AnanAss

Renfield již nechce svého pána tahat z jednoho průseru za druhým a je znuděn obstaráváním potravy v podobě jeptišek a roztleskávaček. Proto se rozhodne dát výpověď a konečně si začít, po osmdesáti letech tvrdé dřiny, užívat života. To se však samotnému hraběti Draculovi vůbec nelíbí a svého zaměstnance chce, bez jakéhokoliv odstupného, poslat pod drn. Na papíře zajímavá ujetina a ve výsledku se mohlo jednat o nenáročnou zábavu se spoustou digitální krve, sem tam povedeným mordem a stylovým černobílým úvodem napasovaným na původní klasiku. Bohužel, toto vše spláchnuto do háje špatně natočenou akcí s podivným střihem a hlavně, krom ústřední dvojice pána temnot (Nicolas Cage, se svým zkaženým chrupem, vybledlou kůží a potřebou důkladné manikúru, si přehrávající roli užívá) a jeho služebníčka, naprosto otravnými postavami, kterým vévodí policajtka a mafiánská mátinka se synáčkem. Waititi to se svými historkami z temnot zvládá ve všech směrech o mnoho lépe.

Noirová zápletka, ve které se muž se svou milenkou snaží zbavit bohaté manželky a získat její majetek, okořeněna o létající pingpongový míček z vesmíru, který kormidluje gigantický holohlavý templář, obrážející napříč různými světy a kradoucí diamanty. Po radiaci manželka vyroste na úctyhodných patnáct metrů (i když z některých interiérových scén to vypadá, že tak dlouhá je pouze její ruka) a nadopovaná koňskými sedativy se, spoře oblečená, vydává potrestat záletného manžílka. Brakovitost v tom nejlepším slova smyslu s příšerným plastelínovým modelem obří dlaně v jedné z hlavních rolí. Být puberťákem v padesátých letech, tak poster Reynolda Browna k filmu (který však hodně klame) mi visí na stěně pokoje spolu s Queen of Outer Space a Invasion of the Saucer Men.

Pokud vám začne dítě nečekaně mutovat, mluvit plynule cizími jazyky, častovat vás vulgárními názvy pohlavních orgánů, krvácet z očí, lámat si samovolně kosti v těle a lézt po stropě, měli byste zbystřit pozornost. Ne vždy musí jít o příznaky puberty spojené s konzumací tvrdších drog. Své by o tom mohl vyprávět Russell Crowe, který coby páter obráží na svém mopedu taliánskou krajinou a zachraňuje lidi posedlé samotným Satanem. Nyní jej však čeká nejhorší fuška jeho života. Gladiátor už roky dlabe na posilování a místo zdravé stravy přešel na stravu koblihovitou, přesto mu to z jeho charismatu ubralo málo. Je tedy hlavním tahounem této béčkové jednohubky, jedoucí dle zaručeného mustru - posednutí, nadávání, občasné zvracení krve, vymítání. Jedno podívání se dá v pohodě zvládnout, hlavně tedy díky kratší stopáži. Ale nevidím moc důvodu, proč ztrácet čas tímto, když si můžete dát raději znovu klasiku vymítačského žánru. Tedy kromě možnosti vidět Crowea na mopedu.

Tak ze Screamu/Stabu se pomalu stává čím dál větší parodie sebe sama a Wes Craven se nejspíš v hrobě diví, kam se jeho rozjetá značka dostává. A asi tam bude i nadále. Přesun z Woodsboro do velkoměsta tvůrci nevyužili zdaleka tak, jak se jim nabízelo. Přitom začátek, naznačující změnu ve stylu odhalení vraha, vypadal slibně a naznačoval příjemné osvěžení. Poté však zapadneme do zajetých kolejí a vrah v řeholnickém hábitu opět neohrabaně padá, naráží do nábytku a sem tam při tom stihne vykuchat nezajímavé teenagery, kteří mu jdou přímo na čepel nože. Kopíruje se, kde se dá a některé scény jakoby byly přetáčky jiných dílů (dvojka se vykrádá docela dost). Do toho se vrací úplně zbytečně starší známé tváře (studentka ze čtyřky jakože nyní agentka FBI, hmm), které stejně moc prostoru nedostanou. Občas se nějaký záblesk originality objeví (Ghostface v samoobsluze s brokárnou, Ghostface jako černý pasažér metra), ale je zase po chvíli zastíněn buď nudným tlacháním, nebo předvídatelnými kroky maskovaného kilera. Vždy mě navíc udivovalo, jak bezproblémově se zjeví za jakkoliv zabezpečenými dveřmi, v jakémkoliv patře a s jakou grácií se vyhne kulce z brokovnice, ale do cesty shozená lampa nebo stolek mu dají zabrat pokaždé. Bodlo by do příště to bodání trošku opepřit, překopat pravidla a přijít s něčím novým. Ale když to tvůrcům vydělává, tak proč se zase obtěžovat se změnou, že? Takový slabý průměr, který jen taktak zachraňují některé výše zmíněné scény, vybočující z jinak nudného pokračování bez větší inovace.

