Dekalog
Dekalog, jeden
Obsahy(1)
Na první přikázání V jednoho Boha věřiti budeš hledá návaznost příběh o vysokoškolském pedagogovi - matematikovi (Henryk Baranowski), jehož víru v exaktní vědy otřesou události, k nimž dojde poté, co synka (Wojciech Klata) předčasně obdaruje vánočním dárkem, bruslemi. Důležitou roli hraje ve vyprávění otcova nábožensky založená sestra (Maja Komorowska), která se společně s nimi zapojuje do bohatého přediva vztahů, jež jsou pro Dekalog příznačné. Jednotlivé postavy se v tomto cyklu setkávají nebo v druhém plánu filmového obrazu míjejí, přičemž každý díl natáčí Kieślowski s jiným kameramanem. I to přispívá k jejich emocionální proměnlivosti, potřebné u tak rozsáhlého projektu. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (52)
Bude Kieślowski popisovat nebo přepisovat desatero? Nejspíš se ale bude pohybovat někde mezi tím. Možná ani jiná poloha není možná. Život je křehký, praská láhev s mlékem, lahvička s atramentem (zde asi barva do tiskárny), praská led, a nakonec i voskové svíce. "V jednoho Boha věřiti budeš" se ve filmu nezpochybňuje. Počítač není jeho alternativou (DOS není Starým zákonem, a ani Gatesovy Windows nejsou Novým), nejde (a nikdy nepůjde) všechno spočítat, ani vyslovit. Skutečnou alternativou, tj. nevěřením v Boha, je pýcha. Tu ale popisuje kodex "Ctností a Neřestí", nejlépe na Kuksu. Pozn. 1: Doporučuji promyslet si scénu, kdy otec přednáší o mezích jazyka a syn se na něj dívá prizmatem přístroje. (Já se o to pokusím co nejdřív). Pozn. 2: V původním scénáři se osvětluje příčina prolomení ledu (elektrárna vypustila do jezírka teplou vodu). Kieślowski však toto racionální odůvodnění správně opomíjí, protože by do příběhu nevneslo nic nového a nic by tím neosvětlilo. Pozn. 3: Kieślowski neudělal dobře, že si vybral tak hezkého a sympatického chlapce. Bohu je to určitě líto - a když ne Bohu tak určitě jeho matce plačící voskové slzy. Pozn. 4: Jednou v zimě jsem po delší době přišel domů a všude samé sklo. Myslel jsem si, že praskla váza s květinami, ale ta stála na stole. Nebyla to však váza, byly to květiny v ledu. Pozn. 5: Viz též komentář Radko **** (včetně poznámky), který podobně hovoří o nedostatku pokory. Pozn. 6: I zde musím uvést trefnou poznámku Slavoje Žižka: Máme-li dešifrovat význam Kieslowkého filmů, je občas užitečné srovnat film se scénářem. Ve scénáři Dekalogu 1 je uvedena příčina, proč výpočet tloušťky ledu selhal (nedaléká elektrárna vypustila v noci do jezera horkou vodu). Ve filmu toto vysvětlení chybí, čímž se otevírá prostor pro spekulace metafyzického charakteru... (Dekalog I) nám neříká, že když závislost na falešném idolu vědy selže, jsme konfrontováni s "hlubší" náboženskou dimenzí; je tomu naopak, když věda selhává, jsou otřeseny i naše náboženské fundamenty. ()
Na začátku velkolepého románu Mistr a Markétka se v moskevském parku sejdou dva komunisté a cizinec (který je ve skutečnosti ďábel). Ďábel se s oběma pány dá do řeči a zjistí, že ani jeden nevěří v Boha. Je poměrně překvapený, ale má samozřejmě radost. Pak se jich zeptá, kdo tedy podle nich řídí lidský život a běh světa. Jeden z nich mu řekne, že samozřejmě sám člověk. Ďábel se zamyslí a opáčí, že přece k tomu, abychom mohli něco řídit, potřebujeme plán. A člověk nedokáže sestavit plán ani na tak směšnou dobu, jakou je třeba tisíc let. Ba co víc, nedokáže zaručit ani vlastní zítřek. Poté pošťouchne jednoho z mužů, aby si uvědomil, že