Zabijáci rozkvetlého měsíce

Ve scéně námluv, kdy Ernest s Mollie sedí po večeři mlčky u stolu, je to Ernest, kdo nedokáže chvíli nemluvit a nehýbat se; pořád sebou šije a něco povídá. Scorseseho film je přitom spíš na Ernestově straně, než aby souzněl s klidnější Mollie. Potenciálně tichou scénu, u které jsem čekal, že aspoň pět deset vteřin záběr ulpí na mlčících postavách v dvojzáběru, záhy utíná střih. A neposednost a umluvenost je nakonec typická pro celé Zabijáky rozkvetlého měsíce, kde sice dostává prostor každá mikroakce, každý článek tragického řetězce, ale navzdory mamutí stopáži film ani na moment nespočine, nezastaví se, aby všechnu tu hrůzu zpracoval. Co naplat, Scorsese točí filmy podobné tomu, jako sám mluví: jsou to takové motorové myši, důkladně naolejované, hodinářsky přesně seskládané hračky, o tom žádná, ale nedokáží na vteřinu zavřít zobák, přestat se efektivně hýbat mezi záběry a sekvencemi. Není to přitom jen estetický, ale i etický problém. Když Scorsese takto natočil třeba Mafiány, dávalo to jakž takž smysl. Mohli jste říct, že bezskrupulózní sociopatické mordování lidí film ztvárňuje přehlíživě, s distancovanou a snad lehce pobavenou bezcitností, s chladnou krutostí proto, že přesně takoví (a navíc užvanění) jsou i samotní protagonisté. Jenže co tady? Má podobně kruté, strojově procedurální vyprávění místo i ve filmu, jako jsou Zabijáci, kde bychom alespoň papírově měli souznít i s optikou obětí? Podle mě ne. Scorsese poslední dobou točí filmy zhruba stejně dlouhé, jako je Jeanne Dielmanová, a přestože se toho v nich odehrává nepoměrně víc, nechávají mě zvláštně lhostejné, s respektem vůči řemeslu, ale vnitřně prázdné. Oproti tomu opus magnum Chantal Akerman portrétuje něco tak skromného, jako je život ovdovělé ženy v domácnosti během několika dnů, ale dokáže se mnou absolutně pohnout jen tím, že naruší Jeanninu rutinu; že jednoho dne po odpoledne stráveným s kunčaftem prostě převaří brambory a pak už se to jenom veze. Scorseseho novinka trvá subjektivně o hodinu míň a upřímně řečeno jsem doufal, že po závěrečné jevištní rekapitulaci přijde poslední akt filmu, kde budeme sledovat dožívající Mollie, její běžné denní úkony nebo zkrátka všednost poté, co se celá zápletka uzavřela. Nic z toho ale nepřišlo, film si vystačil se stručným faktickým (a snad i zábavným, haha) shrnutím. V nějakém tweetu jsem četl, že Zabijáci vůbec nevypadají jako film 80 letého režiséra a že tady snad Scorsese pro sebe objevuje nějaké nové obzory. S tím nesouhlasím. Scorsese maluje s menšími obměnami pořád tentýž obraz-pohyb, akorát teď na to má větší plátno. (29.10.2023)

Řemeslné dílo, co taky jiného čekat. Však je to Scorsese a z vyprávění je to cítit. Prosakuje z něj jak ropa zeminou. Subjektivně lepší než třeba předchozí Irčan (a jsem ráda, že jsme ze streamu zpět v kině), ale kvalit Letce, Gangů, Casina nebo Mafiánů nedosahuje, Stopáž přes tři hodiny se na rozdíl od Oppenheimera netáhla, ale nezanechala ve mně ani ten efekt "na dřeň" jako třeba předtím jmenované filmy, nebo z poslední doby Babylon. Prostě ze Zabijáků nemám wow efekt, který by ve mně probudil pocit, že film nešlo na jedno zkouknutí plně vstřebat a potřebuju si ho, ideálně hned, dát znovu. Překvapil mě Leonardo, nikoli ve smyslu hereckém. Že hrát umí, dávno víme, ale celý film jsem nevěřícně zírala, jak je tady ten fešák, ze kterýho se mi přes dvacet let podlamovala kolena, neskutečně neatraktivní. A ještě víc budu překvapená, jestli hošani z akademie v březnu nepředají  sošku za nejlepší herecký výkon Lily Gladstone, která si chvílema brala veškerou pozornost pro sebe i v tak epesním obsazení. (23.10.2023)

