Cimr

Takhle to vypadá, když někdo chytne druhý dech. Jakoby si sedmdesátiletý tvůrce uvědomil, že jeho poslední filmy byly přinejmenším divácky nevděčné (i když mně se líbily!) a rozhodl se jít na to jinak. Úplně jinak. Během celého filmu nezazní jediný vtip, nehraje jazz a žádný intelektuál tu neřeší sex, masturbaci ani boha. Taky už nejsme na Manhattanu, ale v deštivé Anglii. Tím vším Woody překvapil nejednoho fanouška. A sázka na neznámou mu vyšla. Stvořil nadčasové dílo o roli štěstí v našem životě. Moc příjemně se na to kouká a zajímavá je hlavně paralela s jinými uměleckými díly, především se Zločinem a trestem. Chris má osud jako Raskolnikov, ačkoliv jednají každý z jiných pohnutek. A také rozřešení je jiné, Chrisovi je díky náhodě sebrána možnost očistit se a přijmout trest. O to je tenhle příběh bezvýchodnější.

Mám štěstí, že jsem to viděl v takovém prostředí, v jaké jsem to viděl, jinak by to kouzlo bylo poloviční. Bylo to na jedné videopárty, začínalo se ve tři ráno. Přinesli jsme si propriety a promítání jsme si více než užili. Při scéně svatby jsme na televizi házeli rýži, při scéně s deštěm jsme po sobě stříkali vodními pistolemi. Došlo i na toasty, gumové rukavice a invalidní vozík. Při taneční scéně jsme samozřejmě tancovali. Nezapomenutelný zážitek!!!

Ono by to nebylo tak hrozivě hrozně hrozné, kdyby se Ed Wood nesnažil o velké umění. Kdyby natočil pouhý dokument o transvestitech, věřím, že by to byl na tehdejší dobu zajímavý a potřebný film. To téma je závažné - v padesátých letech skutečně páchali tito lidé sebevraždy, protože je společnost nechápala. Problém je v tom, že Wood vážně nemá talent, nemá! Svůj vážný snímek prošpikovává rádobyintelektuálními poznámkami jakéhosi chlápka v křesle (bůh? svědomí?), nelogickými záběry bizonů, ocelárny, dálnice s auty ("všichni tito lidé někam míří" uslyšíte asi šestkrát) a potvrzuje tak svoji pověst absolutního filmového lůzra. Přiznám se, že mi ho bylo až líto. On tak moc chtěl sdělit své drásavé vnitřní pocity! Jenom to neuměl tak, jako jeho kolegové.

Navzdory proslulosti trochu slabší Hitch. Ale na druhou stranu tady stvořil podle mě svého největšího psychopata, a sice Brandona Shawa, hraného Johnem Dallem. Šoupnout mrtvolu svého přítele, zabitého jen tak pro legraci, do truhly a nechat nad ním večeřet jeho nejlepšího kamaráda, přítelkyni, rodinu.. to by snad neudělal ani Norman Bates ani ten pošahanec z Cizinců ve vlaku. Je to mrazivé (a v době premiéry - před šedesáti lety - muselo být ještě víc), ale nemůžu se zbavit dojmu, že postavit celý příběh na téhle jediné zápletce bez žádných vedlejších odboček je na celovečerní film málo.

,,Tak jsem viděla film toho dánskýho pošahance," řekla mi kamarádka, se kterou máme podobný vkus na filmy, ,,a bylo to fakt..hm.. no.. prostě se na to podívej." Tak jsem se na to podíval. Měla pravdu, je to pošahané, podivné, zvláštní a těžko se to popisuje. Nápad s městečkem, co je jenom namalované křídou na zemi, je vážně geniální. Představte si ten výjev - nebohou Grace právě znásilňuje jeden hnusák ve svém domě a lidi chodí po ulici, jen pár metrů od nich, a nic nedělají. Protože to nevidí? Závěr je přehnaný, ale jak jinak s takovým městečkem naložit? Jak jinak to mohlo skončit? A co ty fotky a veselá písnička o Americe pod závěrečnými titulky? A co to řazení na kapitoly? Dogville klade spoustu otázek. Pojďte si na ně odpovědět. Pojďte si o tomhle zvláštním městečku povídat...

