Páně

Co naplat, když si podá ruku skvělá atmosféra s kostýmními orgiemi a s božskou hudbou, nezbývá než smeknout. Naprosto bezchyný F. Murray Abraham a Tom Hulce také skvělý. Místy jsem se dostával až do extáze a křečí, které mnou procházely při skvělé hudbě W.A Mozarta. Obvzláště silným momentem bylo diktování Requiemu. To mi až běhal mráz po zádech. Mistrovské dílo, zcela jednoznačně se řadící mezi největší uspěchy Miloše Formana.

Je třeba si uvědomit, že to mohlo dopadnout mnohem hůře. Takhle se sice nejedná o přelomové dílo, ale v mých očích sérii doplňuje alespoň částečně důstojně. O nějaké srovnání s Cameronovými příspěvky se nebudu ani pokoušet, i když asi by se to srovnávat mělo. Prostě na čtyři se dokážu vyšponovat.

Toto dílo mne vždy nadchne při každém dalším zhlédnutí. Občas dá se říci, působí i jako lék na přílišné pesimistické stavy. Láska,optimismus a radost ze života z něj totiž přímo sálá. Střeštěné scény jedna za druhou v neuvěřitelné kadenci, balkánská skočná lidovka, absurdní crazy dialogy. Samozřejmostí je Kusturicova klasika - alkohol, drogy, zbraně, domácí zvířata všude kolem a výrazné postavy. Dadan ovšem dominuje, ty taneční kreace jsou totální nářez. Tato exkurze na břeh Dunaje do jižanské mentality a kultury, mi lahodila a lahodí vskutku moc.

Jedna z nejzdařilejších věcí, která kdy spatřila světlo světa. Alejandro González Iñárritu poskládal tuto svojí mozaiku nanejvýš interesantním a emocionálně zničujícím způsobem, až mi z toho běhal mráz po zádech. Svůj podíl na tom nepochybně má i dokonalý soundtrack. Velmi syrové a jde to hodně pod kůži. Největší sílu má asi povídka Beran a Maru, s jejím odzbrojujícím finále. Film který některým možná ukáže to co nechtějí vidět, mně však ukázal přesně to co jsem vidět chtěl: emoce, beznaděj, odcizení, negaci, bezmoc a trýzeň - prostě život. Zcela mě to naplnilo, dalo mi to víc než jsem kdy očekával. A mohu to znovu a znovu a znovu a znovu...

Iñárritu definitivně sundal nohu z plynu. Ať si nad tím lámu hlavu pokaždé jakkoli, vždy mi vyjde Babel z jeho Arriagovského triptychu jako zcela nejslabší článek. Přestože vaří z podobného koření, nechutná ani tak syrově krásně jako Amores Perros a ani tak devastujícně mrazivě jako 21 Grams. Tahle polévka je již notný odvar, avšak v porovnání se zbytkem světové kuchyně stále notně působivý. Může za to tradičně tklivá kytara, taktéž i přesvědčivé herecké výkony představitelů hlavních linií. Japonská část příběhu by se mohla zdát jako rušivý element, ale já zde půjdu trochu proti proudu s názorem, že se mi celkem líbila. Někomu by se mohl zdát prostřih z Marocké nebo Mexické pouště na diskotéku do Japonského velkoměsta trochu moc., ale pro hluchoněmou mladou dívku se může tento svět stát lehce větší pouští, nežli ty dvě výše zmíněné. I Babelu říkám své poměrně jisté ano.

Vedle díla "Vše o mé matce" další z mistrových vrcholů. Při srovnání je však mnohem více přemýšlivým, téměř poetickým dílem. Tentokráte se děj soustředí na čtyři hlavní postavy, oproti směsici postav ve výše zmíněném, což způsobuje i mnohem větší citové zaostření diváka a jeho lepší ztotožnění se s postavami. Opět geniální hudební vložky, opět sepětí s divadlem a hudbou. Osobně mi pomalé "down-tempo" tohoto filmu velmi lahodí a proto bych jej zařadil na stupínek vůbec nejvyšší. Almodóvar chvílemi překvapivě civilní, ale opět naprosto krásný, lidský a citlivý. Skvost.

Almodóvar se bohužel, alespoň je to můj názor, nevymanil z určité malé příběhové krize co se jeho posledních děl týká. Po Špatné výchově možná ještě o chloupek horší dílo. Sice si stále drží výtvarný nadstandart, ale co je to platné, když mi příběh proplyne jako šedá nicota hlavou. Po pár dnech jsem si nevzpoměl skoro na nic co by mě nějak více zaujalo. Nezachránila to ani krásná Penelope, ani to, že ženské charaktery jsou Almodóvarovou silnou stránkou. Nezbývá než s obavami vzhlížet k nadcházejícímu filmu Rozervaná objetí.

Moc se mi líbí prvoplánově dekadentní atmosféra podsvětí, lidské spodiny i některé přepáleně kladné chraktery . Vše je zde tak jak má být, aby to lahodilo oku i duši. Nejlepší historka je ale ta s Mickey Rourkem, to jak se dá zbytečné žití změnit a naplnit jediným, byť vražedným cílem, to mě fascinuje. Tohle se dle mého povedlo nadmíru a dost se těším na pokračování.

Zklamání. Zčásti se podařilo navázat na atmosféru staré trojságy, i když neříkám, že je nutné na něco navazovat. Ale Indy je Indy a původní trilogii nikomu z hlavy nevymažeme. Dost se povedly akční scény, honičky a souboje. I pár povedených odkazů na starší díly jsem zaznamenal. Tím výčet povedených věcí končí. Příběh je přepálený až hrůza. Bylo skutečně zapotřebí takového megalomanství? Navíc těžko uvěřitelného. Za tři největší úlety považuji přežití atomového výbuchu v ledničce, závěrečné finále a pro mě neskutečně zbytečné zakončení v podobě svatby. Tady šlo hodnocení rapidně dolů. Velmi rozporuplné a nevyrovnané.

Parádní náhled do zničujícho vztahu mezi mužem a ženou. Roman Polanski dokázal svou extratřídu ! Psychologické drama par-excellance, nabité hustou erotickou atmosférou. Film se skutečně nevyhýbá ukázat i ty nejniternější lidské touhy a potřeby ať už jsou sebevíc nechutné. To je dobře. Tohle je temný výlet do trýznivé skutečnosti. Emanuelle Seigner jest pro kouzelnou Mimi parádní volbou, málokterá žena by byla onou osudovou ženou lépe. Ano, každý vztah musí nevyhnutelně směřovat ke svému konci. Destrukce mýtů o lásce konečně završena....