Stmívání

V časopisu Pevnost o Stmívání mluvili jako o fantasy růžové knihovně, která se snaží konkurovat slávě Harryho Pottera. A i když toto psali o knížce, knížka samotná i přes to všechno má nenápadný a nevídaný úspěch, a to se cení. Natočit podle toho film, od kterého se moc nečeká, a nakonec je velice úspěšný, už je jaksepatří na pováženou zajímavé. Každopádně rozhodně stojí za to, se trošičku zamířit na trilogii Stmívání samotnou, protože tu s náma nejspíš nějakou dobu ještě bude. S názorem, který napsala Pevnost docela i souhlasím, film není v ničem jiný, proč taky, ale má tak zajímavou atmosféru, že se na to nechá příjemně koukat. Sice nedosáhne kvalit Harryho Pottera, ale jistou cílovou skupinu určitě chytne a nepustí. Líbí se mi, že se do toho pustili, že je stále se na co těšit a stále je co nového objevovat. Nejdříve jak to půjde se pustím i do samotné knížky, protože ačkoliv možná má v sobě to o čem Pevnost tvrdí, má také to, co řada knížek hledá, ale najít nemůže: atmosféru a výborně popsaný svět, ve kterým se tento příběh odehrává. Docela se i těším na pokračování, které nejspíš díky celosvětovým výdělkům, které film získal, bude. (10.01.2009)

Emo to není, je to nefunkční teenagerská romance pro (výhradně asi) americký teenagerky. Tady mají holku, se kterou se není problém ztotožnit (mimochodem celkem sympaťačka), jak se zabouchne do výstředního modela outsidera, upíra vegetariána. On a celá jeho rodina se na světle třpití a za bouřky hrajou baseball (?). Má to svoje vtipný místa, ale celkově - moc splácanina, s dvouhodinovou stopáží. (22.03.2009)

Chyba bude asi už v předloze, protože nevěřím tomu, aby nějaký dramaturg viděl na papíře takové dialogy a nezpráskal za to okamžitě scénáristu bičem. Jedna řečnická perla vedle druhé, vypouštěná z úst asi nejtopornější zamilované dvojice posledních let – Kristen Stewart a Roberta Pattinsona, společně s utahanou, zbytečnými a nedotaženými scénami vlečenou režií Catherine Hardwick, ve mně střídali škodolibý úsměv s hlubokým zíváním. Špatně je toho ve filmu tolik, až uvažuju nad tím, jestli někdo nechtěl sabotovat Hollywood tím nejzákeřnějším způsobem. Guilty pleasure jako kráva, plus vědomí, že snad nikdy jsem si nepřál u filmu být patnáctiletou holkou, která si lakuje nehty načerno, drsným pohledem probodává okolí a vrcholem slasti se pro ni stane deflorace od pobledlého frajera, kterého potká na gothic srazu. Šup, šup, druhý díl. :) (11.06.2009)

Za 3 s odřenýma ušima. A na nátlak sestry. Videoklipová atmosféra, upíři co se blyští, hrajou baseball a jezdí ve Volvu. Upíři co drží dietu. Proboha. Naivní příběh, který kombinuje všechna možná klišé byl na celém STMÍVÁNÍ ještě to nejlepší. No ještě spolu s Kristen Stewart. Srandovní Patizón (dříve také známý jako Cedrik Diggory) ale stejně kazil všechny scény ve kterých se objevil. Ten maník prostě neumí hrát. Trochu mě udivuje, že jsem si toho nevšiml už v Potterovi. Nu což. Dalo se to přežít a nudil jsem se jenom místy. Taky se tak strašně těšíte na dvojku? (20.03.2009)

Můj nový vrchol diváckých zážitků v kině (a to už jich za sebou mám notnou řádku). Vidět "Twilight" sám doma, tak z něj mám rozhodně diametrálně odlišný dojem. Ideální tenkrát poprvé se tak naskytlo 14 let po premiéře na maratonu v Aeru ve společnosti 210 divaček (a asi 20 diváků), a bylo to něco neskutečně úžasného. Zásadní aspekt spočívá právě v tom odstupu, díky němuž publikum tvořili lidé, pro které byly ty filmy z různých důvodů formativní, přičemž je právě proto mají stále rádi, ale současně se na ně již dívají s nadhledem. Hlavně si je ale prostě přišli společně užít do kina a to se vším dobrým, pochybným, špatným i absurdním, co k celé sérii patří - takže žádná guilty pleasure, ale ironický kult ve své nejkoncentrovanější podobě. Už jen první zlomek vteřiny, kdy se na plátně začalo rýsovat logo Summit Entertainment, vyvolal první explozi potlesku a výskání, co se pak opakovalo při entrée každé klíčové postavy. Oproti mým nezasvěceným předpokladům největší ovace nesklidil Edward (byť to bylo mohutné), ale oba tátové, čímž se zpřítomnila silná daddy (či dokonce DILF) linie celého díla. K tomu hromadné vykřikování ikonických hlášek, sborové broukání písní, scéna v lese s ozvěnou recitovaných dialogů celým sálem a povyk při upírském baseballu, jaký by závidělo finále americké ligy. Ale současně každou absurdní scénu, každý přestřelený herecký výraz i zdánlivě okrajový element doprovázely salvy smíchu či hlasité reakce a ironické komentáře. Může to znít až svatokrádežně, ale takhle nějak si představuju prvotní spontánní atmosféru na raných projekcích "The Rocky Horror Picture Show", než se interakce fanoušků tohoto prazákladního kultu kodifikovala. Tady nebylo nic organizovaného, jen čiré bezprostřední nadšení ze sdíleného prožitku a užívání si sounáležitosti publika na stejné vlně, propojeného společným kultem. "Twilight" tak dnes překračuje hranice škatulek pop, camp, mainstream i okraj a navzdory zděšení všemožných puristů, elitářů a macho fanboyů zůstává zásadním kinematografickým fenoménem. PS: #TeamAlice (11.10.2022)