Killers of the Flower Moon je  (okrem detí) prehliadkou diabolsky zlovestných xichtov! Navyše, pod špeciálne zvoleným uhlom a osvetlením, vypadali takmer všetci ako pomocníci Satana a Di Caprio ako sám Pán pekla! Môj osobný plán bol zvládnuť túto ultra brutálne zabijácku stopáž systémom rozdeleným na 45 minútové seriálové etapy. Avšak film je nakrútený tak pútavo, že som ho dal na dvakrát, vždy po poobednej šichte. Nad debilným koncom, ktorý by ma ani vo sne nenapadol, musím však prižmúriť obe oči teda! Inak jasných päť hviezdičiek a rozhodne nevšedný filmový zážitok pre mňa osobne. (08.12.2023)

Skoro to vypadá, že filmy, které se dneska netočí, se vlastně točí každou chvilku. Po Nolanově Oppenheimeru se do kin dostavil i Scorsese a natočil v poslední době docela oblíbený žánr; podobně jako třeba Klan Gucci se jedná o rozmáchlý a časově náročný příběh z přitažlivého prostředí, který je vlastně jen umně skrytým mafiánským filmem. Ale kdo jiný by měl mít právo něco takového udělat než právě Scorsese. Přistoupil jsem na to, že sleduju de facto jednu sérii seriálu, akorát v kuse a bez možnosti odejít kdy chci na záchod. A tvůrci se mi odměnili přesně tím zážitkem, který mám na kvalitních dlouhých filmech rád - ponořím se do jejich světa a zapomenu na to, že jsou dlouhé a opravdu neřeším, že tam zrovna tahle scéna úplně nezbytně nemusela být. Ono ponoření do světa se mi zkazilo až na konci, kdy se stane v souvislosti s policejní a soudní prací několik divnomomentů a návazností, které jsem nepochopil a které přičítám překotnému střihu. Jinak jde ale o režisérsky pevně uchopenou látku a úvodní objetí De Nira s DiCapriem bylo dojemné, než si člověk uvědomil, jaké krásné svině to tentokrát hrají. (09.11.2023)

Banalita zla v americkém podání, přičemž "banalita" je synonymem každodennosti a obyčejnosti, nikoli však snadné čitelnosti. Scorsese potřebuje ty tři a půl hodiny, aby mohl s maximální znepokojivostí vykreslit paradoxy a absurdity v počínání lidí, kteří s podporou institucionalizovaného rasismu a pod záštitou svých vlastních pravd a idealizovaných hodnot mohli žít bok po boku s těmi, které zabíjeli. Při tom proti sobě staví na jedné straně mytologii jednoho národa, která koroduje adaptováním se na importovaný životní styl, respektive cizí mýtus blahobytu. Tragédie Osedžů spočívá v tom, že se pokoušeli přenastavit na cizí mýtus, který ale z pohledu bílých cizinců byl (a dodnes zůstává) myšlený jen pro ně samé a nikoli kohokoli jiného. Na straně druhé pak dostáváme zatvrzelou sebestřednost podpíranou vsugerovaným právem na blahobyt v zemi neomezených možností, což pak v praxi znamená že je dovoleno se ho domoci jakýmikoli prostředky na úkor druhých. Vyprávění důsledně zpřítomňuje, že zlo spočívá nikoli v nějakých morálních kotrmelcích, kterými by si jednotlivec ospravedlňoval své protivení se vůči dobru. Naopak podstata zla spočívá v naprostém racionálním ignorantství vůči čemukoli cizímu, včetně morálky. Zásadní oporu tomu skýtají vštípené role, vzory a ideály, kterým má člověk dostát, protože právě úsilí o jejich naplnění pomáhá nevidět cokoli jiného. Ale naštěstí tu ještě máme třetí stranu, kterou zastupují autority nikoli lokální nýbrž státní, které jsou ve Scorseseho typicky idealistickém vidění zcela imunní vůči kazům a pokušením okolního světa, protože jsou vybudovány přímo za účelem potírání zla. "Zabijáci rozkvetlého měsíce" nejen díky přítomnosti DiCapria představují reparát k "Vlkovi z Wall Street", kde Scorsese vykreslil zvrhlost egocentrismu a prospěchářství natolik okázale, až se jeho film pro mnohé kokoty stal zhmotněním jejich snů a aspirační laťkou. Tentokrát se v samotném hereckém projevu (počínaje DiCapriovým tlačeným humpoláctvím až po DeNira adaptujícícho mimiku Donalda Trumpa) i v cíleně pozvolném tempu záměrně jistí, aby jeho pohled na hodnoty Ameriky nebyl jakkoli zneužitelný v jejich pokračování - byť je to ale nakonec úsilí marné, protože přesvědčené rasisty a mamonáře nic externího stejně nezlomí. (19.11.2023)