selfesteem

Jaký to asi musí být šílený stav, když víte, že jste trochu jiní, než těch zbylých X % lidí kolem vás. Kterým stačí prožívat svůj intimní život ve společensky přijatelné rovině, a kteří vás vypoklonkují ze dveří, když se jim otevřete a vyzradíte svá nejtajnější přání. Jak asi bylo Erice (Isabelle Huppert), když se svěřila Walterovi (Benoît Magimel) v pro mě famózním filmu Pianistka prostřednictvím dopisu o svých dlouho skrývaných touhách a jeho reakce nebyla zrovna tou, ve kterou tolik doufala. Sekretářka je bojem v jádru po dominanci toužícího muže s jeho vlastním já a dívce, která by tuto jeho dominantní a trýznivou osobnost s radostí a nadšením přijala, protože ona už ví, co je pro ní tím hlavním cílem a splněním snu. Najít muže, ke kterému bude vzhlížet, a kterému bude s uspokojením plnit jeho rozkazy, ať už mají jakoukoli podobu. Je příjemné sledovat muže a ženu, kteří jsou vzájemně maximálně okouzleni tím druhým, a kteří nejdříve své náhle objevené štěstí prožívají naplno jen uvnitř, aby se poté, i když to oba v sobě cítili už od samého začátku, sobě navzájem otevřeli a přijali se v celé své jedinečnosti. Bez předsudků, bez studu a bez obav. Skvělý film, který asi nebude pro každého, ale i přesto pobaví, dojme a potěší, třeba právě ty, kteří onu jedinečnost berou jako určitou formu krásy a ne jako něco, co by mělo být jednoznačně odsouzeno.

Neznám holku, která by ve svém životě nepotkala frajera jako je Tully Coates (tuli tuli :). Frajer, ze kterého se nám podlamují kolena, srdce nám buší jako o závod a v jehož přítomnosti začínáme rudnout, ztrácíme řeč a nedokážeme rozumně uvažovat. Frajer, který to s holkama umí a dokáže jim ze života udělat pro pár chvil ráj na zemi a vzbudit v nich pocit, že jsou ty nejkrásnější a nejúžasnější princezny na světě. U kterého holka ani nedoufá, že by mohla být zrovna ona tou, která u něj zvítězí a on se třeba do ní i zamiluje. Rovnou totiž počítá s tím, že jí za chvíli opustí, a když to přijde, bude to strašlivě bolet, přesto ale na něj bude pořád vzpomínat. A stejně jako ten frajer, existuje i další člověk, kterého máme každý z nás. Je to člověk, kterého vídáme denně, nikdy jsme s ním nevedli jinou než takovou tu povrchní konverzaci o všedních věcech, ale těšíme se na něj, protože nám rozsvítí náš den svým upřímným zájmem o nás, nebo jen svým úsměvem. A konečně nesmím zapomenout na naše milé příbuzné. Jako by bylo pravidlem, že když jsou dva bráchové, jsou každý úplně jiný. Jejich vzájemná odlišnost jim ale samozřejmě nebrání v tom, aby se měli tak rádi, jak jen to sourozenci dokážou, aby se o sebe báli, smáli se spolu a prožívali každý den naplno.V tomhle filmu najdete všechny typy výše zmiňovaných osob, přítomných v životech každého z nás. Zároveň i spoustu opravdu příjemných situací ohledně lásky, ať už partnerské nebo té rodinné, které vám připomenou váš život a vaše zážitky. S tímhle filmem se vrátíte do vašich bezstarostných let a opravdu maximálně si to užijete.

Už s tím Karlem začínám nudit, já ho dokonce pletu i do amerického filmu z padesátých let :). Ale Tom Ewell (neuvěřitelně parádní výkon!) mi v postavě Richarda Shermana strašně připomněl Rodenovu roli ve Velkolepém paroháči. Hlavně v jedné z nejpodstatnějších myšlenek filmu, že totiž fantazie některých lidí nezná hranic a dokáže je natolik zmást a přesvědčit o vlastní pravdě, že už jim tyhle představy nikdo nevyvrátí, a pokud ano, tak to dá těm dotyčným skutečně velkou práci. Paradoxem zůstává, že čím více představ a chybných dedukcí v hlavě máte a přemýšlíte o nich nebo je řešíte, v podstatě vám kolem nic nehrozí a nic se neděje. Jakmile se však dostanete do klidu a o ničem přemýšlet nebudete, jistojistě se nějaká z vašich původních obav vesele splní. Slaměný vdovec je zajímavou sondou do života muže středního věku, který je přesvědčen o svých pravdách ohledně vlastního vzhledu a vystupování, který zastává velmi úsměvný (mužský) názor na ženy, a který hlavně každodenně bojuje s vlastní bezmeznou fantazií. Ozdobou této podařené komedie je jako vždy nááádherná, kouzelná, úchvatná a dokonalá Marilyn Monroe, která mě znovu ujistila, že oplývá mj. vynikajícím komediálním talentem. Scény s balením Rickyho pádla a nutná návštěva domnělého milence Richardovy manželky Toma McKenzieho a následná konverzace mezi Richardem a Tomem jsou podle mě ty nejvtipnější scény z celého filmu, který jsem už viděla snad stokrát.

