Moneyball

Rok poté, co svět tleskal Sorkinovu scénáři za Social Network, přišel další příběh plný bleskových dialogů, odborných termínů a stlačení očividných emocí na minimum. Facebook se sice s baseballem srovnává těžko, ale přesto mi tato vypočítavost a v autorově případě pak v takhle krátké době až sázka na jistotu shazuje Moneyball už z principu. A jakkoli se na technicky precizně vyprofilované prostředí dívá skoro samo a občasná rodinná scénka umí zafungovat, nedostal jsem toho dost. Rozumím dosahování výjimečnosti a touze po zapomenutém snu, ale film zůstal na polovině cesty mezi vyznáním lásky ke sportovním statistikám a ukázce toho, že být generální manažer není žádná legrace. Přesných 70% zejména za jeden ze životních výkonů Brada Pitta. (22.02.2012)

Nerozumím baseballu, ani rád ho nemám (Red Sox znám jenom díky Stevovi (Kingovi) a Ztraceným) a pochybuju, že ten sport má nějáký smysl. Mám rád baseballové pálky (z osobních důvodů), ale to k tomu abych se podíval na film o baseballu nestačí. Takže, kdo to celé odedřel, kdo mě k tomu přitáhl? Brad Pitt, který hraje chlapíka co jenom prohrává a zkouší to dál, špatně se rozhoduje, ví to, ale pořád to nějak zkouší, až učiní poslední zoufalý krok a začne poslouchat tlustého ekonoma. Perfektní dialogy, decentní humor, výborní herci. Líp to podle mě natočit nešlo. (18.12.2011)

// V jistých směrech ...kašlu na to, ten film je skvělej. Při dosažení ehm spoiler ehm rekordu v počtu vyhraných her za sebou konec spoileru mi vyloženě ukápla slzička radosti. Naposledy jsem tenhle pocit měl u Warriora. Jenže tam to bylo přece jenom o něco intenzivnější a to finále bylo nakonec také "dotaženější" tudíž, v porovnání právě s ním Moneyball přece jenom zaostává. Pořád je to ale dobrá zábava.. ne jen pro fanoušky baseballu. (28.01.2012)

Na první pohled by se chtělo říct typické americké sportovní drama, které bude v závěru útočit patetičností a touhou dojmout. Jenže Moneyball je nejen skvěle natočen, ale hlavně má revoluční myšlenky (viz kniha samotná, ještě lépe Bill James) o propojení statistik a prognóz pro stavbu baseballového týmu. Tématika je ve filmu pouze jemně naťuknuta, ale reálná síla dat, jejich uchopení a využití je fantastickým odvětvím, které se rozšiřuje napříč sportem a životem vůbec (pro česko by mohlo být zajímavější např. soccernomist, který propojuje podobné téma s fotbalem). Výborná podívaná. (21.03.2015)

Kolik stojí vítězství? Před pár lety by Pittovi zřejmě připadla role prvojakostního baseballového hráče. Neboť v dobrém slova smyslu zredfordovatěl (vážnější látky, vážnější výraz), hraje nyní chlapíka, který stojí v pozadí. Méně akčního, ale neméně ambiciózního. Dosažení úspěchu pro něj má přednostní význam. Když neuspěl jako sportovec, chce prorazit alespoň z manažerského postu. Zde již nemusí brát ohledy na druhé, neboť on je ten, kdo rozdává peníze. Proč se tedy obtěžovat přetvářkou a schovávat svou tvář arogantního cholerika za milou masku. Ne, že by kolem a kolem (s pár rodinnými zastávkami) vzato nebyl sympaťák, ale určitě nehraje „an American hero“, vždy čestného a neomylného. Lidské bytosti jsou pro něj čísly, která lze, nutno-li, jednoduše vyškrtnout, v čem vidím nejvýraznější podobnost s The Social Network, s tím rozdílem, že tentokrát nejde pouze o jedničky a nuly. Napínavější klání než na baseballových hřištích, kam nás tohle převážně interiérové drama nechá nakouknout jen párkrát, probíhá v zákulisí. Zvítězí přístup humanistický, ekonomický, nebo kompromisní? Odpověď není jednoznačná ani po závěrečných minutách, jichž mohlo být, pravda, méně (a jež zápletku posunují trochu jiným směrem). Film se vyhýbá tomu, aby Billyho Beana, resp. to, co zosobňuje (prosazování osobního štěstí na úkor druhých), adoroval. Byť si vypůjčuje některé příběhové prvky patetických pohádek (flashbacky, zápas, který je třeba vyhrát), ve skutečnosti celkem chladnokrevně ukazuje, na čem tyhle filmy o velkých vítězstvích stojí. (Například jindy klíčová postava trenéra je odsunuta bokem, což se projevuje i jeho situováním na okraj záběru a co je zdůrazněno „odevzdaným“ výkonem excelentního P.S. Hoffmana.) Miller sundává sportovní slupku, aby vyjevil, že se pod ní skrývá cynické manažerské drama. Zároveň nám do cesty nejsou stavěny překážky bránící starému dobrému dojmutí, kterému na druhou stranu není ani přisluhováno (třeba soundtrackem, vytvářejícím přednostně napětí). Ambivalentní pojetí tradičního útoku na emoce krásně shrnuje dceřina písnička, kterou si Billy v závěru pouští. Je to zkrátka takové dojetí s „ale…“, s nadhodnotou k přemýšlení. 80% (30.11.2011)