Sunshine

Dechberoucí vizuální stránka a fantastický soundtrack činí hned několik scén nezapomenutelnými. Postavy trestuhodně nevyužité, děj nesmyslně výraznou kopií Horizontu události (fakt tam musel být i ten výlet bez skafandru mimo loď?). Horizont je mi sympatičtější jak ve využití postav, tak v přiznané béčkovosti. Sunshine mě chvílemi dost otravovalo onou absurdní nevyvážeností, kdy z „ukecaného vážného scifi“ náhle přepne do Armageddonu (ovšem bez humoru). Nicméně vizuální stránka je vskutku odzbrojující a Cillian Murphy je pan herec, takže se divák nenudí. Ve výsledku je to ale jen vážnější Horizont události, „filmová událost roku“ se opravdu nekoná… (15.03.2007)

Danny Boyle. Autor jednoho či dvou kultovních snímků, to je čistě otázka vkusu. A sluší se neopomenout jeden slušný zombie horůrek "nové vlny". A já od něj neviděl ani fň a nijak zvlášť mi to nevadilo. Po Sunshine mi to už vadí, ale na druhou stranu - lepší než tahle hvězdně obsazená jízda na rozhraní mezi pekelnou výhní a ještě pekelnější absolutní nulou to asi být nemůže. Co mě k tomu ničím neopodstatněnému přesvědčení vede? Především je to fakt, že Danny Boyle dokázal natočit komorní příběh, ze kterého přímo sálá vědomí člověka o jeho malosti tváří v tvář vesmíru a konkrétně u té skupinky vyvolených i neskutečný tlak odpovědnosti za celou civilizaci. Nic míň než geniální výběr hereckých představitelů a jejich výkony pak dokáže udržet kvalitu snímku i za podmínek, které snesou srovnání s druhou polovinou Horizontu Události - tady naštěstí režisér dokázal udržet lajnu a čím víc o tom uvažuju, nenapadá mě lepší způsob jak film dovést k rozuzlení aniž by se to zvrhlo v nesrozumitelný vizuální nátěr jakým byla prakticky celá Kubrickova vesmírná báje. Spojme takové momenty jako vteřinové zaváhání Cilliana Murphyho při odpojování od "mailu", Michelle Yeoh a její děťátko, totální zodpovědnost a oddanost kapitána Hiroyukiho Sanady, Rose Byrne a její individuální humanistku a překvapivě kvalitní výstupy doposud jen teenage-movie floutka Chrise Evanse s gigantickým žhnoucím talířem Ikara, nejjasnějším jasem všech jasů a totálně nářezovým soundtrackem od Johna Murphyho a Underworldu a výsledkem bude jeden opravdu "particularly beautiful day" a pro mě osobně jeden z nejlepších kinozážitků vůbec. Tenhle na žádnou realistickou vědárnu si nehrající a přesto tak působící de facto akčňák mě prostě dostal. 90% (15.07.2007)

Co je vlastně Boylův Sunshine? Vizuální vesmírná esej? Realistické drama z kosmu? Katastrofický film? Survival horor? Pohříchu odevšeho trochu. První část filmu dovedně vykresluje atmosféru vesmírné lodi, která se řítí vstříc úkolu fatální důležitosti, vztahy mezi posádkou, houstnoucí atmosféru, morální dilemata i napínavé epizody ze života astronauta. V některých aspektech jakoby Boyle usiloval o hi-tech verzi Vesmírné odysei 2001 při zachování svých klasických režijních atributů. Křečovitého střihu. Expresivního herectví v detailu. Výrazné zvukové stopy. Kupovidu tahle dějem nijak nesvázaná část funguje moc pěkně, výtvarná stránka je perfektní, atmosféra pohlcující a některé sekvence (oprava poškozených panelů) mají dobře vygradované napětí. Kombinace syrového dramatu, spektakulárního vizuálna a trochy myšlenek vytváří podmanivý celek, který se bohužel zhruba v polovině stopáže ocitne před kardinální otázkou... co dál? Ke Slunci daleko, vrstvení problémů na dějovou linku nevydá... a tak se Sunshine přelamuje do velice laciného pseudo-hororově-akčního vyvražďováku, v němž hraje prim otravné přehrávání, zmatené střihání (které absolutně ztrácí řád z počátku filmu) a ementálová logika. Tedy místo aby Sunshine na atraktivitě získal, povážlivě ji ztrácí a stává se nesnesitelně přeplácanou koláží nesourodých obrazů a samoúčelných scén. Závěr, který by za jiných okolností vyzněl, prošumí jaksi do ztracena. Alespoň já jsem si z kinosálu odnesl na jazyku pachuť technicky skvělého, ale dějově naprosto zmršeného sci-fi, které je v první části inteligentní, v části druhé povážlivě nablblé. Je jako ten hvězdný prach. Dotknete se a tvar se rozletí na malé částečky. Škoda, tři body za skvělou atmosféru úvodu, výtvarné řešení a moc pěknou zvukovou stopu. Ano, srovnání s Horizontem události je věru na místě. Včetně způsobu, jakým se film dokáže přeměnit ze záživného v přihlouplý, bohužel. (12.04.2007)

Nekombinovat Sunshine umně hudbu s obrazem, který těží hlavně ze zalévaní všeho možného slunečním jasem a hypermoderních interiérů lodi Icarus 2, neštěkl by po něm zřejmě ani pes. Postavy jsou nijaké a není divu, vykreslení jejich charakterů je věnováno pramálo prostoru - proto je každá postava vybavena nějakou šablonovitou vlastností, která vyplave čas od času na povrch. Hlavně, že se všichni nějak liší. Většinu času řeší úkoly, jejichž rámcový smysl je sice zřejmý, ale řešení se skládá z několika nepochopitelných úkonů - obvykle ještě ukradených z jiných děl. Děj je značně nesouvislý a krom řešení různých problémů jej ozvláštňuje již jen epizoda s lodí Icarus 1. Ta v sobě skrývá určitý potenciál, jenže ve výsledku se dozvíme v podstatě jen to, že kapitánovi ruplo v bedně. Jeho proslovy o nevzpírání se božímu plánu jsou plácnutím do vody - šplouchne to a konec. Nejsou totiž součástí dialogu a navíc jsou tato slova vykřičena uvnitř akční scény, ve které spíše podtrhávají kapitánovo šílenství, než sdělují nějakou myšlenku. Pokud jde o fyzikální zákony... i když se někomu může zdát, že je to s nimi lepší, než ve většině jiných filmů, já ten pocit nemám. Už samotná zápletka je naprosto pošahaná, stejně jako mnoho peripetií po cestě. Jsou tu určité výjimky, např.: "méně lidí vydýchá méně kyslíku," příhoda mimochodem poměrně zajímavá i z psychologického hlediska, ovšem ani v tomto případě nejde o originální myšlenku. Mě osobně mrzí, že právě této události-rozhodnutí nebylo věnováno více prostoru. Kritický pohled na film ve mně vyrostl hlavně až po jeho zhlédnutí - předtím byly mé oči zaslepeny slunečními paprsky a atmosférou. Silné ***. (31.08.2008)