Deník komorné

Dekadentný román Octava Mirbeaua opäť získal novú filmovú podobu. Benoit Jacquot sprostredkoval nový pohľad na život mladéj slúžky z prelomu 19. a 20. storočia. Film nám prináša úprimnú výpoveď o živote mladej slúžky, ktorú zlé skúsenosti priviedli  k zlým rozhodnutiam. Snímka kladie na diváka vysoké nároky , nič neuľahčuje a nič účelovo nezjednodušuje, aby si ho ľahko kúpila. (30.06.2023)

Zoufalá nuda. Mezi postavami nelze vytušit žádný vztah, který by podle popisu mezi nimi měl být. Je Célestine ambiciózní? Skutečně se musí vyrovnávat se sexuálními návrhy svého pána? Je fascinována Josephem (nebýt toho, že to sama na konci filmu řekne, se to nijak nepodává)? Snad jen Josephův antisemitismus je neskývaný (o sklonech už dávno nemůže být řeč). Děj skoro chybí, zápletka taky. Tam, kde člověk čeká, že konečně nastane nějaký vývoj/zvrat, film náhle končí. (29.11.2015)

Minipříběhy a zážitky komorné, které jsou tu úsměvné, tu reálné, tu kruté, tu sarkastické. U flashbacků se vám bude zdát, že nedávají moc smysl z hlediska střihu, ale na konci filmu pochopíte, že slouží spíš k tomu, aby se vám hlavní linka nezdála moc monotonní. Film bez pointy, tam kde čekáte, že se to rozjede k velkému finále to překvapivě utnou titulky. 65% (Viděno v rámci 18. Festivalu francouzského filmu.) (23.11.2015)

Pojetí Luise Buñuela mi přišlo mnohem lepší, protože snímek v jeho podání měl tu správnou společenskou kritiku. Tohle se z francouzského filmu z roku 2015 v podstatě vytratilo a vše je prezentováno jen jako určité borcení pozlátka, ale je to takové pozvolné, lehké, málo úderné. Hlavní hrdinka mě tu v podání Léy Seydoux nebavila. (01.08.2017)

Klasický Buňuelův počin jsem viděl hodně dávno, nevzpomínám si přesně děj, ale utkvěl mi pocit, že mě ten film zase tak hluboce nezasáhnul. Totéž se dá říct o novém zpracování. Atmosféra, kostýmy, herecké výkony jsou výtečné, ale filmu chybí náboj, kouzlo, něco, co by ho ozvláštnilo, zkrátka plyne, plyne, někam se trochu posune a pak najednou skončí. Tečka. (23.11.2015)