Kde je moje tělo?

Kdy naposledy jste si pořádně prohlédli své ruce a zamysleli se nad tím, jak jsou pro vás nezbytné? Kdy naposledy jste za ně pocítili vděčnost? Ať už chcete použít zapalovač, zazvonit na sousedku, pohladit někoho po tváří, odemknout si dveře, utřít si slzy... potřebujete ruce. Po tomto filmu nebudete pár dní vnímat nic jiného. A proto J'ai perdu mon corps patří mezi tu malou hrstku nenápadných filmů, za které jsem vděčná. Není totiž předvídatelný... je netradičně pohlcující. Prolínají se tu dvě provázané příběhové linie : jedna je roztomilá, něžná a dojemná, druhá zas syrová až hororová. Jsou doprovázeny fantasticky uhrančivou a zádumčivou hudbou Dana Levyho. Dohromady to pak celé tvoří jedno velké nezapomenutelné "must see" dílo. (06.02.2020)

Podmanivě uhrančivá hmatová elegie, co se zaháčkuje v srdci způsobem, který z hlavy nevymizí pěkně dlouho. Pokud vůbec kdy. Stěží říci, zda je obdivuhodnější suverenita s jakou se Clapin nebojí být svébytný či suverenita realizace a ztvárnění tak těžko uchopitelných pocitů jako jsou melancholie, nostalgie, trudomyslnost, naděje, ztráta či láska. A aby chvalozpěvů nebylo snad málo, tak je třeba ještě zmínit Levyho kongeniálně hypnotický soundtrack a pak také... Ne, to by bylo na dlouho. Prostě jeden z filmů dekády. A ne, skutečně v předchozí větě nevypadlo přídavné jméno od "a". (15.12.2019)

Tak moc jsem byl zvědavý na tu fantasy dějovou linku, až jsem byl ve finále zklamaný, že by se ten film bez ní naprosto bez problému obešel. On už jen ten Naoufelův životní příběh má dost do sebe a dokáže silně zapůsobit i bez toho nápadu s useknutou rukou, co se vydává najít svého majitele. Takhle tu ale tenhle nápad vůbec nemá účel a docela mě to mrzí, jelikož zapojit nějak chytře do toho i tohle, mohlo to být skutečně skvělé. Jenže ono je to nějak povedené i tak a jak už jsem psal, nějakou sílu to samo o sobě určitě má. Když jsem se zvykl i na tu "trhající se" animaci, mělo to i dost podmanivou atmosféru a solidní soundtrack tomu taky dost dodal, až na ty dva rapové songy. Navíc Naoufel si dokázal získat mé sympatie, jenom škoda, že o té holce ten film skoro nic neřekne a o jejím otci taktéž ne... Něco do sebe to ale skutečně má. Slabé 4* (04.12.2021)

I lost my body je velmi krásný a smutný animák, který dokáže zahrát na tu nejcitlivější notu. V originálním námětu je nám servírována plejáda podnětů a emocí, která dějem volně plynou a nechávají diváka v lehké melancholii. Ať už jednotlivé prvky či jako celek má tento snímek sílu a nabizí něco, co se k divákům v takto přístupné formě dostává málokdy. Není to dokonalé, ale dokáže to uhranout, což rozhodně není vůbec málo a každý, kdo má náladu na něco origináního s velkou dávkou citu, by se na tohle měl podívat. (12.04.2020)

Nějak se nemůžu zbavit dojmu, že když za poslední léta narazím na nějaký dospělácký animák, tak v tom mají většinou prsty francouzští animátoři. Skoro to vypadá, jak kdyby se ve Francii vzchopila nějaká vlna tvůrců, kteří mají nápady a nebojí se jej použít. Kde je moje tělo? je třeba přesně v tom duchu dospěláckého animáku, kterému neodpářete skvělou hudbu, velice pěkné animace a mnohokrát nesmírně zajímavé myšlenky. Film totiž zachází svým námětem až do abstraktna a tak je třeba hodně koukat na to, co se na obrazovce děje. Jak zde píše Dzeyna. Divné, ale něčím zatraceně zajímavé. (15.07.2020)