Flashdance

Dokonalá esence mých milovaných osmdesátek. Taneční, vzhledová, hudební, účesová. Je to prosté, ale chytlavé. Taneční čísla jsou skvělá (mé nejoblíbenější, po hrdinčině tréninku, je punkové vystoupení její kolegyně v klubu), hudba super. A Jennifer Beals...A prosím, moc, moc, moc prosím, ať nějakého debila nenapadne udělat remake. Tak to byla ta delší, umírněnější a slušnější verze komentáře. Ta upřímnější, výstižnější, bez politické korektnosti a kratší je: Když jsem to v roce 1990 viděl poprvé (bylo mi 12 let), tak jsem nad tím pohonil. Když jsem to viděl včera, pohonil bych taky. Mám prostě pro mrštné tmavovlasé svářečky slabost. (09.04.2016)

Pri prehodnocovaní trojhviezdičkových neokomentovaných filmov hviezdičku častejšie odoberám než pridávam, ale sú aj výnimky. To je prípad muzikálu Flashdance, ktorý som prijal takmer bezvýhradne. Hudbu poznám dôverne, tanečné čísla boli veľmi dobré, dej bol guľášovito rozptýlený do viacerých epizód a nerušil, hlavná predstaviteľka bola milo bezprostredná, tak čo ešte by som od muzikálu očakával? A to, že väčšina mojich sledovaných užívateľov ostala pri troch hviezdičkách a masa ČSFD zaradila film do šedej zóny ma zaujíma najmenej. Dosť často som "proti všem" bez toho, aby som v tom nachádzal záľubu. (01.09.2020)

Producenti Jerry Bruckheimer a Don Simpson chtěli do kin přitáhnout mladé publikum, takže vyprodukovali romantický taneční film o mladé svářečce. Vyšla jim sázka na filmařsky neokoukaný Pittsburgh, na mladou krásku Jennifer Bealsovou, disco hudbu Giorgia Morodera i ukecání režiséra Adriana Lynea. Dobře, scénář není z nejsilnějších, ale nostalgicky uznávám, že to funguje pořád víc než dobře. (16.01.2022)

V době ČR (pardon, ČSSR) premiéry mi mohlo být kolem patnácti a tahle osmnáctka se svářečkou, co bydlí sama jenom s drsně vypadajícím čoklem v bývalém skladu (dneska by se tomu říkalo loft a bylo by to prestižní bydlení, tehdá to bylo myšleno jako znak nižší společenské vrstvy, to jsou mi paradoxy), po odpolednách trénuje baletní figury a po večerech řádí na barovém pódiu, mezitím balí šéfa, chvíli je něha a křehkost sama, chvíli rozbíjí okna a je sprostá jako dlaždič, aby za chvíli brečela knězi ve zpovědnici, a při tom všem z ní čiší živočišná radost ze života a z pohybu, tahle holka mi tenkrát otevřela oči. Z dnešního pohledu se to může zdát legrační, ale tenkrát mi poprvé naplno došlo, že je vlastně jenom na mě, co se svým životem udělám, a že mě vlastně můžou čekat docela zajímavé věci. A ani teď po letech v tomhle bijáku, kde má každá druhá postava svůj sen, který se holt někomu splní a někomu ne, nedokážu při vší cukrkandlovitosti vidět jenom blbej řadovej muzikál o tom, jak chudá holka dík své kráse k princeznovství přišla. Ta osmdesátková popina je tu vlastně nejslabší stránkou, i když dneska už i k ní člověk cítí jistý sentiment. Zato taneční scény dokážou ještě dnes i mně, totálnímu pohybovému dřevu, zprostředkovat ten „What a feeling!“ pocit. Tak tedy za čtyři. (29.06.2012)

Patřím mezi nejlepší tanečníky na jih od Antarktidy. To je snad jasné, když mne ladným pohybům učily hvězdy StarDance Vašek Vydra, Jirka Schmitzer či Jaromír Bosák. Ze své odborné pozice si tedy dovolím moudře zhodnotit, že Alex Owensová je úžasná. Válí se svářecí soupravou i u tyče a vybírá si k tomu skvělou muziku. No dobře, i já tuším, že tenhle film je vlastně tak trochu pitomost, ale probouzí ve mně nostalgické vzpomínky na situace, které se nikdy nestaly a na to se nezapomíná. (28.11.2013)