Režie:
František FilipKamera:
Vladimír OpletalHrají:
Jan Pivec, Luděk Munzar, Jana Hlaváčová, Petr Haničinec, Antonín Pokorný, Antonín Hardt, Milan KlásekObsahy(1)
Na obrazovky se po letech vrací titul, který byl ve své době svou tematikou novátorský, a díky skvělému hereckému obsazení vznikl působivý herecký koncert. Režisér a autor zpracování F. Filip vybral pro hlavní postavu Johnnyho Luďka Munzara, Jana Hlaváčová vytvořila roli jeho ženy. Neméně výrazná je i figura otce, ztělesněná J. Pivcem, pro kterého to byla jeho poslední televizní role, druhého syna Pola si zahrál P. Haničinec... Příběh rozvíjí drama rodinných vztahů, otce a jeho dvou synů a na svou dobu nebývale otevřeně rozkrývá tabuizovaný problém narkomanie (jak v USA, tak u nás) i to, jak závislost na drogách zasahuje do soukromých životů rodiny i nejbližších, milovaných osob. Drama americké rodiny se odvíjí od okamžiku, kdy otec přijíždí za svými syny. Johnny byl ve válce, dlouho ležel v nemocnici, zanechal studií a právě očekává se svou ženou dítě. Jeho pracovní vyhlídky jsou nejasné, ale otec jej bezmezně obdivuje a důvěřuje mu. Otec si vlastně přijel půjčit peníze od svého druhého syna Pola, který mu je nejdříve slíbil, ale nakonec slib nesplnil. Netuší, že Polo peníze použil na to, aby zachránil svého bratra před narkomafií… Český přepis vznikl v roce 1974 podle divadelní hry amerického dramatika M. V. Gazza, která měla v New Yorku premiéru v roce 1955. (Česká televize)
(více)Recenze (33)
Výborní herci v hlavních rolích a zajímavý příběh o feťákovi (dnes už sice provařený, ale to mu body neubírá) slibovali dobrou podívanou. Ve výsledku je ale tato inscenace hrozná nuda. Hlavní chybu vidím v neúnosné délce. Ačkoli herci podávají skvělé výkony (hlavně Jan Pivec a Jana Hlaváčová), ačkoli se tu křičí, brečí, dojímá, stejně mě z té nudy nic nevytrhlo, ani absťáky Luďka Munzara. Příběh by se dal podle mě se stejnou silou a vyzněním odvyprávět za půlku stopáže. ()
Celkem slušné takové realisticko-psychologické drama, které mě zaujalo jednak, velice napínavým dějem, zajímavou zápletkou, výraznou charakakteristiku postav a obratně napsanými dialogy, tedy se vším základním, co náleží k dobře napsané hře, navíc však svou sociální a společenskou angažovaností. V neposlední řadě pak s více než jen dobrými hereckými příležitostmi, v obdivuhodném rytmu, téměř bez hluchých míst. Ladislav Munzar, rozehrál svůj skutečný herecký koncert, a značnou část děje na sebe poutal velikou pozornost, jak přesvědčivě sehrál tu svou studii narkomana... Téměř neznatelně zrychlený dech, jakoby mimovolný pohyb ruky, roztěkaný pohled, nervózní přecházení, nesoustředěná řeč, kterou vzápětí z velkého nenadání vystřídal gejzír slov-všechny tyto charakterizační prostředky používal s jemným smyslem pro míru i v tak vypjatých scénách, jakými byli například oba abstinenční záchvaty. Avšak jak už jsem psal, nebyl to jen pan Munzar, ale i další neméně výrazné výkony podali třeba jeho žena Jana Hlaváčová a vlastní bratr Petr Haničinec. Ale také můj oblíbený Jan Pivec v poslední své televizní roli. Ten nám všem opět předvedl, něco ze svého skutečně už tehdy vyzrálého, ale také velmi spontánního a životního herectví, které patřilo ke skutečným zážitkům nejen této zdařilé inscenace. Byl to takový balzám na duši. Děkujeme mistře. ()
