Mé druhé já

Neila Jordana považuji za jednoho z nejzajímavějších "žánrových" tvůrců, protože tenhle irský rodák si vybírá klasické žánrové modely od melodramatu k hororům či thrillerům anebo kriminálkám a ty má potřebu komentovat, popř. hybridizovat s jinými a nutí tak diváka přistupovat zcela jinak již ke známému, přehodnocovat neustále svůj pohled na věc. Nejinak je tomu v Mé druhé já (subžanr vengeance filmů je zde skombinován s komiksovým pohledem na věc, a tak jsou ony náhody a klišé žánrově opodstatnitelná), do jisté míry odpovědi na Scorseseho a De Nirova Taxikáře, v němž si tehdy zahrála i mladá Jodie Fosterová. Zatímco v neonoirové klasice se Travis koukal do zrcadla a vedl "sám se sebou dialog", Erica na sebe pohlíži do rozbitého zrcadla, opláchne si tvář a navazuje dialog s divákem. Okolní svět, v tomto připadě New York, v němž násilí a vraždy od 70. let ubývají, než aby narůstaly, je nám podáván skrze pohled hlavní hdinky, která jako všichni hrdinové Jordanových snímků přišly o tradiční lidské hodnoty - ovšem zde postava neprochází netečně okolím, které se mění bez jejího vědomí, ale Erica se rozhodne s okolím něco dělat, ovlivnit ho. Philippe Rousselot, stálý Jordanův kameraman, užívá ozvláštňující prvky k posílení emociálního dopadu na diváka, stylisticky je film laděn do šera, v němž může skončit jeden člověk a vyjít z něj jako někdo jiný a vypravěčsky kvůli zvolenému voice-overu hlavní hrdinky se s ní nemůžeme ztotožnit, sympatizovat s ní a fandit ní, ale důmyslnou střihovou skladbou jsme nuceni zaujat stanovisko k vyobrazovaným násilným výjevům. A protože titulní postava dělá v rádiu, hodně se sází na zvukové efekty, které jsou v mnoha scénách akčního ražení zintenzivněny a v ponorech do duše zase utlumeny, je radost na film nejenom koukat, ale i ho poslouchat (i díky jazzově laděnému kvalitnímu soundtracku, který film navrací do taxikářovského neonoirového hájemství). Nebýt problematického konce, jenž je žánrovou hrou s divákem a jeho očekáváním (ono se to stane, ale trochu jinak...), bylo by to za plných. A Jodie zde nehraje svou typickou roli silné ženy, která se rozhodne jednat, ale naopak roli ženy na tenké hranici mezi dobrem a zlem, která je donucena jednat, protože jí nic jiného nezbývá. (26.11.2007)

Zoufale okoukaný scénář by nebavil nikoho, pokud by Jordan občas nezakýval s kamerou a Jodie nehrála jako z partesu. Sice si k její postavě pořádnou cestičku nenajdete, ale co, po okreskách to taky není špatné, obzvlášť, jsou-li lemovány hezkými filtrovanými obrázky a náklaďákem použitého střeliva. Zkuste to a když na pár minut usnete, nemusíte se bát, že o něco přijdete. (09.10.2007)

Slovenský, či český distribučný preklad sú rovnako primitívne ako originálny názov, kto sa nimi však nedá odradiť, nebude ľutovať! Skutočne. Ak by vás zaujímalo prečo, posnažím sa to vysvetliť. V traileri sa rysuje len ďalší rutinný, priamočiary a obohraný príbeh o pomste, ktorý diváka ničím neprekvapí a možno preto mnohí z vás jeho zhliadnutie len mechanicky odkladali na neskôr. Dej filmu a jeho kvality však na mňa tajomne vybehli spoza rohu ulice, prepadli ma v tú najneočakávanejšiu chvíľu, olúpili ma o všetky falošné dovtedajšie ilúzie, ktoré som si o ňom vytvaroval a následne mi uvalili takú ranu, že som bol z toho pár chvíľ v mimo. Psychologický prerod postavy od hlavnej obete po hlavnú hrdinku sa podaril na výbornú, pretože Jodie Foster to celé zatiahla silou niekoľko sto konských síl. Pozoruhodné je striedanie bezcitných, pomstychtivých, beštiálnych, surových a zverských scén s následnou jemnou psychologickou štúdiou, senzitívne prístupnou a vnímavou zo strany diváka. Pocit plánovanej odplaty a fandenia voči postave Ericy je silný a záver to celé zvládol s prehľadom. Množstvo scén možno nepôsobí originálne, ich originálny sled je však natoľko zaujímavý a svojský, aby tak film ako celok pôsobil. 85%. (12.04.2009)

Nikdy neberte ženě toho, koho miluje…. PŘÍBĚH:***to, že filmový hrdinové umí vzít spravedlnost do svých rukou je věc známá. S. Seagal či J-C.Van Damme to dělají tak a J.Foster zase jinak. Zde totiž nejde o akci, ale jakousi psychologickou sondu do nešťastné duše. Tvůrci se snaží dostat do Vás ,,TEN“ pocit neštěstí, viny a touhy po pomstě. Mělo to jen průměrný účinek. Tohle není ta J.Foster na kterou jsem zvyklý a stejně ,,neosobně“ vnímám i T.Howarda, jehož role je ovšem zajímavá./ HUMOR:není k němu důvod./ AKCE: **několik vražd, trochu střílení. Musí to stačit./ NAPĚTÍ:***tak drsný přepadení jsem nečekal. Poté by jste se měli ztotožnit s hrdinkou a vnímat její úzkost a strach z okolního světa. Celkem to funguje. Přichází první ,,akce“. Dobrý. Jenom dobrý. Napětí má být spíše psychologické, bohužel jeho síla ve mně neprobudila patřičné emoce./ Přesto si myslím, že film stojí za zhlédnutí. Hlavně po technické stránce se mu nedá mnoho vytknout. (10.05.2008)

„Ako ste sa spamätala z toho, čo sa vám stalo?“ – „Nespamätala.“ V produkcii Joela Silvera a Susan Downeyovej (Robertovej manželky) nakrútil cenený írsky režisér Neil Jordan (INTERVIEW S UPÍROM) psychologický triler zo sekcie „revenge movie“. Filmy o pomste sú často na jedno brdo (najviac sa to zrejme odzrkadlilo na nekonečnej sérii PRIANIE ZABIŤ s Charlesom Bronsonom), ale keď sa darí, tak sa darí (MUŽ V OHNI) a ak sa do príbehu zaangažuje herečka formátu Jodie Fosterovej (Oscar za MLČANIE JAHNIAT), je to radosť. Fosterová je (napr. s Russellom Croweom) jedným z mála hercov, ktorí sú známi prísnym výberom rolí, preto ak aj samotný scenár nie vždy stojí za veľa, minimálne kvôli ich hereckej prítomnosti sa nejedná o stratu divákovho času. Jordanovmu filmu okrem kvalitných hereckých výkonov (ďalej určite ešte aspoň Terrence Howard – SPOJENEC) pomáha pôsobivá kamera, „newyorská atmosféra, k zamysleniu nútiace dialógy a prepracované psychologické pozadie, ktorému tento mierne nadpriemerný film vďačí za to, že nie je krvákom, ale zaujímavou psychologickou sondou do života človeka, poznačeného tragédiou. Viac na mojom ex-blogu: http://ivokucera.blog.sme.sk/c/176991/Niet-navratu-80.html (17.05.2008)