selfesteem

Už je tomu dávno, kdy jsem se rozhodla někdy v odpoledních hodinách zajít sama do kina na Národní třídě na film s všeslibujícím názvem "Pornografický vztah". Přemýšlela jsem, kolik bude asi v sále lidí a jestli se nebudu moc stydět. Ovšem již druhý dloooouuuhatááánský záběr na zavřené dveře pokoje v hodinovém hotelu mi tak trochu naznačil, že u tohoto filmu se před nikým stydět nemusím. Jedná se o nevšední zpracování filmu, kdy pomocí probíhaného interview s mužem a ženou, kteří měli v úmyslu uskutečnit své sexuální fantazie s osobou, která jim zůstane cizí, a ke které si nikdy nechtěli vybudovat žádný vztah, divák pomalu poznává jejich pohnutky, skryté myšlenky a nakonec i city. Nikdo totiž nejsme jen strojem, který by mechanicky, byť velmi vzrušen tím nevšedním zážitkem, jen vykonával tuto překrásnou činnost, aniž bychom zakázali sobě samotnému prožít a cítit i něco jiného a hlubšího, než jen to vzrušení. Ať do této výzvy šli oba s jakýmkoli úmyslem, vymklo se jim to z rukou (díky bohu!!!). Bavilo mě pozorovat jejich rozpaky, jejich odhodlání, pocit štěstí, ale i zklamání a bezmoci, bavilo mě být přítomna jejich debatám, přihlížet vývoji jejich vztahu, jejich postupnému odkrývání jejich osobností a hlavně jejich následné proměně. To vše za přítomnosti občas svádivé a občas dojemné hudby, která film příjemně dokreslovala a navíc, není erotičtější cizí řeči na světě, než je francouzština ( po češtině, pochopitelně :). Film jsem pak měla možnost shlédnout ještě jednou ve filmovém klubu na ČT2, a protože jsem si jej duchapřítomně nahrála, moc ráda se k němu čas od času vrátím. Vřele doporučuji.

Při sledování začátku tohoto filmu, ve spojení s jeho ne příliš povedeným názvem a při představě, že oním zlatíčkem je někdo, jako je Jude Law (pro mě rozhodně ne prototyp chlapa), příliš sympatií ve mně tento snímek nevzbudil. Nad Alfieho chováním, smýšlením a životním přesvědčením mi občas zůstával rozum stát, ale zase jsem si říkala, že alespoň tímto způsobem podniknu průzkumnou sondu do mužského mozku (i když některé ženy se chovají skoro podobně). Vyprávění a hovor Alfieho s divákem mi přišly nenásilné a dokonce jsem mu několikrát i odpověděla:). Oproti na pěst rozvíjejícímu se začátku filmu byl jeho průběh pravým opakem a rozhodně i za pomoci vkusně odvedených výkonů všech představitelek Alfieho osudových žen jsem se zlatíčkem pomalu začala soucítit. Přeci jenom nemusí vystřízlivění probíhat za téměř až bolestných okolností. Myslím, že každý se v Alfim poznáme, ať už budeme žena nebo muž. Totiž ať už se snažíme jakkoli život prožívat po svém, nenásilně, bez závazků, bez občasného trápení, stejně budeme pořád jen sami, a samota výhrou rozhodně není. Naším životem projde spousta rozdílných lidí, rozmanitých povah a názorů, a na každého si uchováme pár příjemných vzpomínek, přestože třeba poznáme, že to není přesně to, co bychom chtěli. Hledat však nelze věčně. Vždy bude někde někdo lepší, hezčí, chytřejší, milejší a zábavnější, a stejně tak i tento člověk nás pak překvapí za deset let naprosto zcestným uvažováním nebo chováním. Je to začarovaný kruh. "Užívat si" a myslet jen na sebe nebo se hodněkrát spálit, odevzdat se, a pak objevit zcela jiné hodnoty ve svém životě? Alfie, alespoň myslím, své pravé hodnoty objevil. Doufám, že třeba i spolu s ním, je většina z nás objeví také. PS: Románek Alfieho s dívkou, kterou představovala Sienna Miller byl jeden z nejpovedenějších způsobů zpracování bouřlivého a "živočišného" vztahu, a jen tak na něj nezapomenu.

Velmi povedený thriller plný nečekaných lekaček a s neměnnou děsivou atmosférou. Stejně jako Michael Keaton, i já jsem seděla jako přikovaná u televizní obrazovky a nic mě nepřimělo se od ní odpoutat. Dokonce jsem párkrát zapomněla i zavřít pusu, tak mě to celé vtáhlo. Vydařenou scénu s Deborah Karou Unger jsem si pustila několikrát. Když se nad tím člověk zamyslí, nevyvolá tenhle film v člověku ten stav, že by se to samé mohlo stát i jemu, proto se nezaryje tak pod kůži jako jiné děsivé filmy, ale díky zpracování, poměrně slušnému spádu a strašidelnému zvuku hlasů smrti dokáže s přehledem vytvořit ten správný mrazivý zážitek.

Kevin Costner pro mě bude vždycky klaďas, takže i kdyby se mračil, bubákoval, mával pistolí a vraždil jako o život, já mu to prostě neuvěřím, rozhodně ne jako panu Brooksovi. Stejně tak Demi Moore pro mě není ztělesněním vysoce inteligentní vyšetřovatelky, přičemž v čemkoli jiném jí můžu - Světlo ve tmě, Neslušný návrh, Skandální odhalení, G.I. Jane - rozhodně je to žena mnoha tváří, ale tady mi prostě neseděla. Mr. Brookse už si s určitostí znovu dobrovolně nepustím.