Tímto dílkem se s diváky definitivně rozloučil Jan Pivec a rozloučil se se ctí. Ostatní herci byli také vynikající. Obvzlášť Luděk Munzar v roli feťáka a Jana Hlaváčová v roli jeho ženy, která ho podvádí s vlastním bratrem Petrem Haničincem, který zase svému bratrovi opatřuje dolary na fet. Tomu všemu kraloval již zmíněný Jan Pivec v roli přísného otce obou bratrů. Před diváky se otevřelo velmi působivé drama jedné rozvrácené rodiny v kapitalistických Spojených státech. ()
Když v polovině 50. let přišel Michael Gazzo s námětem drogové závislosti, šlo i v americkém prostředí o nové a neokoukané téma. A podobně zafungovalo o 20 let později, když František Filip hru oprášil a upravil pro potřeby televize. Zachoval americké prostředí, protože u nás se drogy se oficiálně nevyskytovaly. Johnovo Memento i filmová Pavučina přišly až o dekádu později. Filipovou nejsilnější zbraní bylo obsazení a zároveň v něm spatřuji kámen úrazu. Parta, která se sešla před kamerou, patřila k elitě českého divadelnictví. Měl jsem ale pocit, jako by se viděli na jevišti Národního divadla. Chtělo to zřetelně ubrat. Na druhou stranu vidět charismatického Pivce v jeho poslední televizní roli je zážitek, pro který stojí za to Klobouk plný deště vidět. Druhou slabinu vidím v délce. Divadelní hra si žádá svoje, v případě televizní inscenace bych nechal na pár místech pracovat nůžky. Devadesát minut bych považoval za adekvátní. Celkový dojem: 65 %. ()
Výteční herci, režisér i námět, přesto si říkám, co tomu vlastně chybělo k dokonalosti. Ono nechybělo, ono vlastně přebývalo, tahle inscenace mohla mít klidně o půl hodiny méně a byla by akorát. ()
,,Když jsem se ptal, co to vyvádí, řekl mi, že pracuje. Jednou jsem mu totiž řekl, že kdo pracuje, bude mít peníze v kapse. Tak vykopal jednu jámu, dívá se do kapes. Vykopal druhou jámu a peníze nikde." Opravdu nemám rád téma drogové závislosti ve filmu, ale v tomhle zpracování si to klidně nechám líbit (rozhodně stokrát lepší než kultovní Mimikry). Svého času ryze americké téma podle americké divadelní hry nabylo teprve časem ještě větší význam i v našich končinách. Poměrně depresivní příběh tragikomicky - řekl bych místy až skoro poeticky - posouvá do zajímavého kontrastu svým výkonem vynikající Jan Pivec (před filmovou kamerou, bohužel, úplně naposled). Své postavě otce v rodině s rozvráceným manželstvím, finanční krizí a ke všemu se synem "hadrákem" (narkomanem) vtiskuje jedinečný ironický výraz, odlehčuje tísnivou atmosféru hlubokými a někdy i vtipnými myšlenkami. ,,Jednou pršelo, přijdu domů, a náš malý rošťák zase kopal. Vedle jámy mu stál klobouk. Tak jsem mu všechno vysvětlil. Nasadil si klobouk na hlavu a polil se vodou. Chudák malý, pracoval a měl z toho jen klobouk plný deště." Otec přichází do rodiny jako někdo nejen z jiné generace, ale i jiného pohledu na svět, vychování, hodnot. Hroutí se uvnitř ze šokujícího poznání o svém synovi, ale neztrácí svou sílu a odhodlání pomáhat své rodině, i za cenu zmarnění svého života... Výborný scénář pro čtyři výborné herce. Fuuuh, Luděk Munzar asi ještě v hnusnější roli než jako nacista v několika válečných filmech, ale na svou dobu zahráno výborně a ten hnus z drogové závislosti je tam projeven naplno! (95%) ()