Filmy společnosti Troma prý vznikly, aby se divák odreagoval a chvíli se u filmu bavil a nejen nudil u klasiků typu Felliniho nebo Bergmana. A v tom je ten problém - já se nebavil. Mám rád černý humor, třeba Česká soda mi přijde supervtipná, ale tohle mě vážně nudilo. Pravda, párkrát zableskne něco jako skvělý nápad (Delfíní muž, počítání obyvatel, bůh a jeho narážky na papežovu čepičku), ale to se skoro ztratí v laciné záplavě krve, mozku a nahých žen. Když na začátku chlápci v plenkách střílí retardované děti, nevím co je na tom k smíchu. Nejde o to, že to je nevkusné, ale prostě to neni vtipný! Nene, tohle pro mě nebude. Jdu si pustit Bergmana.

Souhlasím se zdejším většinovým názorem, že koncem to Schumacher zabil. Podle mě by bylo mnohem zajímavější, kdyby navázal druhou polovinou ve stejném duchu, tedy příběhem jednoho z nás. Normálního člověka, kterému jen ruply nervy. Tahle poloha je totiž na Volném pádu zdaleka to nejlepší, protože, ruku na srdce, je nám blízká. Kdo by občas neměl choutky provést něco podobného? Pustit všechno z hlavy a vyřídit si účty s lidmi, kteří vás už dlouho serou. Nechat se unášet volným pádem. Bohužel příběh končí tak, že se tenhle naštvaný člověk pokusí zabít svoji rodinu, což je i přes Douglasovo mistrovské herectví (kupodivu nezískal žádné větší ocenění) příliš přehnaný a neuvěřitelný konec.

Výmazový výlet do možná ne až tak vzdálené budoucnosti. Nejhorší je, že přes veškerou grotesknost, je to mrazivě reálné. Výslechy StB se od výslechů v tomto filmu lišily jen technologickou vyspělostí mučící výbavy. Ačkoliv jsem v Létajícím cirkusu Gilliamovy vstupy moc nemusel (přišly mi takové až moc bláznivé, neuchopitelné), musím říct, že ve filmu to klape. Na scénáři musel se svými kolegy makat určitě hodně dlouho, protože taková preciznost se jen tak nevidí. Je tam spousta skvělých detailů (parafráze Křižníku Potěmkin) a konec, to je lahůdka! Nemůžete si tu být jisti vůbec ničím. Brazil je vztyčeným ukazováčkem. Lidi, nenechte to zajít takhle daleko!

Děkujme Anglii, že něco takového vzniklo! Když může na BBC jít seriál, ve kterém vedoucí programového oddělení BBC bere úplatky od ministerstva, aby nevysílali jistý kompromitující rozhovor, není to s naší demokracií ještě tak zlé:)

Kdybych to neviděl v titulkách, nikdy bych nevěřil, že tohle natočil Lynch. Není tam nic tajuplného, nejsou tam divní lidé (snad jen ta paní, co pravidelně sráží srnce, přestože je má ráda, stojí za zmínku) ani strašidelná hudba. Je to prostě Straight Story (škoda že se tahle hříčka nedá přeložit do češtiny) s jednoduchým dějem pojednávajícím o složité cestě jednoho sympatického staříka. Lynch sází na osvědčené postupy jako noční nebe poseté hvězdami (podkreslené dojímavou hudbou) nebo povídání o válce (podkreslené dojímavou hudbou). Můžete se pokusit ubránit se sentimentu, ale s největší pravděpodobností se vám to nepodaří. Protože kdo umí, ten zkrátka umí. A je jedno jestli zrovna točí nepochopitelné schizofrenní psychárny nebo příběh staříka, jedoucího usmířit se s bratrem na zahradní sekačce...