Cizinec

Viscontiho mám hodně rád, a Mastroianniho ještě víc, ale zde mi to bohužel nesedlo. Nemyslím si úplně, že je to nejvhodnější látka pro zfilmování. Ten film mě vůbec nebavil, musel jsem se do něj docela nutit, a jeho délka mi kvůli tomu subjektivně přišla nekonečná. V některých detailech je to zajímavé, ale jako k celku jsem si k tomu cestu nenašel, a Arthur Meursault pro mě zůstal stejnou záhadou, jakou představoval i pro své okolí, ta jeho apatie mi jednoduše přišla hrozná, nešlo se - a hlavně jsem pak už ani nechtěl - v něm vyznat, a už pár dní poté, co jsem to viděl, rychle zapomínám, o co tam vlastně šlo, takže pustit si tenhle film se v mém případě rovnalo spíše ztrátě času, bohužel. (30.10.2019)

Camusa som nečítal, Viscontiho nepoznám, herecké majstrovstvo Marcella Mastroianniho a krásu Anny Kariny ticho obdivujem. Film podľa mňa dokázal vystihnúť zamýšľanú neambicióznosť a stagnáciu Meursaultovho života, vplietajúceho sa do absurdného kafkovského systému, veľmi verne. Malátna bezdejovosť dokonale odráža pusté vnútro jeho telesnej schránky. Spaľujúce žeravé slnko, odumierajúca zem, absentujúci cit a ničota všade navôkol. Visconti pracuje s priestorom ako plátnom na maľovanie obrazov vnútornej krajiny. Mastroianni je naopak jeho mramorovou sochou, do ktorej tesá bezvýraznú kamennú tvár. Meursault dýcha, Meursault je, Meursault chodí, Meursault pracuje, Meursault hovorí, Meursault flirtuje, Meursault spí, Meursault pochováva, Meursault vraždí. Prečo? To nevie nikto. Možno za to môže slnko. Možno je to prirodzenosť, ukrytá hlboko v ňom, a práve preto nič nepociťuje. Antonioniovská vyprázdnenosť postmoderného veku (možno milovať bez lásky?) tu dostihuje hlavného hrdinu obklopeného spoločnosťou, ktorá v konkrétnych situáciách vyžaduje konkrétne emócie. Skrýva sa však pravda v neúprosnej dikcii civilizácie, prekrúcajúcej pohodlným využívaním nesúvisiacich faktov obraz (ne)hrdinu? Odpoveď musíme nájsť sami. Šlo to však ešte pôsobivejšie, výtvarne a scénicky premyslenejšie, režijne o niečo koncentrovanejšie (na pár miestach som mal pocit, že Viscontimu dochádza dych, ale napokon sa vždy vzopäl a dotiahol to). 80% [Challenge Tour 2015: 30 dní so svetovou kinematografiou] (12.04.2015)

Mastroianni je ve své roli skvělý, obzvlášť v závěru, kdy jeho postava trčí ve vězení očekávaje popravu. Mám nicméně neodbytný dojem, že adaptace existenciálních knižních předloh, nemohou dopadnout nikdy moc uspokojivě (viz různé přepisy Kafky). Nemají k tomu prostě předpoklady, protože těžiště románového existencialismu je zkrátka hlavně ve filozofické bázi a režiséři mají pak dvě možnosti - buď myšlenkovou popisnost nekorespondující s filmovým médiem (které by mělo vyprávět především obrazem) nebo její opuštění (kde dochází k redukci na pouhé zobrazení děje). (01.08.2016)

Camusův román jsem nečetla, časem určitě napravím. Film mě zaujal právě kvůli hereckému projevu Marcella Mastroianniho. Mersault je citově prázdný úředník žijící v Alžíru, jeho svět je plný lhostejnosti a nezájmu o ostatní lidi. Ničím se netrápí, pro nic a pro nikoho se nenadchne. Pro zemřelou matku mu neukápne ani slza. Její věk nezná, jen tipuje. Nadřízený: „Kolik bylo vaší matce?“ Mersault: „Něco kolem šedesáti, nevím. Už jsme si neměli co říct.“ Jen tak existuje, ovšem žádnou emoci mu tento (ne)život nepřináší. Vlastně si svůj neodvratitelný konec pod gilotinou předurčil. „Ještě aby se všechno dovršilo, abych si nepřipadal tak sám, mohl jsem si už jen přát hustý dav diváků, který mi přijde na popravu a uvítá mě pokřikem … plným nenávisti.“ Nečekala jsem to, ale nakonec mě Mersault, muž s vyprahlou duší protkanou spletí pavučin, přece jen překvapil. (16.04.2024)

Tohle se mi hodnotí těžko. Asi bych si měl zkusit přečíst knihu, protože film toho dost rozehraje, ale nedokáže vše pořádně rozvinout, i když to vypadá, jako by z něj byly vystřiženy scény, kde to rozvinutější bylo. Vlastně jediné, co mě tady naprosto pohltilo a připadalo skutečně propracované a hluboce filozofické, byla závěrečná půl hodina u soudu s verdiktem a vším, co následovalo po něm. Tam bych Cizinci snad i pět hvězd dal, nakolik jsem s předkládanými názory ne vždy souhlasil, ale podat je to umí ze všech stran a přitom se to na žádnou jednoznačně nepřiklání. Jenže zbytek filmu je zase přesně ukázkou toho, co mi na Viscontiho stylu nesedí. Vadilo mi to u Geparda, vadí mi to i tady - prostě mě nedokáže oslovit. Tady to aspoň zachránil závěr, ale u Geparda jsem si tím musel projít místy úmornými třemi hodinami. Já chápu, o co se snaží a na čem se snaží své filmy postavit, ale prostě mě to míjí, přijde mi to moc chladné, moc roztahané a taky lehce zahleděné do sebe. A přitom se takový styl ani k jednomu z těch námětů moc nehodí. Ale tady to u mě na čtvrtou hvězdu ještě vyjde, právě kvůli té poslední půl hodině, která se mi snad ničím z hlavy jen tak nevymaže. A na rozdíl od některých se mi Mastroianni do hlavní role hodil, dokázal ji zahrát skvěle. Tak jako tak mi ale potrvá, než zase od Viscontiho něco zkusím... Slabé 4* (23.06.2023)