Němá svatba

Na první dobrou vnímám jen niterný rozporuplný pocit, haluškové pasáže pro mě moc nejsou, asi jim příliš nerozumím. Smysl pro humor zřejmě také nemám, neb jsem se nebavila, snad jen u těch příprav svatby a samotné hostiny, ovšem jen tu první půli. Jakmile se to přehouplo z ticha do bujarosti, bylo nabíledni, jak to dopadne. Psal se rok 1953 a Džugašvili vládl i posmrtně bolševickou pěstí. A ta celková ukřičenost a teatrálnost, hromadné otáčky a poklony, ach jo. Tohle není můj oblíbený šálek čaje, konstatuji s politováním. (27.10.2018)

Velmi zajímavý počin, zpočátku spíše komický, v závěru hrubě tragický. Díla jako je Němá svatba se obtížně hodnotí. Obecně mají svou hodnotu, avšak málokteré z nich je poutavé v celé své délce. Němá svatba mě místy bavila, místy jsem se nestačil divit a místy jsem se značně nudil, pak přišel závěrečný šok a s ním probuzení do kruté reality. Film v celém svém vyznění rozhodně není pozitivní. Na druhou stranu, co na době, do které je zasazen, bylo? (09.03.2015)

Film o stalinistickom absurdistane v povojnovom Rumunsku. Krásna práca režiséra aj hercov, ktorí v hrali a mali z hry rozhodne zábavu a nežne s takou naivnou poetičnosťou hrali vidiečanov odľahlej rumunskej dedinky, záver bol šokujúco krásne tragický divákovi necháva so smútkom z prežitého filmu pozerať sa na rozvaliny akejsi továrne, ktorá bola postavená misto bývalej dediny, kde sa tak krásne skoro až bezstarostne žilo kedysi. (07.06.2016)

Je tu mírná analogie třeba s Pelíšky. Pohnutá doba, ve které jsou ale komunisté vykresleni spíš jako směšné figurky, zatímco okolí si žije svoje spokojené životy se všemi slastmi a strastmi. Pak ale přijde chvíle, kdy bolševici krutě zasáhnou do života všech zúčastněných. Film má originální nápad a svérázné obyvatelé zapadlé rumunské vesničky první poloviny padesátých let, seřazené do klasického panoptika, které k podobným komediím neodmyslitelně patří. Vlastně první hodinu se nic moc neděje, ale ta pohodová venkovská atmosféra a jednotlivé postavičky člověka zaujmou a pobaví. Do vážna se přejde ve chvíli, kdy se na scéně nepřímo i přímo objeví ruští vojáci, ale pak přijde vrcholná scéna se samotnou němou svatbou, která mě zase rozesmála a pobavila jak už dlouho nic. Co mi moc nesedělo byla jakási poetika zosobněná podivnou věčnou nevěstou, která mi přišla zbytečná a pak ono orámování televizním štábem. Proti takovému konceptu nic nemám, ale chování filmařů na konci a vlastně i samotný konec, to mi přišlo nepochopitelné. Nicméně Rumuni pobavili. 80% (22.05.2014)

Hodně nadsazený pohled na nesmiřitelnost dogmatu kultu osobnosti s požadavky lidské přirozenosti ve své temperamentní poetice a ostrém humoru připomene Mihaileanův Vlak života. I když jsou zde historické souvislosti načrtnuty ve velmi hrubých a přímočarých konturách, jejich rozvinutí v absurdní situaci svatby v době nařízeného národního truchlení a mýtu o vesnici bez mužů vede k jistému prohloubení i neotřelé reflexi dobového vyšinutí. Horatiu Malaele uplatnil především cit pro rozvíjení situací, z nichž vrcholná scéna němé svatební hostiny, v níž všeobecný mumraj a křik blahodárně utichne, až bere dech svoji bezbřehou nápaditostí a tragikomickým rozměrem, v němž se melancholické pocity mísí s výbuchy smíchu. Její sílu nakonec nepřekoná ani přepjatý konec, který chce být až příliš studenou sprchou. Je potěšitelné sledovat, že rumunská kinematografie po letech dosáhla pestrosti a vedle sociální linie se zdárně rozvíjí i vzletnější stylizovaný proud "balkánského espritu", který dal například vzniknout i výtečné alegorii Kdesi v Palilule. (12.08.2013)