Za studentských časů asi nejčastěji přehrávaný firm, který u nás běžer jednu chvíri pořád dokora. Nedám na něj tedy dopustit… a ani na dabing s brutárně ráčkujícím Kim Čong-irem. Když se severokorejský vůdce spojí s isrámskými teroristy, jediný, kdo může zastavit hrozbu zničení světa, je Team America se svými profesionáry, kteří se v zájmu záchrany ridstva neštítí srovnat se zemí eifferovku, Rouvre nebo egyptské pyramidy. Firm, ve kterém nechybí ani Matt Damon, zré sdružení horrywoodských herců v čere s Arecem Bardwinem, superinterigentní počítač nebo zběsiré střídání poroh při souroži routek. A také firm, díky kterému jsem si uvědomir, že Pearr Harbor je sračka a začar jsem si dávat bacha, ať při návštěvě zoorogické zahrady u výběhu gorir, náhodou nemám kapsy prné borůvek. Škoda, že tvůrci South Parku skončiri pouze u jediného routkového cerovečeráku - routky i modery měst jsou totiž boží (vede okorí urice Bakarakadaka street). Bez jakéhokoriv naréhání dávám poctivou čtyřku. „Jsi herec Garry, tak doprdere hraj!“

Víkend, který měl být proložen pikniky u jezera, hraním deskových her a případným sexem, se pro čtveřici přátel změní v pravé peklo, poté co naleznou starou indiánskou dýku a znesvětí hrobku. Postupně se začínají měnit v démony a teror v chatce může být šikovně rozehrán a masakr začíná. Je fakt, že dostupná kvalita je příšerná a poznat, co se před kamerou děje, je někdy velký problém. Hudební složka je ale opět působivá a kamera nápaditá… na to, že si to kámoši natočili jako takovou blbinu přes víkend, klobouk dolů. A hlavně, díky této Raimiho hororové prvotině, si poté mohl natočit dvakrát to samé v celovečerní stopáži (poprvé v ryze hororovém pojetí a podruhé s pořádnou dávkou humoru, převažující nad tou strašidelnou složkou). Sakra, Same nebo Bruci, vytáhněte už tento kraťas ze svých šuplíků a dopřejte ho nám konečně v ucházející kvalitě.

Konečně jsem si dal opáčko (hlavně i kvůli aktuálně běžící novince) a jen se mi potvrzují kvality tohoto remaku/pokračování. Kamerové vychytávky sice nejsou vymakané jako u Raimiho trilogie, i tak jsou ale tyto jatka natočena parádně. Alvarez na to šel šikovně a připravil hutný a nekompromisně krvavý survivor v opuštěné chatě, z celé řady jednoznačně nejbrutálnější. Skupince chatařů, postupně se měnící v démony, nic jen tak nedaruje a dává jim pořádně do těla, takže nechybí pohřbení zaživa, francouzák po rozštěpu jazyka řezačkou, dobrovolná depilace obličeje kusem skla nebo odstranění ruky kráječem masa… celkově se zde končetiny odřezávají docela často a efektivně. Na humor zde místo vážně není a vše vrcholí intenzivním hororovým infernem, při kterém začne z nebe pršet krev a celá scenérie se barví do ruda. Cameo Ashe v potitulkové scéně je sice možná zbytečné, přesto fanoušky jistě potěší… a hlavně se zde pomalu chystal na seriálové provedení nejstylovějšího lovce démonů pod sluncem.

