Northangerské opatství

„Nejhorší zločiny jsou zločiny srdce.“ Trávit čas na stránkách románů je skoro stejně škodlivé jako odpočívat u pohyblivých obrázků. Když to přeženete a navíc máte od sudiček ve vínku a hlavě přebujelou fantazii, může se snadno stát, že se vám realita poněkud zašmodrchá. Jenže mě fitness nikdy nic neříkal a tak si občas ráda nezdravě odpočinu u příběhu, kteří znají i něco jiného než kancelářskou židli a postel. Převlékají se ke každému jídlu, stolují se stříbrem (kdepak pizza a seriál :), vyšívají, chodí na dlouhé procházky, píší dopisy, předčítají z tlustých knih a zasněně hledí na krajinu. I když jsou mnohem lepší adaptace Jane Austen než tato (Henry sice vypadá jako jeden můj kamarád, ale Catherine je strašná husa, moralizování na konci fakt nemuselo být a stavba příběhu stojí za starou belu), úplný malér to taky není (opatství je pěkné a zlý bratr taky). No a teď zpátky do rachoty. (17.01.2017)

Ačkoli jsem si myslela, že Pýcha a předsudek je dílo z pera J. Austen nejvíce prodchnuto ironií a vtipem, pak musím přiznat, že Northanger Abbey mě pobavilo mnohem více. Neskrývaná legrace ze soudobých populárních románů a jejich naivních a unášených hrdinek je chvílemi brilantní. Něco se do filmu dostalo, mnohé bohužel. Musím přiznat, že postava Henryho a její ztvárnění je perfektní a Catherine líbezná, povinnost divákům (divačkám) tohoto žánru však velí, romantika nad romantiku! Čímž toto zpracování obstálo dostatečně. Kdo chce více humoru, ať sáhne po knize, všem ostatním není ale Opatství Northanger ani životu nebezpečné, ani děsivé (viz UDOLFO). (05.01.2011)

Ne bezdůvodně má Northangerské opatství nejméně adaptací ze všech děl Jane Austenové. Jeho kouzlo totiž tkví v tom, že se v něm vlastně vůbec nic neděje, přičemž je ono nic prokládáno popisy toho, co by se stát mohlo a co se obyčejně stává v ostatních románech. Tenhle nádech parodie, který autorka svému poslednímu románu dala, má jistý půvab, ale obávám se, že je nezfilmovatelný. Nevykládejte si to špatně, mě se tohle zpracování líbílo, jenom si nedokážu představit, jak moc takový příběh-nepříběh funguje pro někoho, kdo nezná předlohu. Co ale naopak musí fungovat na všechny, to je šarm a široký úsměv Henryho Tilneye, který má na mém hodnocení podstatný podíl. (04.10.2009)

Která mladá dívka by neznala romány Jane Austenové. Ač tento nepatří mezi její nejvyhlášenější, též se jedná o krásný romantický příběh. Měla jsem mírný strach, že tento film nenaplní mé očekávání, ale rozhodně se tak nestalo a já jsem měla možnost zhlédnout nádherný film. Herci úžasní, objevil se zde zajímavý efekt - záběry ze snů a představ mladičké a dosti naivní Cathrine. Zahráno to bylo naprosto skvěle. Konec bych řekla, že byl oproti ostatním částem filmu trochu uspěchaný, ale to nic nemění na tom, že se mi film neskutečně líbil. (24.04.2009)

Obstojná adaptace, která k příběhu, jímž se Austenová lehce vysmívala gotickým románům, přidala scény hrdinčiných romantických představ. Většinou spojených s vášnivostí a evidentní touze po sexu - což teda u Austenové takhle otevřeně nenajdeme. Zajímavé, že se filmová Cate domnívá, že její vyvolený prozradil svému otci, co za bláznivé podezření pojala. Přitom v knize jasně stojí, že věděla, že by jí něco takového nikdy neudělal. Knižní Cate věřila charakteru Henryho mnohem víc než ta filmová. Že by se nám morálka od časů Austenové posunula k horšímu? SHRNUTÍ: Když se muž vyzná v mušelínu, je to výhra v loterii. (01.12.2018)