dormouse

Vlčí jáma je psychologický film podle románu Jarmily Glazarové. Tři hlavní postavy jsou: manželský pár Rýdlových se starší a despotickou manželkou, mladším, poddajným ne příliš charakterním (proč by si také pohledný muž bral starší, nesnesitelnou a zámožnou ženu?) mužem a jejich schovanka Jana .Temná a dusná atmosféra rodiny ovládané Jiřinou Šejbalovou (Rýdlová) se zdá být projasněna láskou vzniklou mezi schovankou Janou a jejím otčímem, ale jen na chvíli. Film je velmi sugestivní, děsuplný až hororový. Všechny tři hlavní role jsou úžasné. Jiřina Šejbalová coby Klára Rýdlová, Miroslav Doležal coby Robert Rýdl a Jana Brejchová coby Jana. Říkám si, kde jsem byla, když jsme ve škole probírali Glazarovou?

Další film o autistech, tentokrát okořeněn love story mezi hlavními, samozřejmě velmi krásnými, hrdiny. Těžko uvěřitelný příběh s ještě hůře uvěřitelným happyendem. Po shlédnutí filmu Elling od Pettera Naesse jsem byla natěšená na Mozart and the Whale, ale bohužel jsem byla zklamaná. Jak byl Elling kouzelný svou nekomerčností, civilností a jednoduchostí, tak byl Mozart smutný svou podbízivostí, amerikanizací-produkce a natáčení v USA a touhou po zviditelnění pomocí hvězdného obsazení (Josh Harnett). Možná bych nebyla tak kritická, kdybych nesrovnávala s Ellingem. Ale říkala li jsem si u Ellinga: Ne, není dost filmů o autistech!, tak po Mozartovi jsem si říkala pravý opak. Pro zajímavost jen uvedu, že film měl původně točit Steven Spielberg a měl v něm hrát Robin Williams a Tea Leoni.

Vždycky mne potěší, když vidím film, který se mi kdysi líbil a zjistím, že on na rozdíl ode mne nestárne. Příběh o lásce tak velké, že znemožňuje být lidem spolu. Překrásné záběry americké pouště. Mne osobně Nastassja Kinski moc neuchvacuje a ani v tomto filmu mne nenadchla, ale Harry Dean Stenton je skvělý a Hunter Carson v roli syna je mimořádný.

Dnes klasické sci fi, které asi více ocení a milují ti, kteří film viděli v době jeho vzniku (jinými slovy-pravděpodobně ne diváci mladší 30 let). V mých očích je to to nejlepší v žánru, film se silným příběhem a minimem slov. Poloapokalyptické vize budoucích měst s olbřímimi reklamami a všudypřítomnými asiaty byly od té doby mnohokrát napodobovány. Ve filmu je použita překrásná Bradbury building v Los Angeles, sloužící jako bydliště J.F.Sebastiana. Déšť a větráky, které Ridley Scott ve svých filmech tak miluje. Téma je jednoduché a věčné. Robotizace člověka a počlověčení robota, to vše zasazeno do napínavého příběhu, jemuž vévodí charismatický Harrison Ford. Napětí, láska, honička a netuctový happyend, protože kdo z nás ví, jak dlouho může replikant žít. Milovníci filmu a skalní fanoušci jistě vědí, nebo alespoň tuší, co Ridley Scott věděl dávno, že hlavní hrdina Rick Deckard je také replikant.

To nejlepší z klasického detektivního žánru, přesahující tento až k hranici dramatu, perfektně vyvážené, zahrané a nezapomenutelné. Příběh detektiva Johna Booka pátrajícího po vrahu svého parťáka a-jak jinak-dovedeného přímo ke svému nadřízenému jako pravděpodobnému viníkovi. Střet světa západní splečnosti se světem Amenitů (Amish), anabaptistů odmítajícíh výdobytky moderní civilizace. Mezi těmito dvěma světy se John Book neobratně pohybuje, snaží se dopadnout vraha a zkrotit lásku ve svém srdci. Poté, co jsem si našla víc informací o Amenitech, pochopila jsem konec filmu-nebudu prozrazovat pro to malé procento diváků, kteří snímek neviděli. Jinak to prostě nejde. U Amenitů.

Tragikomedie, antiutopie, love story, sci-fi a jistě by se našlo více kategorií, kam byste mohli film zařadit. Příběh jakoby vzatý zpod pera Franze Kafky ale natřený silnou vrstvou černého humoru. Nápadů je v něm nepřeberně, já vzpomenu na plastickou operaci Samovy matky, kdy jí lékař natahuje kůži na obličeji originálním způsobem. To bych doporučila použít do reklamních spotů kosmetických salonů. Pro mne nejlepší snímek Terryho Gilliama.

Nemusím mít všechny filmy Larse Von Triera, ale Tanec v temnotách ano. Připadá mi úžasná kombinace muzikálu a syrového příběhu, který člověku, nebo alespoň mně, osobě ženského pohlaví, obrací vnitřnosti na ruby svou bezútěšností. Toto nezvyklé naroubování v mých očích efekt filmu ještě umocnilo. Skladby Bjorg jsou úžasné stejně jako její herecký výkon. Při počítání kroků k šibenici se jen těžko daří polykat slzy.

Další úžasný film Wima Wenderse a já jsem opravdu potěšena, že se mi taky jednou líbí něco, co většinu nechává chladnou. Absurdní příběh s podivnými postavami daleko za hranicí normality mi hodně připomínal Hotel Splendide, policejní detektiv v podáni Mela Gibsona zase postavy Davida Lynche. Z počátku zcela absurdní příběh zasazený do detektivního rámu se odvíjí jakoby odnikud nikam, ale vnitřní logika vyplave na povrch na samotném konci. Pro mne zcela bezkonkurenčních 100% a připomínám úžasnou postavu pátého a veřejnosti neznámého člena skupiny Beatles, stvárněnou Peterem Stormarem.

Film tak trochu připomíná rukopis Terryho Gilliama, trochu Wima Wenderse, ale je rozhodne stravitelnější a divácky přístupnější něž zmiňovaní režiséři. Vypráví o hotelu, jeho podivných obyvatelích a ještě podivnějších hotelových zákoutí. Komedie o kulinářských katastrofách a denních klystýrech, kterými tyto katastrofy opouští těla ubohých hostů. Do takoto prapodivného prostředí přijíždí Cora (Toni Colette), která svou krásou, vtipem a zdravým rozumem zachrání jak svou dávnou lásku, kuchaře Ronalda, tak všechny obyvatele hotelu před ohněm a šílenstvím.

Po jedenácti letech zjišťuji, že čas film prověřil a kvalit mu neubral. Melvin si docela slušně vydělává jako spisovatel červené knihovny, půjčuje si věty z každodenních situací a vkládá je do knih, zatímco v běžném životě nedokáže obstát, zužován svými obsesemi a misantropií. Homosexuální soused Simon je přepaden a zmlácen a díky úžasnému systému amerického zdravotnictví ho lékařské účty v hodnotě 60 000 dolarů přivedou na mizinu. Servírka Carol díky nepřetržité péči o svého asthmatického synka nemá čas ani na rade, ani na úsměv. Přesto v ní je tolik lásky a víry v dobro, že nakazí Melvina i Simona. Humor, romantika i sentiment jsou výborně vyváženy nefalšovanou hnusností Melvinovy arogance. Jack Nicolson je tu ve své nejlepší formě, Greg Kinnear zvrárniil homosexuála Simona opravdu důstojne, jen s nepatrným náznakem afektovanosti v pohybu brady či konců prstů. A Verdell? Ten je prostě boží.