem si při prvních "bojích" Desmonda na frontě, které se ještě neodehrávaly přímo na bitevním poli, a šlo v nich o to, zda se podvolí nebo si zachová svou čest, bude věrný svému přesvědčení, říkala, jestli už to není trochu moc velká "fantasmagorie" a ten mladý borec trošku "blázen". Postupně jsem si ale asi nějak začala uvědomovat, že jeho na první pohled a vzhledem k okolnostem možná trochu nepochopitelné postoje vlastně vytváří určité zrcadlo celé té nesmyslné válce, nutí vás se ptát, zda tenhle zásadový chlapec nepředstavuje v celé té vřavě možná to nejrozumnější a nejodvážnější. A nebo taky ne a je to od něj prostě "jen" samozřejmost. Nebo je to něco, co jako malý střípek do celého toho válečného nesmyslu plynule zapadá. Ať tak či tak, když si ještě uvědomíte, že Desmond Doss skutečně žil a ten jeho zázračný příběh jak z jiného světa se stal, v nějaký moment vás to lapne úplně a tvůrci už si s vámi pak mohou dělat co chtějí. Žerete jim to a díky nim si dáte velký filmový zážitek se vším všudy. Alespoň já jsem to tak měla rozhodně. 90 %.

Po mnoha letech od prvního zhlédnutí už na tomto dílu Soukromých pastí dokážu vidět některé chyby či nedokonalosti, kterých jsem si jako ještě takové odrostlejší ale stále děcko nevšímala, nepobírala je (dialogy jsou místy poněkud strojené, děj předvídatelný, nalajnovaný, některé postavy - matka!!! - se, i když přihlédnu ke značně nestandardním okolnostem, chovají na můj vkus příliš divně, "tupě", chvílemi z toho až moc dýchá "televiznost"...). Pořád mě ten příběh, resp. otec v podání Miroslava Etzlera, ale dokáže opravdu velmi intenzivně odpuzovat, znechucovat, pořád v některých momentech trnu a skoro nedýchám napětím, přeju si, aby se přece jen Veronika nedočkala toho, k čemu se schyluje. A možná to celé prožívám v některých aspektech o to silněji, že si z minula moc dobře (až jsem překvapená, jak se to ve mně uložilo) pamatuju, co se všechno bude odehrávat... V době uvedení se hodně řešil Miroslav Etzler a to, jak ukázkově dokázal toho hnusáka ztvárnit, což chápu. Teď při opakovaném zhlédnutí se ale dokážu více zaměřit na/ocenit výkon začínající Bereniky Kohoutové, pro kterou to muselo být extrémně náročné a která dospívající zneužívanou dívku zahrála z mého pohledu velmi uvěřitelně. A Vanda Hybnerová jako zaslepená ztahaná "blbka" matka byla také přesná (v některých momentech mě rozčilovala snad více než její drahý manžel)... Shrnuto - i když technicky není Tatínkova holčička určitě dokonalá, i po letech ve mně budí tolik silných (ač převážně záporných) emocí, že jí nemůžu dát méně než čtyři hvězdy. A myslím, že je to, hodně právě vzhledem ke své surovosti, uvěřitelnosti v prožívání postav a "intenzivnosti" v emocionální rovině, také důležitý příspěvek do tématu sexuálního násilí v rodinách, zvlášť v době vzniku dílka, kdy ještě zdaleka nebyla taková osvěta jako dnes. A pokud by dokázala Tatínkova holčička alespoň někoho třeba probudit z letargie, dodat mu odvahu svěřit se atp. (čehož je dle mého schopná i dneska), nebude to vůbec marné.

Tenhle starší film, který jsem objevila až nyní, mi, musím přiznat, docela sedl. Prakticky hned od začátku jsem se nechala vtáhnout do (možná trochu/hodně nepravděpodobného a klišoidního) příběhu Margaret a Andrewa a zajímalo mě, jak se bude vyvíjet dál (i když to do velké míry bylo asi, minimálně v hlavních obrysech, jasné). Podle mě se tu podařilo vytvořit takový dobrý mix romantiky, vtipu, nakonec i toho dramatu, fungovala chemie mezi ústředními herci. Úplně chápu, pokud někdo neuvěřil přerodu Margaret nebo tomu, že by se zrovna tihle dva do sebe mohli zamilovat, u mě se to ale sešlo, vlastně ani přesně nevím proč (aktuální rozpoložení, příjemné herecké výkony, náhoda..?), tak, že jsem buď trochu uvěřila nebo mi "neuvěření" minimálně nebránilo v tom, abych si film vcelku užila a s klidem ho označila za příjemnou romantickou komedii, která možná nebude ve svém žánru úplný TOP, zároveň se ale neztratí, neudělá mu ostudu. 75 %.

Některé věci mohly být možná vyjádřeny méně doslovně, jiné zase více. Také pro mě někdy bylo trochu obtížné naladit se na některé postavy, jejich motivy a chování; některá "propojení" jednotlivých aktérů (resp. možná spíše jejich "množství" na tom omezeném prostoru) byla už trochu hůře uvěřitelná. Obecně mě ale Noc svatojánská poměrně zaujala, šla z ní příjemná atmosféra, líbilo se mi, jak se jednotlivá tajemství odhalovala postupně, někdy si člověk nemohl být úplně jistý posloupností dílčích událostí, což tomu dodávalo na zajímavosti, podporovalo zvědavost. Prostředí, norština jako určité "exotičtější" prvky také určitě nebyly k zahození. Shrnula bych to jako takovou nenápadnou jednohubku, kterou (možná trochu překvapivě a nečekaně) určitě nic nezkazíte, dáte-li si ji o některém víkendovém odpoledni. 70 %.