Hmm, Rösner tady byl fakt "k pomilování", pokud se to dá říct také jinak než neslušně. Předlohu jsem četla a je to jeden z těch případů, kdy mi byl o trochu milejší právě film. Oba dva herci hlavních rolí, jak Zdena Studenková, tak Boris Rösner jsou pro mě magnetem pro sledování jakéhokoli filmu s nimi, a tady jsem byla opravdu spokojená. Jak tam kolem sebe ze začátku tak tancovali nebo scéna s frantíkem, neuvěřitelný. Ovšem jak už tady kdosi psal, vytknout se tomu dá jediné: řev Bydžovské mi také lezl pěkně na nervy, a protože jsem citlivka citlivá Marka Vašuta mi bylo zase strašlivě líto. Každopádně už by to ČT mohla zařadit na nějaký víkend do programu, mám pocit, že na to čekám věčnost. Update 2020: Po shlédnutí tohoto filmu opět po jedenácti letech musím teda říct, že Zuzana Bydžovská hrála taky úžasně, výborně jsem se bavila, na tomhle filmu se snad nedá vytknout nikomu nic. Co jsem opomněla zmínit je sugestivní hudba od Samuela Barbera Adagio for Strings, která dodává tomuto filmu nezapomenutelnou atmosféru. Když Boris Rösner jako milenec odchází za soumraku po louce směrem k lesu, v kabátě a s puškou přes rameno, a tahle hudba hraje naplno, neubráním se už asi nikdy slzám. Takovej krásnej chlap. Atraktivní, tak strašně silně, že mám pocit, že omdlím už jen, když se na něj dívám v TV, a co teprve, když promluví, to jsem hotová. Pro mě jednoznačně nejlepší film s ním.

Parádní pitomost, která se tváří strašně vážně. Napoprvé máte dojem, že všemu výborně rozumíte a pak už nerozumíte nikomu ze zúčastněných, včetně toho, že na konci už ani nevíte jak se jmenujete vy sami. Tolik zvratů v jednom filmu vám báječně zamotá hlavu. Mně tahle hihihizábava stačila na plný počet hvězd.

Velmi povedený horor bez zbytečných žvástů a vysvětlování, který má spád a správně děsivé/odporné momenty. Už vůbec ta bezvýchodná lokace výzkumného ústavu, kde, když neumřete venku po pár minutách, hrozí, že zemřete uvnitř a ještě správně vyděsíte své ne až tak neoprávněně paranoidní kamarády. Vzrůstající panika a postupná nedůvěra v ostatní, a mnohdy ani v sama sebe, je v tomto filmu vykreslena dokonale. A Morricone opět nezklamal, génius jeden hudební.

Sandro, pro takové filmy je Tě strašná škoda! Pomalu jsem už i Tebe po Tvém asi stém probuzení a znovu ve Tvé vlastní posteli nemohla vystát. Ale to pořád nestačilo na to, abych neměla pokaždé, kdy se na obrazovce objevil Julian McMahon, chuť tohoto herce uškrtit. Jak já ho miluju v Nip/Tuck, tam aspoň hrál. Ale co dělal tady? Tady jenom existoval a pitomě se tvářil. Člověk se v Předtuše možná trochu bude ztrácet. Já jsem dost dlouho nechápala oč běží a v hlavě mě napadala různá další řešení a konce a s těmito vlastními představami jsem se docela na rozuzlení Předtuchy těšila. Ovšem stalo se asi tolik, že jsem párkrát usnula, pár řvavých a hysterických scén, které mě probudily, protrpěla a ztlumila, párkrát si zanadávala a na konci si paradoxně přála znovu vidět Sandru probouzející se a v pyžamu. A pak už jsem se jen pořád dokola ptala: "To je jako konec?" "Cože?" " To snad nemyslí vážně?"(+doplňte libovolné nadávky). Nedoporučuji ani nepříteli.