Když jsem v mládí prvně viděl druhou část „Ashových trampot na chatě“, do Necronomiconu, sklepních kreatur uvězněných v řetězech, stříkající krve na všechny strany, upilované brokovnice a motorovky místo pařátu, jsem se okamžitě zamiloval. Pro mě osobně je značka Evil Dead snad jedinou (zpočátku) hororovou sérií, která si drží nadprůměrné kvality - spolu s remakem i seriálem vše téměř na hranici maximální spokojenosti. Nejnovější přírůstek pod dozorem Sama Raimiho, má nejblíže právě k dekádě starému remaku (ten byl přizpůsoben novějšímu publiku, které ho však příliš nedocenilo). Je otázkou, zdali si to pohlídal sám Sam, nebo je to hlavně díky šikovnému debutantovi na režisérské židli. Každopádně tak jako tak, můžeme být rádi za výsledek, ve kterém jsme dostali rudou krví nasátou a praktickým gore festem nabušenou adrenalinovou jízdu s výborným hereckým obsazením (dětským hrdinům nešlo nefandit). Evil Dead nebyl nikdy vyloženě o strašení a nejinak je tomu i v tomto případě. Mimochodem bylo zajímavé sledovat v kině reakci lidí, kteří nejspíš, dle plakátu, čekali nějakou další duchařinu. Audiovizuálně se nedá nic vytknout a masokombinát to byl od druhé poloviny, nástupem nepovedené vaječiny, solidní – nůžky, škrabadlo nebo chipsy s příchutí only glass. Pomrkávání na originál potěšilo (vede u mě oční bulva), stejně jako smysl pro morbidní černý humor (u originálního přehrávání vinylu a využití chřtánu jako repráku, jsem se tetelil blahem) a finále jako od Cronenberga, co víc si přát. Zvuky nepříjemné, nálety a úhly kamer kouzlí neméně působivě (vybíjená přes kukátko), jako za doby, kdy otěže motorovky ještě táhl Bruce Campbell. Za mě maximální spokojenost a díky nejen za všechnu tu čvachtající krev, výborné masky, litry tělních tekutin a hnisající pahýly. P.S.: Doporučuju si po večerní návštěvě kina, dát kratší procházku lesem, opravdu vtahující zážitek. No, a když vám do toho začne ještě pršet.

Tak večeře v Americe je daleko větší divočina než u nás, zvláště když máme k dispozici netypické postavy v hlavních rolích. On, nezaměstnaný punkáč se zálibou ve žhářství, který je zrovna na útěku před policií. Ona, nenápadná dívka bez přátel, která ráda pozoruje mršiny a touží se, přes odpor nábožensky založených rodičů, vydat na koncert svých idolů. Vztah dvou úplně odlišných povah, již tak pro společnost nepochopených podivínů, se postupně prohlubuje a zjišťují, že nakonec k sobě mají přeci jen blíž, než si původně mysleli. A hlavně, není spíše podivná ta společnost okolo těchto dvou? Pak, že romantika nemůže být originální - když přistoupíte na trošku tvrdší humor, budete odměněni poutavým dějem i formou vyprávění. Formou, která je mi daleko sympatičtější než všelijaké přeslazené komedie… i když přiznávám, že chvíli mi také trvalo naladit se na vlnu těch dvou individuí.

Proč se tvůrci rozhodli, po prvních dvou solidních a komornějších dobrodružstvích mravenčí rodinky, zrovna pro pojetí à la Star Wars, je mi záhadou. První polovina je ještě solidní a přesun do kvantového světa mezi všechny ty mechanické mravence, obživlé želé i zářivky, chodící květáky a gigantické hlavy dává vzpomenout na dobu, kdy jsme byli ještě naivní děti s nekonečnou představivostí a žrali všechny ty fantastické prvky. I když už tady si člověk uvědomí, že Cameronova Pandora je o několik levelů výše. Do té doby však ještě v pohodě, pak se ale film změní na klasický digitální chaos, kde se to řeže pixel nepixel, létají pestrobarevné elektrické výboje a bylo mi úplně jedno, jak to dopadne. V konečném výsledku jsem o tykadlo spokojenější než u kmene z Wakandy nebo Shazamovic rodinky. Což ale zrovna moc velká pochvala není.