Bylo mi moc smutno včera při sledování tohoto filmu a je mi pořád, i dneska, když píšu tenhle komentář. Venkovský učitel mě doslova a do písmene úplně rozmrďolil. Jinak upřímně doufám, že "neherce" Ladislava Šedivého ještě znovu v nějakých filmech potkám.

Jako správná fanynka Pittovy hezoučké tvářičky vypravila jsem se, sama, v letech devadesátých do kina na jeho nový film Se7en. Kino bylo staré, dřevěné, dokonce se ještě pomaloučku a s vrzáním roztahovala temně rudá "opona" než člověk měl konečně možnost spatřit promítací plátno. Venku překvapivě řádil silný liják a v kině bylo společně se mnou tak šest lidí. Už jen při úvodní skřípající hudbě, děsivých obrazech a pavoučím písmem tištěných jménech hlavních aktérů mně začal běhat mráz po zádech. Na krásu Brada Pitta jsem zapomněla už v prvních minutách tohoto snímku, který mě svou temnou, odpudivou a zlou atmosférou plnou násilí dokonale pohltil. Se zaujetím jsem sledovala práci obou detektivů, kteří se s pomocí nových a nových indicií stali svědky odhalení jednoho z nejodpornějších děl fanatického vraha. Jako záblesk světla v hluboké tmě mi přišel upřímný výbuch smíchu pana detektiva Sommerseta při společné večeři. Nebýt této podařené situace, tak by byla deprese, kterou je tento film schopen vyvolat, vskutku destruktivní. Byl to pro mě jeden z prvních, v tom nejtemnějším ohledu odhalujících filmů, který mi otevřel dveře i k jiným žánrům než jsem v té době uznávala. Po skončení promítání jsme všichni v kině seděli jako opaření a navzájem jsme si vyměnili pohledy, které říkaly: " To byla opravdu síla." Je to bezchybné, geniální a dokonalé dílo nejen pane Finchere. BP: " What you got?" ... MF: "A dead dog." ...... KS: " I didn't do that." ... :).

Larry Clark mi svým Ken Parkem značně znechutil den, Šikana ovšem nebyla vůbec špatná a Kids předčily mé očekávání. Připojuji se ke všem, kteří zde navrhovali promítání tohoto filmu na středních školách. Nerada bych, aby si většina těch roztomilých a nevinných dětí někde po x-tém probuzení z prohýřené noci plné drog, alkoholu a sexu s kdekým také neřekla: "Jesus Christ, what happened?"

Jak moc nemusím jiný uřvaný hudební film z roku 1978 a nejraději bych mu dala ještě nižší hodnocení než 3*, ale bojím se kleopatry :))), tak Horečku sobotní noci opravdu můžu. Není to žádná uplakaná, ukňouraná a pastelovými barvami hýřící romance s holčičkami v natáčkách a frajery s velkým srdcem. Je to příběh ze života, je v něm tragédie, zklamání, přetvářka, odmítání, bolest, poznání a touha po lepším životě. Travolta se mi asi nikdy líbit nebude, ale také bych se za ním otočila, kdyby se takhle sebevědomě promenoval po ulici. A také by se mi asi v té době líbila disco hudba a tehdejší módní styl. Hlavně tedy u žen, připadají mi všechny jako správný ženský, ne jako nějaké holčičky s volánky a kudrnatými vlásky. Tonyho sólo jízda pod barevnými světly je nezapomenutelná, a i když někdy celkem úsměvná, kluk si věří a má na to být dobrým tanečníkem, to se musí ocenit. Jeden z nejlepších hudebních a tanečních filmů, jaké kdy byly natočeny.

Podvedli mě!!! Já vám dám označení horor/thriller! A ten matoucí děsivý trailer, protože pokud tohle měl být horor, tak já jsem potom Panna orleánská. Já se nepřišla do toho kina smát, já se tam přišla bát! Ovšem dnešní doba slučuje už úplně všechno, a když můžou existovat všemožné hudební styly, které kombinují hrušky s jabkama, proč bych nemohla chodit do kina na horor, u kterého se budu neustále smát, že ano? Doplatila jsem na svou neznalost předchozích filmů pana Raimiho a také na to věčné ovlivnění trailery, které slibují mnohdy více než pak dokáže nabídnout samotný film.

Hrou prozatím výrazně nedotčena (sledováno tak 20 minut) dovolím si napsat pár slov. Silent Hill je jednoznačně ten nejděsivější, nejodpornější a nejbrutálnější film, jaký jsem kdy viděla. Atmosféra filmu je skličující a mrazivá, a nejde ani tak o nějaká leknutí a výkřiky, jako o neměnný a tíživý pocit odporu, strachu a hnusu, který ustoupí možná tak na chvilku u písně Ring Of Fire od Johnnyho Cashe. Chvílemi jsem měla obavu, že mimo toho ztělesnění děsu, který se odehrával na televizní obrazovce, dojde i k jinému představení, totiž jak říkával můj kamarád, představení se šavlí, kýblem a hadrem, a to z mé strany. I když mám pocit, že za tím vším stojí nějaký sadistický a věčně zfetovaný pedofil, musím uznat, že pokud jde o děsivou atmosféru v její nejhmatatelnější podobě, Silent Hill překonal všechno, co doposud znám. Japonci jsou na horory opravdoví experti. Film si dobrovolně už asi nepustím, ale s hrou Silent Hill se doufám budu bát v co nejbližší době.