Klimt

Snově psychedelická retro procházka životem světově významného rakouského secesního malíře. Příjemná kostýmní výprava i dekorace dobové Vídně a Paříže. Vzpomínkové, často depresivní vize umírajícího Gustava Klimta jsou mile okořeněny dokonalými zjevy jeho periodicky se vyskytujících ( volně se procházejících, pohybujících či konverzujících) modelek a milenek. Centrem pozornosti je ovšem samozřejmě John Malkovich, který zde - tedy alespoň z mého pohledu - ztvárnil svou první sympatickou (a jen minimálně střelenou/zvrhlou) roli. BTW: Ač viděno v němčině na ORF a se mdlou znalostí o malíři, film docela srozumitelně funguje. A pokud někomu ne, pak stojí za to prolétnout WWW. Minimálně kvůli jeho nádherným obrazům.... (20.09.2019)

Kdo čeká opravdu životopisný film, bude hodně zklamaný. Spíše jde o zobrazení Klimtových halucinací během umírání. Mám pocit, že mnoho scén (podivné intriky, imaginární osoby a rozhovory, paranoidní situace s dvojníky) lze uchopit jedině tímto způsobem, protože jinak žádný smysl nedávají. O Klimtovi se toho mnoho nedovíme, jen získáme nějaké střípky dojmů a nálad. Navíc Malkovich se na tuto roli typově zrovna moc nehodí. Se svým jemným hláskem a uhlazenými pohyby působí příliš subtilně a intelektuálsky, a to i když říká slova jako „shit“. Rozhodně z něj nevyzařuje fluidum živočišného bouřliváka, jakým Klimt ve skutečnosti byl. Film má místy zajímavou atmosféru a poetiku, ale celkově je dost těžko stravitelný. (25.09.2011)

Starý mistr se znovu ohlédl za ztraceným časem, tentokrát ne podle Prousta, ale ve znamení Schnitzlera a Eurovize. Kamera proplouvá Vídní a Paříží krásné epochy podle scénáře napsaného prý ve francouzštině, přeloženého do němčiny a natočeného v angličtině, zdání klamou jedno za druhým, americká hvězda odehrává klišé umělce ve světě měšťáků, pod zdobným povrchem není o mnoho víc než lyrizovaná životopisná konfekce. Ken Russell sedmdesátých let, ač menší režisér než Ruiz, by téma asi nezpracoval hůř. Víc než celý film se mi líbila píseň "Persephone" Jorgeho Arriagady, doprovázející úvodní i závěrečné titulky. Klausův syn Nikolai Kinski v roli Schieleho. (08.06.2015)

Jeden okamžik nikdy nezapomenu : magický průvan zlatých lístků, snášejících se na Klimta v malířské zástěře…a to je pro mne žalostně málo u filmu tak výpravného a tak zajímavě obsazeného. Pro mne ohromné zklamání, zřejmě proto, že jsem se na film tolik těšila od chvíle, kdy se začal natáčet. Naivně čekat, zda ho zakoupí český distributor, jsem nemínila, a viděla jsem ho jen pár dní od oficiální rakouské premiéry, kterou podpořil sám John Malkovich ve Vídni...nu na to, že jde o nejvýznamnějšího rakouského malíře všech dob, jehož připomínky (podobně jako u Mozarta, i když ne v takové míře) jsou téměř všudypřítomné, návštěvnost zarážející: v zšeřelém sále vídeňského multiplexu jsem seděla jediná…(S odstupem let musím zvýšit hodnocení. Škoda, že už podruhé jsem to neviděla na plátně, ten film potřebuje prostor.) (12.01.2008)

Jestli máte cit pro vídeňskou secesní modernu, pak můžete Klimta přijmout s otevřenou náručí. John Malkovich v hlavní roli sice není excelentní a po pravdě řečeno, jeho výrazové prostředky jsou už několik let stále stejné, takže za určitými maskami může být stejně tak Valmontem, Klimtem nebo Murnauem, ale to nic nebrání strhnutí všech smyslů v koláži modernistů, pláten a jemné dekadence světa v letech 1900-1918. Herecky za Malkoviche dorovnávají všechny jeho partnerky s Veronicou Ferres v čele. Irina Wanka, dcera Rolfa Wanky, tu pak jako Berta Zuckerkandl (1864-1945, která vedla většinu svého života pařížský kulturní salon) získala příjemnou možnost comebacku na velkém plátně. Debutovala sice jako dítě u Viscontiho už v roce 1969, ale jinak je její kariéra lemována pouze televizními seriály a její doménou se stal dabing. Proto je její zdejší vystoupení tak cenné, že vybočuje. (14.06.2011)