Cimr

Veselý film o zabíjení. Dokumenty tohoto stylu zbožňuju. Ty co vás nadzvednou ze židle a přinutí vážně se zamyslet. Filmy Michaela Moora mají velikou výhodu v jeho postavě. Je to typický Amík - tlustý, upocený běloch. Není to nikdo ze zahraničí, nekecá jim do toho nikdo z venku, ale přímo jeden z nich. Jeden, co našel odvahu vzít kameru a mluvit. Film mě obohatil hned v několika směrech, především pak v tom, že by se člověk neměl bát říkat nahlas věci, co se mu nelíbí. V dokumentu o natáčení řekl, že když na Oscarech prohlásil "Hanba vám pane Bushi" byl rád i za nesouhlasný pískot. Byl zkrátka rád, že se lidi nebáli nahlas projevit svůj názor, i když opačný. Ten pán by si zasloužil nějaké významné ocenění za to, co dělá pro světový (nebo aspoň americký) mír.

Suchánek: "A kam si sednu já?" Genzer: "Ty si sedneš na prdel."

Opravdu to trvalo hodinu a čtyřicet minut? Vážně to nebyla jenom slabá půlhodinka? Truman Show mi utekla jako žádný jiný film. Celou dobu jsem byl tak podivně napjatý a řešil jsem s chudákem Trumanem jeho pochybnosti a ani minutu jsem se nenudil. Prostě geniální, nevím co k tomu dodat. Chytrý film s přesahem, ale zároveň nenudící. Je to o využívání lidí, o ztrátě soukromí, o reklamě, o komerci a je to snad ten nejlepší film o reality shows co jsem kdy viděl. Tohle téma je obzvlášť na počátku 21. století dost palčivé a Weir s Carreym a Niccolem se ho zhostili na jedničku s hvězdičkou.

Bezpochyby kvalitní film s úchvatnou Miou Farrow, ale má jedno velké ale. Je věrnou adaptací knižní předlohy Iry Levina. Což by vůbec nevadilo, jenže film je adaptací tak věrnou, že jsem se docela nudil, protože jsem přesně věděl, co přijde dál. Chápu, že diváci, co si prožívali s Rosemary příběh poprvé asi občas napětím nedýchali, ale já mezi ně nepatřím. Vůbec jsem se nebál, takže film spíš než satanský horor beru jako psychologické drama o tom, že věřit nemůžeme ani svým nejbližším. Zkrátka pokud si chcete film opravdu užít, nečtěte předtím knižní předlohu, protože, co naplat, je prostě lepší.

Zpočátku jsem si říkal "Téda, co na tomhle všichni vidí? Je to dobře natočená kriminálka, nic víc.." Dokonce jsem při první projekci usnul. Naštěstí jsem si to ráno pustil znovu. Do konce. A bylo jasno. Takové ty šokující pointy, co vám obrátí celý příběh naruby totiž strašně žeru. V podstatě nejsem až tak náročný divák. Můžete natočit jakoukoliv blbost a když se to v závěrečných pěti minutách převrátí upside down, budu spokojen. A to navíc tenhle film není blbost. Je to fakt chytře vymyšlené, výborně propracované. Narozdíl od jiných filmů s "šokující pointou" to nikde nedrhne, i při druhé projekci to do sebe skvěle zapadá; nebo byli tvůrci hodně šikovní a nedostatky zamaskovali tak, že jsem si jich nevšiml. Tohle zkrátka NENÍ jen dobře natočená kriminálka.

Krásné. Tomu se snad nedá nic vytknout. Celý seriál s Jeremy Brettem je rozhodně jednou z nejlepších inscenací Doylových příběhů.

Jsou filmy, kterým dám pět hvězdiček, protože mi přišly ,,bezchybné", nicméně mě osobně se až tak nedotkly. A pak jsou filmy, kterým dám pět hvězdiček, protože si užívám každou vteřinu, film mě doslova vsákne, těším se, co přijde dál, nemůžu od něj odtrhnout oči a když skončí, zaplaví mě nostalgie, že už nic podobného nikdy neuvidím. Blue Velvet je samozřejmě ten druhý případ. Nevím přesně, co se mi na něm tolik líbí. Ono se to asi ani úplně popsat nedá, ale celková atmosféra toho snímku mi nedá spát. Ústřední melodie mi bude hrát v hlavě navždy. Zážitek o to působivější, že sám žiju na malém městě a bůhví co všechno se skrývá za těmi zdejšími plůtky a přátelskými obličeji...

Kubrick byl ďábel. Snad žádný jiný režisér není tak necitelný ke svým postavám. Jak může ty kluky nechat takhle trpět, bez sebemenšího náznaku soucitu? Jak jim k tomu může pustit veselou skotačivou hudbu? Ale dobře, že to tak dělá, protože právě proto jsou jeho filmy tak ohromně působivé. Při Kubrickovo perfekcionalismu muselo být natáčení odpravdovým peklem a na filmu samotném je to vidět. Nestává se mi často, že bych se u válečných filmů bál, ale copak jde nebát se vojína Pylea, který na záchodcích leští svoji pušku? Není spravedlivé, že jeden a ten samý člověk natočil vrcholné dílo sci-fi, hororu, komedie, psychologického, historického, noir i válečného filmu, ale co naděláme...

Silný, pravdivý, moudrý, krásný atd. Cokoliv pozitivního o tomto filmu řeknete, je pravda. Po několika zklamáních s art filmem se skoro bojím sahat po takových klasikách, protože když se mi to pak nelíbí, připadám si jako blbec, kterému něco uniklo. Sedmé pečeti jsem se vyhýbal obzvlášť dlouho, protože o Švédsku za dob středověku vím pramálo a myslel jsem si, že mi aspoň půlku filmu nepoberu. Nestalo se. Všechno je celkem jasné, protože film řeší otázky, co jsou stejně aktuální ve středověku jako i v dnešní době. Sedmá pečeť není přehnaně vážná, samolibá ani intelektuálská, jak by se mohlo zdát. Naopak je mnohdy odlehčená, pozitivní až vtipná. Středověk, legendy, smrt hrající šachy - to všechno je jen záminka. Co si z filmu máme odnést (nebo co jsem si aspoň odnesl já) je pocit, že ke štěstí někdy úplně stačí jen tak si sednout v přírodě do trávy s jahodami v klíně...

Alfred Hitchcock označil tento snímek za svůj nejoblíbenější. Víceméně s ním můžu souhlasit. Tedy není nejlepší, ale svou milou atmosférou ospalého městečka, lehkým humorem, zajímavým nápadem i precizním scénářem si mě získal. Někteří kritici ho označili za povrchní, ale s tím nemůžu souhlasit. Naopak mi přijde skvěle vystavěný, zvlášť vztah mezi Charliem a Charlie. Je to náhoda, že se jmenují stejně? A že si chtějí psát ve stejný okamžik, že na sebe myslí ve stejnou chvíli? Je náhoda, že Charlie (on) je padouch, zatímco Charlie (ona) je bezmála anděl? A jak to dopadne v samotném závěru?