Tati, já jsem hadrák! Realistická studie amerického prostředí vyniká nejen psychologickou pronikavostí a citlivostí, ale i kritickým sociálním aspektem. V postavě autoritativního otce ztělesnil Jan Pivec, herec, který byl tehdy již nepochopitelně odepsán a umlčen, umělecky silný typ maloměšťáckého sobce a (skrytého) rodinného tyrana, který zneužívá svého svrchovaného postavení a ničí kolem sebe všechny lidské vztahy. Vedle vynikajícího Luďka Munzara, Petra Haničince a Jany Hlaváčové je to herec, jakých se nám v současnosti nedostává. Neměli bychom zapomínat na staré bardy a šmahem je odmítat jako přežité, jejich étos se totiž stále jeví jako funkční kontrast k současnému (ne)umění. ()
Slušná věc, možná s malinko přepjatými hereckými výkony (až na Pivce), ale hlavně nepochopitelně nezáživnou (gangsteři v bytě jsou na pěst) a z logiky vykloubenou poslední dvacetiminutovkou (proč mu kurva okamžitě nezavolali doktora?!), která to celý stáhla o jednu hvězdu dolů. ()
Rodinné psychologické drama o drogové závislosti, které muselo být v době svého vzniku na našich obrazovkách doslova zjevením. Značně depresivní příběh z amerického prostředí stojí na dechberoucích hereckých výkonech v podání autoritativního Jana Pivce, nervově vybičovaného Luďka Munzara, rozpolceného Petra Haničince a zoufalé Jany Hlaváčové. V zájmu větší údernosti by inscenaci prospěla kratší stopáž. (80%) ()
Pro mne magie a maximum.v dobách normalizace sem na to koukal s otevřenou pusou, a kupodivu dosud je to síla. ()
Občas jsem se v ději a motivacích hlavních hrdinů ztrácel, ale jedno se musí nechat - Luděk Munzar zahrál svého na drogách závislého chlapíka naprosto parádně. Rozhodně zajímavý černobílý archivní snímek, který je třeba sem tam provětrat. ()
Světová liga tv tvorby na prahu největších výkonů tvůrců inscenace ()
"Jsem hadrák, tati já jsem hadrák". V okamžiku, kdy Luděk Munzar těmito slovy prozrazuje svému otci v podání Jana Pivce, že bere drogy, jsem si vzpomněl, že jsem už někdy dávno tento film určitě viděl. Ani tehdy ani teď mě nikterak výrazně nezasáhl, ač v něm hrají samí skvělí herci. Nevím, zda to bylo tím, že to herectví většiny z nich bylo místy až trošku přepjaté, nebo za to mohla poněkud delší stopáž. A v neposlední řadě platí, že téma drogové závislosti není z těch, které bych měl ve filmu v přílišné oblibě. ()
Zcela určitě je tato inscenace plná hodně přepjatých výkonů, díky nimž mi po půl hodině lezli téměř všichni na nervy s výjimkou pana Pivce, který jako jediný nehrál excentricky a dalo se na něj koukat. ()
Pohled českých tvůrců na americkou divadelní hru nezachrání ani Pivec. ()
mladší bratříček her Tennessee Williamse a Eugena O´Neila. Perfektně zahráno hlavní čtveřicí (Munzar, Hlaváčová, Haničinec a Pivec), ale ti kankstéři jsou tam jako pěst na oko. Jednak tragicky zahraní a jednak i tragicky vystupující. Dojmy trochu nahořklé z toho poněkud rychle idylického konce a tudíž ne úplně věrohodného, stejně jako z vyznění - zdá se, že idealizovaný bratr prostě zůstane dobrým, ať už selhal jakkoli a spáchal cokoli. ()
Obsazeni perfektni, dej trosku utahany... Jak zminuji kolegove, mohlo to byt kratsi. 3+ ()
Fantastické herecké výkony. Obrovský rozdiel oproti dnešným denným seriálom.. Tvorcom tejto inscenácie dávam 80%... ()
V titulcích filmu uvedeno: název Michael V. Gazzo: Klobouk plný deště. ()
Když jsem se včera dívala na seriál Synové a dcery Jakuba Skláře, vzpomněla jsem si na tuto inscenaci, která mě před lety naprosto uchvátila. Chvilku mi trvalo, než se mi vybavil název, ale pak jsem si vzpomněla. Herecký koncert, navíc můj oblíbený Jan Pivec. Zážitek! ()