Vajonek

Pro mě jako člověka, který dosud akorát tak slyšel, že nějaké OnlyFans existuje, ale vůbec netušil, jak funguje, dobrá osvěta o jistě významném fenoménu dnešních dnů. Byť by to jistě mohlo být obsáhlejší, mohl by být dán prostor více tvůrcům či uživatelům, mohly by se více rozebrat některé další souvislosti (dopad do rodinného života aktérů, právní přesahy atd.). Ale tak to třeba někdy příště. 65 %.

Téma, nápad zajímavé, dobré, docela obdiv k Matěji Hollanovi, že se tu se svou závislostí takhle odhalil. Jinak se ale asi docela divím, že když už si tvůrci zvolí takovouto krátkou stopáž, když téma by se jistě dalo zpracovat obsáhleji, ještě vyplýtvají pocitově tak 1/2 až 2/3 času na plané záběry na hlavního protagonistu jak hledí z okna, bere si prášky, s někým si povídá. To diváka asi příliš nezaujme, neobohatí, tím spíše, že Hollan v těch záběrech často působí dost křečovitě, roztěkaně, vlastně trochu v protikladu k tomu, co říká, tj., že zbavení se závislosti na pornu ho udělalo šťastnějším člověkem. Tím určitě nechci tvrdit, že spokojený není, neznám ho, abych mohla soudit a dost možná se prostě jen do těch svých výpovědí snažil příliš vžít, působit přirozeně a úplně to nevyšlo - každopádně výsledný efekt je i díky těmto prvkům z mého pohledu zase o kousek níže. 40 %.

O spoustě filmů se říká, že jsou krásné, pohodové nebo, dnešním slovníkem, "feel good". Když se pak na filmy s touto pověstí podíváte, často se vám stane, že vám až tak good vlastně nepřijdou. Měla-li bych ale zmínit snímek, u kterého zvěsti opravdu nelžou, byla by to právě Amélie. V tomto filmu se sešlo naprosto vše, potkáme v něm sympatické postavy se spoustou zvláštností a dobrým srdcem, fandíme Amélii, aby svou dobrotou a poťouchlostí změnila k lepšímu svět okolo sebe a našla i své životní štěstí, bavíme se, rozněžňujeme, užíváme si tu barevnost, jemnost, něhu, zvláštní kouzlo (viděla jsem tu mimochodem např. jedny z nejkouzelnějších filmových polibků vůbec), se kterou je příběh mladé Pařížanky vyprávěn, posloucháme dokonalý hudební podkres. To vše a ještě mnohem více dodává filmu, který by vlastně jinak mohl být jen takovým malým nenápadným příběhem o pár lidech, co jsou trochu outsideři a hledají ten svůj kousek životního štěstí, neopakovatelnou atmosféru a dělá z něj záležitost, která vás opravdu pohladí po duši a která se stala už dávno kultem, kterým dle mého nepřestane být nikdy. Mohou přijít filmy, které budou mít výhodu v možnosti využití různých moderních (technických) výdobytků, které dvacet, čtyřicet, padesát let dozadu použít nešlo. To "něco" co má v sobě Amélie a co se těžko popisuje někomu, kdo ji neviděl, se ale opakuje či napodobuje těžko. 85 %.

Jako neříkám, že to nebylo (místy) zase takové blboučké způsobem typickým pro české (slovenské) komedie (některé předvídatelné dějové oblouky, neschopnost hlavního hrdiny v kombinaci s výběrem hereckého/mužského typu - ne, Tomáši Maštalírovi fakt nevěřím, že v sedě při józe nezvedne nohu deset centimetrů nad zem nebo že omdlívá v sauně...). Celkově mi to ale vlastně přišlo docela dívatelné - přemýšlím-li, čím to hlavně bylo, řekla bych, že z toho šla taková pohodová atmosféra, která mi asi zrovna sedla do nálady, herci hráli celkem slušně a do velké míry byli neokoukaní (děcka), byly tu pěkné exteriéry. Nečekáte-li žádné velké umělecké dílo a chcete si hlavně dát oddech, tenhle film se k tomu za mě dá s klidem využít. 55 % procent, co to tu teď má, úplně odpovídajících.

Mohla bych tu začít vypočítávat jednotlivá pozitiva tohoto počinu. Bylo by to ale hodně dlouhé a stejně by se měl každý přesvědčit sám a ochutnat metodu majora Markoviče na vlastní kůži. Tak to asi na tomto místě shrnu prostým konstatováním, že jsem viděla po všech myslitelných stránkách takřka dokonalou záležitost, nejlepší krimi za posledních x let, a to hovořím nejen ve vnitrostátním měřítku a jako člověk, který na kriminálky hledí v jednom kuse. A Petra Lněničku bych si přála odteď vídat v seriálech a filmech častěji! 95 %.

