Červený drak

Jako bych koukal na jiný film, než většina hodnotících. To, co tady víceméně všichni odsuzují, se mi právě líbilo. Namátkou: hudba, Coxův Hannibal (i když Hopkinsův je bezesporu lepší), napětí, atmosféra, slizký hlavní záporák. Vadil mi jenom příliš předvídatelný konec. I když na druhou stranu jsem to tomu poldovi docela přál... (23.03.2010)

Dlouho jsem tohle odkládal protože detektivky z 80.let nemusím, Lectera mám zafixovaného jako Hopkinse a remake z roku 2002 mě nechal absolutně chladným.. Ach..jak moc jsem se zmýlil.... V některých momentech a jednotlivostech je to sice poněkud nepřesvědčivé, ale jinak to většinu času balancuje na hranici geniality. Manhunter vybočuje z normálu, jde si vlastní cestou a nebojí se být osobitý... Třeba už jen práce s hudbou je mimo všechny mainstreamové příručky a přesto to funguje jako široko daleko nic jiného. Coxův Lecter je možná méně chytlavý v projevu(méně koulení očima a ffffff), ale na druhou stranu, ta chladná civilnost je úplně stejně mrazivá (tím spíš, když Lectera beztak dělá z 80% knižní charakter a z 20% ten či onen herec). (18.10.2019)

Neznám Harrisovu předlohu, neviděl jsem zatím Mlčení jehňátek natočené až o 5 let později, remake Červeného draka z roku 2002 budu nejspíš dlouho ignorovat. Nicméně jsem v rámci žánru krimi thrilleru docela fandou téhle staré školy 60. – 80. let a tenhle kousek jsem si nad očekávání hodně užil. Z tvorby Michaela Manna mě už v minulosti uchvátil Zloděj a zde mi Mann opět potvrdil, že patří minimálně v 80. letech patřil k těm výjimečným režisérům, kteří dokážou natočit řemeselně špičkový, skvěle vystavěný a zároveň esteticky nádherně vybroušený film, aniž by přitom forma jakkoliv převyšovala obsah. Vyprávění děje možná plyne pomalu, ale v rámci zpracování a využití kriminalistických metod (např. ve scéně z laboratoře se zkoumáním protrženého dopisu), stejně tak analýzy psychologie vyšetřovatele i pachatele, často zachází do fascinujících detailů, jak se to skutečně vidí málokdy! K celkovému zážitku přispívá nepochybně i kamera a zvláště od chvíle, kdy se pravidelně přesouváme k dění kolem ústředního pachatele, dotváří atmosféru i parádní soundtrack s dobře zvolenými písněmi. S Williamem Petersenem v hlavní roli jsem se setkal už díky Friedkinovu Žít a zemřít v L.A., tady opět podal bravurní, strhující výkon. Postava odhodlaného kriminalisty, svádějícího vnitřní konflikt, Petersonovi dle mého názoru výborně sedla a navíc jí s lehkostí obdařil obrovským charismatem. Vyústění celého příběhu je na jedné straně „správně děsivé“, na druhé i patřičně silné. Od prvního záběru s dialogem u stromu na pláži jsem byl v napětí a navzdory často diskutovanému střihu u závěrečné přestřelky nemám potřebu vzhledem k celkovému zážitku něco vytýkat. [90%] (23.07.2022)

Nepatřím sice mezi skálopevné příznivce Mannovy dosti specifické tvorby, přesto byla právě jeho vize Harrisovy série tou, v níž jsem po fenomenálním seriálu vkládal největší naděje. Proto mě docela zaskočilo zaměření na samotné procedurální vyšetřování na úkor prakticky jakékoliv psychologie. Toto překvapení nad dnes už více či méně nezajímavým pojetím kriminálky nicméně nakonec bledlo vedle pravidelných šoků ze soundtracku, který dokázal zkazit i jinak slušné scény se samotným Červeným drakem, jehož obsazení ani provedení sice nestačí na Richarda Armitage, ale když nic jiného, svou podivností se mu ve výsledném dojmu alespoň blíží. A protože zbytek dojmů, Coxe v roli Hannibala nevyjímaje, nijak výrazně nenadchnul ani nezaujal, na tváři mi kvůli té zprasené hudbě zůstal jen rozčarovaný výraz, Manhunter totiž až nepříjemně moc zestárnul. (12.09.2015)

Ačkoliv je jméno Hannibala Lectera spojováno s Anthony Hopkinsem a oskarovou klasikou "Mlčení jehňátek" málokdo ví, že tento známý vrah se ve filmové podobě ukázal o 5 let dříve ve snímku, který svým názvem (tím méně používaným) poukazuje na poslední díl známé Lecterovské trilogie a první knihu o tomto slavném "gurmánovi". Ve své době ne tolik známý Michael Mann obsadil ještě méně známého (po přidání několika kil jistě poznají fanoušci CSI svého oblíbeného hrdinu) Williama Petersona, který pátrá po psychopatickém vrahovi, který vyvražďuje rodiny. Na pomoc navštíví "starého známého" Hannibala Lectera, kterému propůjčil démonickou tvář Brian Cox. Až mě překvapilo jak moc je zřejmá podoba s novějším Ratnerovým filmem, který se tak stal remakem. Ratner film okopíroval obraz po obraze a slovo po slovu jen s malými kosmetickými změnami jako byl drsnější hlavní hrdina, menší prostor pro Lectera i samotného vraha a největší změnou prodělal jinak pojatý a méně napínavý konec. Celkově mi však více seděla novější verze, která má větší tempo, zajímavější obsazení a lepé natočené nejzásadnější scény. V mých očích se jedná o ojedinělý případ, kdy remake překonává originál. (15.04.2010)