Pařba v Bangkoku

Jako všichni diváci jsem byl po fenomenálním Phillipsově úspěchu s Pařbou v Las Vegas natěšen na další díl. Bohužel pravidlo dvakrát nevstoupíš do téže řeky, zafungovalo i tady. Originalita prvního dílu byla nahrazena tupým kopírováním všeho, co už známe, pouze kulisa neony zalitého Vegas byla nahrazena kulisou zapáchajícího Bangkoku. Stejně jako kouřící a dealující opička nemohla nahradit tygříka Mika Tysona, nemohly nostalgické vzpomínky starých kaličů nahradit nedostatek invence ve scénáři. Problém nastává i ze strany diváka, který v momentě, kdy už je připraven na jakýkoli extrém nebo absurdní příhodu, může být stěží něčím zaskočen. Chtělo to tedy přidat nějaký nový prvek. Namísto toho se spíš všude něco ubralo. Film měl i lepší momenty, ale celkově jsme minimálně o třídu níž za prvním dílem. 53% (01.07.2011)

Nikomu z vás nevěřím, že jste se na Pařbu v Bangkoku těšili víc než já. Ve Vegas jsem před pár lety potkal dokonalou holku, se kterou jsem prožil noc snů a se kterou i kocovina byla příjemná jako samotné milování. Výletu do Thajska za její ségrou jsem se tak pochopitelně nemohl dočkat. Jenže to jsem netušil, jaká balonková kinderpárty tam na mě oproti Vegas čeká. Tahle holka neměla jiskru, šmrnc, nebyla sexy, naopak pouze vyčpělá. Snažila se dělat to samé, co její ségra, napodobovala pohyby, hlášky, dokonce zkopírovala celý průběh noci. Samo o sobě by to možná až tolik nevadilo, za tu dobu toho dost zapomenete, ale kocovinu si člověk pamatuje pokaždé moc dobře. A kocovina z Bangkoku té z Vegas nesahá ani po podvazkový pás. Holky prý pochází z trojčat, snad si s Evropankou budu rozumět víc... (17.09.2012)

Mnozí kritici a uživatelé by si mohli ujasnit, co je pro každé umělecké dílo základní - míra ozvláštnění, jaké film dosahuje. PAŘBĚ V BANGKOKU je nesmyslně vytýkáno, že jde o typické pokračování, kdy má druhý díl podobu jedničky přejeté přes kopírák, akorát s umocněním toho, co se osvědčilo jako divácky atraktivní a vděčné. Zapomíná se ale na to, že se koncept postupného rozpomínání se na předcházející noc se dá těžit donekonečna a ústředním ozvláštňujícím prvkem je volba města, které nabývá podobu jakoby samostatné postavy se specifickými vlastnostmi. "Dvojka" je sice slabší než "jednička" co do míry zábavnosti či formální nápaditosti. Moment překvapení totiž už logicky nefunguje a je až příliš stylisticky usedlá, přičemž na precizní dávkování informací a vzhledem k žánru netradiční flahbackovou strukturu jsme si už zvykli. V několika věcech ale nezpochybnitelně trumfuje. Postavy si jsou - stejně jako diváci - velice dobře vědomi, že se ocitaji ve stejné situaci jako předtím, ale přesto jsme nakonec přechytračeni a nepřijdeme na to, kde jsme měli Walda hledat od samotného počátku. Oproti vegaskému dobrodružství navíc ve 3/4 dojde k významovému obratu, a tak spíš než o snahu o to dostát zásadám romantických komediích (navrátit se ke statusu quo, aby mohlo dojít ke kýženě svatbě a šťastnému konci) jde o oslavu mužského kamarádství. Wolf-pack se tak ustavuje jako parta, na kterou je spoleh, ale ne proto, že je zárukou jistoty v podobě přinášení toho stejného znovu dokola. (20.07.2011)

Nejvtipnější na tom byly ty fotky při závěrečných titulích. To je jako kdyby mě někdo nabízel slejvaný pivo a čekal že ho pochválím za to, že je to pivo. Originalita žádná, vtipu pomálu, co s tím jako mám dělat. Budu hodnej, dám dvě hvězdy, za ten humor ohledně soulože z travéčkem si to přece jen Bangkoská pařba zaslouží. (11.10.2012)

Co se nám tu vlastně odehrává před očima? Na nějaké elementární úrovni se tu očividně vypráví příběh o třech kamarádech, kteří se dost drsně skalejí v Bangkoku, jenže co když je ten film o něčem jiným? Co když ten film není ve skutečnosti o dentistovi Stuovi, který vroucně miluje svoji budoucí manželku a vede celkem normální život, ale příběh démona, který má slabost pro prostitutky, souloží s muži, libuje si v tetováních a chová se jako šílenec? Stu sám poznamená, že v sobě skrývá démona, nějakou temnou stránku, která ho stahuje do pekla a která asi není náhodná, když se dva roky stará situace z minulého dílu zase opakuje. Stu je tak názorným příkladem člověka, který přijímá falešnou identitu stydlivého a plachého muže, jíž drží v šachu své pravé já, tvrdé jádro chlíváka (možná právě proto potřebujeme filmy, aby nám toto pravé jádro nás samých občas připomněly). Odtud je i zřejmý důvod přechodu z Las Vegas do Bangkoku, za nímž nestojí ani tak vzestup východoasijských zemí v čele s Indií a Čínou a módní přesun filmových příběhů do tamních lokací (Sex ve městě 2, MI-4, TDK), jako spíš starý čínský paradox od taoisty Čuanga-c´, který se probouzí potom, co měl sen, že je motýlem, a ptá se: Jak vím, že nejsem motýl, který nyní sní o tom, že je člověkem? Neplatí totéž pro našeho Stua z druhé Pařby - není ve skutečnosti šíleným démonem, jemuž se zdá o tom, že je ostýchavým lékařem? (30.12.2011)