Líbilo se mi, že jsme se skrze tento pořad mohli podívat na drogy a zamyslet nad nimi z různých úhlů pohledu, vyslechnout si názory zainteresovaných odborníků (podané pro laika z mého pohledu srozumitelně). Fajn mi přišlo, že se upozorňovalo i na velký, do značné míry opomíjený, problém jménem alkohol. Nápad s průvodcem Cyrilem Dobrým jako zástupcem mladší generace i např. různé grafy a statistiky zakomponované do obrazu byly za mě dobrým ozvláštněním (ač to bylo místy podáváno trošku překotně a Cyril občas lehce drmolil). Seriál, tipuji, asi nepřinese nějaké extra objevné věci pro lidi, kteří se o problematiku drog již zajímají, jako osvěta (nejen) pro mladé nebo určitá rekapitulace a nabídka různých úhlů pohledu na věc a možná i některých nečekaných důležitých souvislostí může ale podle mě zafungovat dobře. 75 %.

Z tohoto filmu mám smíšené pocity. Na jednu stranu je to takový ten snímek, ze kterého sálá dobrá atmosféra, cítíte se s ním dobře. Na některých místech dokáže (někdy asi trošku vyděračsky, ale co už) slušně dojmout. Dobré jsou také herecké výkony, zejména Nick Robinson byl do hlavní role vybrán zdařile; soundtrack se povedl (i když tedy musím říct, že zkraje filmu mi hudba trochu rušila promluvy jednotlivých postav). Na druhou stranu se tu setkáváme s některými ne zrovna uvěřitelnými či nepřirozeně znějícími dialogy, někdy je to celé jakési příliš uměle zalité sluncem (rychlé odpuštění ze strany kamarádů) nebo se vyskytnou přesně ty problémy vzniklé či řešené přesně způsobem, jaký bychom v daný moment čekali (propálení e-mailů). Občas se objevují zvraty, které příliš nesedí do děje, skoro až popírají chování, charaktery jednotlivých postav (to, jak Simon do své prekérní situace vtáhne kámoše; úplný závěr na kolotoči). Pocitově mi také ten film, ač jsem se s ním povětšinou cítila docela dobře, příliš neutíkal. Možná jen nejsem úplně správná cílová skupina nebo se mi film jen netrefil do nálady, těžko říct, každopádně lépe než (lehce nad)průměrně hodnocení nevidím. Pěkné tři a 60 %.

V průběhu sledování tohoto filmu má člověk spoustu otázek. Co to hlavní hrdina přesně dělá? Odehrává se to celé jen v jeho hlavě? Kdy to začalo? Proč až teď? Jak s tím souvisí ten druhý? Proč spolu nejsou častěji? K čemu to všechno povede? A tak jste tu hodinu a třičtvrtě zvědaví, místy napjatí, místy je vám s tím filmem i docela nepříjemně, jak se na vás úplně přenáší ta samota, bolest zejména Adama. Tak procítěný, přitom přirozený výkon se ve filmu hned tak nevidí a podobně přesvědčivý je i můj oblíbenec Paul Mescal jako Harry, ačkoli Andrew Scott (pro mě v podstatě nový objev, asi jsem někde něco dost zaspala) ho tu přece jen podle mě trochu převyšuje (což bude asi i tím, že má mnohem víc prostoru a je hlavní postavou). Sledovat můžete také velmi působivé vkusné intimní scény, poslouchat krásné (retro) písničky, cítit zvláštní křehkost, magii, kouzlo toho příběhu, o kterém až do konce vlastně víte tak málo, ale přesto ho prociťujete s hlavním hrdinou, jeho přítelem, ale např. i v některých silných scénách s jeho rodiči. A pak přijde závěr, ve kterém toho spoustu pochopíte, další věci zůstanou nejasné a vy si říkáte, jestli vám chybí nějaké výraznější osvětlení, výhled do budoucna. Abyste (nebo alespoň já tedy ano) došli k tomu, že vám ta niterná pocitovka sedla přesně takto, jako se postupně rozvinula a nakonec uzavřela. Na pět hvězd bych šla, kdyby mě to dokázalo celé ještě o něco více emočně zasáhnout, i tak jsem ale spokojena. 80 %.