Requiem za sen už NIKDY nechci vidět znovu, přestože mu plným právem náleží plný počet hvězd. Po tomhle filmu jsem byla zralá na psychiatra i já. Co tenhle vizuální koncert se mnou provedl - bolelo mě celé tělo, bolelo mě v srdci, bolela mě duše. Lezla jsem po kanapi z jedné strany na druhou, zatínala pěsti, držela se stolu, přemýšlela, jestli si mám zapálit uklidňující cigaretu teď nebo až později. Jestli mám ten depresivní maraton zastavit, a pak riskovat, že by mě k němu nedotáhli zpátky ani za zlatý prase. Nechtěla jsem být sama a bezmocně sledovat tu potupnou destrukci tak krásných a nevinných lidí. Když pak po podzimu přišla zima, a starší paní se rozhodla zjistit, jak to tedy bude s účastí v televizi, začal ten nejmasakrovitější masakr ze všech masakrů. Kolikrát jsem se bála a zavírala oči i víc než u jakýchkoli hororů, jak moc mi to všechno dokázalo vlézt až pod kůži a tam pomalu ničit. Jako náctiletá jsem např. milovala film podobného ražení - Trainspotting, ale dnes už bych si ho dobrovolně nepustila. Asi už se budu muset smířit s tím, že prostě stárnu, i když jsem ještě mladá:). Toho lidského trápení, případných závislostí a bolesti jsem už viděla v životě tolik, že mi to spíš víc a víc ubližuje, než abych si řekla, ale co, zase nějakej film o závislostech, kašlu na to. Na tento film nikdy nezapomenu. Je opravdu těžké ho sledovat, když už tak trochu víte co od života chcete, a pak se díváte na osudy lidí, kteří sice své životy užívají, ale zvolili si, byť mnohdy nepřímo a nedobrovolně, jistou a smutnou cestu do pekel.

Bože to byl ale hnus fialovej! Tak jak to má být. Nechutnosti se v tomto filmu opravdu meze nekladou. Skoro mě překvapilo, co všechno jsem schopna snést, i když jsem ty oči také párkrát zavřela. Po pár dílech "Myšlenek zločince" a "Saw" a "Kostce" a "Horách" mám dojem, že už zvládnu všechno. A jeden z těch naštvaných pánů, který už nějaký ten čas nevstal ze své oblíbené židličky mě bude děsit ve snách ještě hooodně dlouho.

Vždy mě zaujme film, v jehož názvu se objevuje slovo věrnost nebo nevěra. O těhle tématech dokážu přemýšlet pořád. Nevím, co je pravdy na větě z "Nevěrné", kde jedna z postav říká, že: "It always ends disastersly." Nemyslím, že tomu tak je vždy, když někteří lidé nevěru berou jako samozřejmost, zábavu nebo nutnost, protože si zřejmě myslí, že monogamie je druh rostliny. Zkouška věrnosti mě příjemně překvapila. Z celkem ohrané zápletky, kdy manžel prověřuje svou milou, zda je mu věrná se vyvine zajímavý příběh plný překvapivých zvratů. Mé sympatie k jednotlivým postavám se měnily, skoro každá měla jistou chvíli hodně navrch. Celý film doprovází velmi zajímavá hudba (včetně "hudby" při závěrečných titulcích) a budu si jej ještě dlouho pamatovat kvůli pro mě novým informacím o New Orleans a velmi pěknému začátku, několika velmi dráždivým scénám a naprosté absenci pocitu nudy při sledování tohoto filmu. Trošku si zaspoileruju (i když možná ne, vzhedem k obrázkům v galerii a oficiálnímu textu distributora), ale jen si tak říkám, když se někdo s někým miluje, je opravdu nutné při tom rozflákat všechny talíře, které jsou vystavené ve skříni, kterou si ti dva nedočkavci k naplnění své touhy vybrali? Měli tam k dispozici parapet, stůl, podlahu a mj. celej barák prázdnej. Nehledě na to, že to občas asi hodně zabolelo, divím se, že neřešili případný úraz a díky téhle absurdní situaci mě zrovna tahle scéna rozesmála.