ani on neví co bude dělat dnes večer. Ten mu odvětí, že to ví naprosto přesně – půjde předsedat na schůzi. Avšak ďábel mu řekne, že nikoli. Že dnes večer přijde o hlavu, neboť Annuška už rozlila olej. Muž samozřejmě považuje cizince za blázna, ale když večer spěchá po ulici, uklouzne na oleji, který tam rozlila spěchající mladá žena a rozjetá tramvaj mu usekne hlavu... No, a o tomhle je vlastně i první díl Dekalogu. Život je nepředvídatelný. Je to spletitý labyrint plný překvapujících zákrutů a slepých uliček. Jednou je to rakovina, podruhé rozvod, jindy smrt v rodině. A opravdu moudrý člověk je ten, který věčně hledá, tápe a pochybuje. Pochybuje o své moci a je vděčný za každý dar osudu a jedná s ním jako s věcí pomíjivou – je vděčný za zdraví, lásku, milované. Tyhle věci totiž nejsou samozřejmostí. Bohužel hodně často si svojí malost uvědomíme až při ztrátě. Smutný je pak pohled na někoho, kdo si myslí, že vše leží jen v jeho rukou a kdo věří v konstantnost současného bytí, jakoby všechno na světě mělo dojít změny, jen ne jeho život či jeho štěstí. Takový člověk bude dříve nebo později svědkem prudké změny počasí a poryvu větru, který převrátí a potopí všechny jeho směšné představy o vlastní síle nebo vědění. A pak se jeho život, o němž si myslel, že je tak pevný a nezlomný, rozsype jako ten příslovečný domeček z karet. ()
Prvé Božie prikázanie natočené najväčším filmovým intelektuálom a empatikom...Kieslowski nehaní, nechváli, nerieši, nie je vulgárny, ani symplexný.. podáva zložitú tématiku cez množstvo symbolov, odkazov a obrazov, aby vytvoril krátku maximálne údernú, nazabudnuteľnú etudu, ktorá ma nenormálne navnadila na ďalších 9 častí! ()
Formálně dokonalý Kieslowski, dokonce na jasně náboženské téma s úžasnými, dechberoucími sekvencemi dialogů a symboliky. Přesto na mne - tak jako vždy u Kieslowského - film celkově působí téměř jako dílo skeptické, dvojznačné a bez naděje. Podobně jako "Lurdy" J. Hausnerové, ty se mi však zdají lepší tím, že jsou pojaty v krajně dokumentárním stylu, jakoby bez autorova vnějšího vlivu. Vlastně záleží na divákovi, jak příběh interpretuje, ať již jako věřící nebo jako ateista. U Kieslowského je však více umělecké invence a symboliky, proto mu přičítám větší odpovědnost za celkové vyznění a pointu. Škoda, že pětistupňové hodnocení neumožňuje odlišit nuance, prvnímu dílu Kieslowského Desatera bych dal něco mezi 4-5 hvězdičkami. ()
SPOILERY Konečně jsem rozkoukal Dekalog a jsem hodně rád, že zpracováním prvního přikázání mě zase nadchnul, jako ostatně ve většině věcí z jeho tvorby. Na plný počet mi tam cosi chybělo (možná to bylo příliš doslovné?), ale jinak je to velice chytře vedené, má to geniální scénář, psychologii postav, silný příběh s ještě silnějšími stěžejními scénami a hodně silným závěrem a dobře propracovaný rozpor mezi vědou a vírou, včetně faktu, k čemu se upne člověk v nejhorších chvílích. A není to jen tom, jestli je člověk věřící - skoro nikdo po smrti někoho blízkého nebude tvrdit, že z něj už nic není a že není na žádném lepším místě. A ani mi nepřišlo, že by ten táta byl tak zarputilý ateista jak tu někteří tvrdí - vyrůstal přece v katolické rodině, takže od dětství v sobě něco málo z toho musel mít. Proto taky jde v závěru do kostela. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mi přijde, že to vlastně nemá větší vady, ale pořád mi k tomu víc sedí hodně silné čtyři hvězdy než slabých pět. Silné 4* ()
Reklama