Přišla v noci je pro mě ukázkou toho, jak se z poměrně obyčejných partnerských situací a dialogů, když jsou dobře vybrané, poskládané, přirozeně zahrané a přidáte k nim jeden trochu šílený rušivý element (v tomto případě matku), dá vytvořit neobyčejně zábavná komedie. Která se prakticky v ničem nepodobá čemukoliv, co u nás v tomto žánru v poslední době vzniká (a čemu se já už skoro programově pro přiblblost, vyumělkovanost vyhýbám). Není to ale jen vtipný film, obsahuje i hlubší dramatičtější místa. Jediné, za co bych to asi neoznačovala a nečekala to od toho, budete-li se teprve dívat, je horor (ačkoli ta hrůza, kterou maminka mladému páru dokázala postupně způsobovat, byla místy až hmatatelná). Jsem z filmu každopádně velmi mile překvapená. Nebýt toho, že ke konci mi vzhledem ke všem okolnostem už chyběla v ději nějaká větší ráznost Jiřiny a že závěr byl na mě až příliš neuzavřený (byť uznávám, že se to asi do filmu z určitého úhlu pohledu hodilo), šla bych i na pět hvězd. Takto za pěkné čtyři a 80 %.

Tenhle film jsem měla pro zhlédnutí odložený už delší dobu. A i když jsem se vlastně chvílemi při různých zmínkách ve zprávách divila, že Alexej Navalnyj je ještě naživu, asi jsem přece jen někde ve skrytu duše doufala, že nějakým zázrakem vydrží a že až si dokument o něm pustím, nebude to za tak tragických okolností, jako to teď je... Ne, ten člověk asi zdaleka nebyl nějaký světec. Ale z mého pohledu bylo těžké mu nefandit - pohledný, inteligentní, s neuvěřitelným charismatem a řečnickými schopnostmi, s osobitým smyslem pro humor. A hlavně - stojící proti něčemu takovému jako je Vladimir Putin. Někdo může říct, že Navalnyj byl blázen, když se po zotavení z otravy dobrovolně vydal zpět do vlasti, kde nemohl očekávat nic dobrého (jestli čekal to nejhorší nebo bláhově myslel, že se mu to vyhne, toť otázka). Pro mě byl tenhle jeho kousek ukázkou toho, že to, co dělá, myslí vážně, ukázkou neuvěřitelné odvahy a hrdinství. Protože jak jinak označit situaci, kdy jste pro něco velkého (a neoddiskutovatelně, i kdyby v tom něčem třeba byly i ne zrovna vznešené pohnutky, je v tom zejména hodně dobrých úmyslů) ochotni riskovat to nejcennější. Pokud jde o dokument, možná bych čekala, že představí Navalného trochu detailněji, nebude se zaměřovat jen na některé dílčí aspekty jeho života a politicko-aktivisticko-novinářské dráhy. Přesto film dokáže strhnout (což zase do velké míry podle mého názoru způsobuje charisma hlavního hrdiny), obsahuje zajímavé informace, ale třeba i dost pro Navalného zjevně typického černého humoru, na jehož vlnách se každou chvíli špičkuje např. i se zřejmě podobně naladěnými členy své rodiny. Tyhle běžné každodennosti také pomáhají Navalného ukázat jako normálního člověka, manžela, otce, nikoli "jen" jako nějakého nedostižného hrdinu, což je sympatické, připomíná nám, že jsme možná stále ještě v našem "normálním" současném světě. Protože jinak by chvílemi člověk při sledování mohl klidně nabýt dojmu, že se spíš dívá na nějaký nereálný akční snímek (odhalování travičů po telefonu), chvílemi z některých sdělení až mrazí. Míra mrazení může být dost odvislá od toho, zda se na to podíváte před nebo po 16. 2. 2024. A tipovala bych, že pokud mohly dříve některé scény, některá prohlášení Navalného na nějakého diváka působit jako "nahraná", dost možná už by to teď vnímal jinak. Vzhledem k tomu, do jakých dalších pekel se od natočení dokumentu vývoj v Rusku posunul, čehož určitým dokladem je i to, co se nakonec stalo Navalnému, by bylo bohužel naprosto pochopitelné, kdyby v čím dál větší míře následovalo přesně to, před čím varoval hlavní hrdina - mlčení a nicnedělání dobrých lidí, které dá průchod ještě většímu zlu. S (naivním) přáním, aby co nejdříve nastal nějaký zvrat, po kterém už nebude zapotřebí v obavě o život mlčet, s přáním, aby Navalného oběť nebyla zbytečná, dávám tomuhle zdařilému dokumentu trochu nadsazených pět hvězd (ač kdyby šlo čistě o ten film, viděla bych to i po 16. 2. spíše na velmi dobré čtyři).