dormouse

Po prvním shlédnutí filmu jsem si říkala, že je to stokrát dobrý dort a kde je ten starý Richard Curtis z Notting Hillu (scénář) a že měl zůstat jen u toho psaní a nepouštět se do režie. Ale dnes, po X- tém shlédnutí má film stálé místo v mé filmotéce jako všechny chytré komedie a těch není nikdy dost, nejen pro chvíle vánoční. Mnoho lidských osudů je tu spředeno a pospojováno do předvánočního koktejlu a je opravdu hvězdně obsazeno. A všechny, i ty malé role jsou zahrány dobře. A je jich tolik, že nemám ani dostatek pochvalných přídavných jmen, takže si u každého můžete doplnit buď úžasný, skvělý, fantastický nebo nezapomenutelný. Pro mne na prvním místě Bill Nighty jako stárnoucí rocker. Hugha Granta jako ministerského předsedu bych chtěla také mít a Rowana Atkinsona můžu kdykoli, kdekoli a jakkoli. Můj vánoční evergreen.

Myslím, že člověk potřebuje k životu pohádky, které jsou vtipné a dobře dopadnou. A Pretty Woman je pro mne tou nejlepší pohádkou. Jsem li ochotna ztrávit tzv. "americký sen" o chudé holce (klukovi) ze sousedství, která přijde ke štěstí, tak jen v takovéto mírně nadnesené podobě. A je mi jedno, že happyend je nepravděpodobný a nechi vidět ta trápení, která takovýmto happyendem začnou. Ráda se koukám na krásnou Julii Roberts, miluji Hectora Elizonda jako ředitele hotelu a díky Pretty Woman si pamatuji, jak rozlišit vidličky podle počtu hrotů.

Mladý Tae-suk žije samotářsky, jezdí na motorce, trénuje golf (odtud název filmu-"3 Iron" je golfová hůl) a přespává v cizích bytech, do nichž se vloupá, aniž by cokoli odcizil, naopak majitelům spravuje drobné závady na domácích spotřebičích. Tak jak s mírným násilím vniká do cizích bytů, vniká i do cizích životů, až se jednou v jednom bytě stane pevnou součástí cizího života. Film je na hranici snu a skutečnosti, není jasné, co je pravda a co se odehrává v myslích hlavních hrdinů. Je to příběh o lásce, odevzdanosti, o bezpodmínečném přijímaní života se vším všudy, s bolestí i láskou, bez odporu. Protože někdy se se svou láskou potkáte jen na prahu fantasie, bolesti či smrti.

Můj první Kaurismakiho film byl Muž bez minulosti a zcela si mne podmanil. Ale Bohémskyý život mne srazil na kolena. Absolutně suchý humor, sušší než suché martini, asi nebude každému vyhovovat, ale já se v něm cítím jako doma. To dohromady s celkově melancholickým a tragickým příběhem z filmu udělalo v mých očích bezkonkurenční jedničku.

Život se dá prožít i na okraji společnosti a podivní obyvatelé slepovaných příbytků a prázdných sudů, odkázaní na pomoc Armády spásy, nemusí být nutně nešťastní a zlomení. Kaurismaki nám podává skoro tragický příběh muže, který ztratil paměť a s ní i svůj minulý život. Přenáší se však přes těžkosti osudu s lehkostí a suchým humorem. Film o lidech bez peněz a bez domova, který člověka nedrtí pěstí nemilsrdného soudu ani své postavy nezobrazuje pábitelsky podbízivě, je milý, něžný a velice vtipný.

Kanadský film o Eskymácích se mnohem víc podobá a blíží dokumentu než běžnému filmu. Hrají v něm vesměs původní Eskymáci a divák může obdivovat jejich tetování, oděvy a drsný způsob živote v krajině bez ničeho. Je to jednoduchý příběh o lásce, zradě a velkém útěku. Film má 168 minut, není dynamický, ale přesto mne přitáhl a okouzlil. Život Eskymáků je pro běžného člověka těžko představitelný, zaměřený především ne přežití a lov. Jejich vnitřní život je ale plný magie a kouzel. Pustá krajina, ve které žijí, je nekonečným prostorem, obývaným duchy zemřelých, zhmotnělými sny a obavami. Netroufla bych se film doporučit všem, přeci jen je jeho délka trochu odrazující, ale mně rozhodně učaroval. (Od té doby, co jsem film viděla, jsem přesvědčena, že má dcera je duchem mé matky.)

Co na mne nejvíc zapůsobilo: stane li se nepřítel tvým bezbranným a spoutaným vězněm, nemůžeš na něj útočit, neslučuje se to se ctí bojovníka. Vyjma staré babičky, která díky němu přišla o rodinu. Ta má právo na svou pomstu. A jde ji vykonat svou jedinou zbraní-motyčkou. Nemá ale už dost síly, ostatní vesničané jí musí pomoct.

Jeden z nejvtipnějších seriálů, co znám. Humor na hranici trapnosti si bere na mušku všechno blbé, hloupé, směšné a nafoukané, co v lidech je. Na rozdíl od IT Crowd nebo TBBT se člověk velmi snadno ztotožní z některou z postav a sám se cítí velmi směšný a trapný a to není všem příjemné. Myslim, že je to svého druhu sociálni kritika průměrného člověka Kritika jdoucí na tělo. Seriál jsem viděla mnohokrát a smála se pokaždé víc.

Jsou špaté seriály, jsou dobré seriály a jsou Přátelé. Neznám žádný seriál, který by se s Přáteli dal srovnat. Postavy jsou napsány tak živě, že se staly skutečnými přáteli televizních diváků po celých 10 let, kdy seriál v USA běžel. To, co Přátele odlišuje od jiných seriálů, je hlavně opravdovost, skutečná změna v čase, charaktery a humor postav, který zasáhne skoro každého bez rozdílu vzdělání, a především neuvěřitelná vyrovnanost kvality. Připadá mi, že jen prvních několik dílů je lehce křečovitých, ale záhy se seriál "vyrovná" a drží kvalitu po celých deset let. Přátelé jsou opravdu fenomén. Mimochodem všimli jste si, že Jon Lovitz jako vedlejší hvězdná postava, se v seriálu vyskytne dvakrát?

Já jsem byla dost zklamaná. Teatrální přednes není můj oblíbený, pročež upřednostňuji film a tento nebyl než zfilmovaným divadelním představením. O jehož kvalitách se nemá cenu bavit, to je jiný šálek čaje. Jde o to, že film neuchopil divadelní produkci a nepřetavil ji v něco lepšího, nebo spíš filmovějšího, prostřihy do současnosti a neotřelé kulisy na to opravdu nestačily. To, že jsem nepochopila zákruty děje, souvisí spíš s mou neznalostí předlohy, nečekám, že autor scénáře podá divíkovi vše po lopatě. Ale srovnám li s Příběhy obyčejného šílenství, je to nesrovnatelné. Příběhy byly film, tohle je divadlo. Divadlo, kde mi i mí oblíbení herci svým patosem trochu lezou na nervy.