selfesteem

BRRR, večer, a to před spaním, kdykoli si vzpomenu na tento film, pořádně mě zamrazí za krkem, FUJTAJBL!!! Jakkoli se zdá, že ve filmu dělají z komára velblouda (koho by vyděsilo nějaké pootevření dveří), brzy se přesvědčíte, že to zas taková sranda není. Mně osobně nebyli oba hlavní hrdinové snímku nijak zvlášť sympatičtí a v mnoha situacích bych se zachovala jinak, ale když je něco nevyhnutelné, není možné se proti tomu jakkoli bránit. Doporučuji shlédnout před spaním, někde na samotě, v opuštěném domku a se svým milovaným protějškem.V případě, že Vy, kdo budete film sledovat, přivinete pak do náručí např. svou milovanou slečnu, tak hlavně Vám garantuji, že bezpochyby usnete příjemným a nerušeným spánkem;).

Jsem šťastná, že existuje někdo jako je Helena Třeštíková a hluboce před ní smekám. Díky jejímu nápadu tvořit dokumenty po několik dlouhých let a neustávat, i když se zrovna nedaří. Díky její vytrvalosti tu máme skutečné poklady. Není nic zajímavějšího než sledovat něčí život po několik let, to jak se mění s časem nejen vzhled, ale hlavně smýšlení, názory, že se žádný život prostě neobejde bez tragédií, bez občasných úspěchů. I když se musí brát v potaz mnoho různých okolností, každý život lze prožít kvalitně a podle našich představ. A hlavně, jaký si to uděláme, takový to máme. Hodnotit Reného jako člověka mi nepřísluší. Přesto se tomu nevyhnu, musím se totiž pozastavit nad jednou věcí. Copak ho nikdy nelákalo něco víc? Někam se podívat, něco zažít, copak nikdy neměl žádné sny? I když nepatřím k těm, kteří by se topili v penězích a mohli si dopřát cokoli by si jen přáli a musím každé ráno vstát a jít do práce, musím v té práci být a když přijde jednou v měsíci výplata, neskáču nad ní radostí, přesto jsem spokojená. Že alespoň občas jsem pánem svého času a svých rozhodnutí. Že se můžu kdykoli sebrat a jít se projít, pobavit, zasmát se. Že můžu být s tím koho miluju a trávit s ním čas. Tohle pro mě znamená víc, než s trochou adrenalinu v těle přijít k hromadě peněz, pár lidem tím ublížit a zkomplikovat jim život, nabyté peníze rozházet pochybným způsobem a jít si zase sednout do chládku. Neupírám Renému jisté kouzlo, takový ten zločinecký půvab. A ve své podstatě on žije život jaký si přál, proto se moc divím tomu, proč mě celý ten dokument spíš rozesmutnil než naštval.

Byla jsem jedním ze skalních fanoušků Michaela Jacksona. Nad postelí jsem měla vylepené jeho plakáty, nosila tričko s jeho podobiznou, brečela jsem, když mi na základní škole mé spolužačky ukázaly obrázek, na němž byl Jackson vyfocen s Madonnou, a ať jsem tancovala na cokoli, vždycky jsem do toho dávala Jacksonův styl, což nebylo vždy moudré. Možná i díky MJ se mi pak i líbili kluci s delšími vlasy. Musím se však přiznat, že doposud, ačkoli už jsem s angličtinou opravdu dobrý kamarád, nerozeznám slovo od slova v některých jeho písních, např. ve Smooth Criminal (jedna z mých oblíbených - unešená jsem pak ale byla z mé milované Jam, dále pak The Way You Make Me Feel a Earth Songu, které ve filmu zazní, kromě těchto jmenovaných ovšem zbožňuju Stranger in Moscow, Remember The Time, Bad a Who Is It - z téhle zazní jen kousek). Tak jak jsem ho vnímala celé ty roky, jako velmi citlivého, plachého a pořád v duchu i chováním stále dítěte, tak jej lze vidět i v tomto dokumentu. Neexistuje, aby na někoho jen trochu zvýšil hlas nebo nedejbože nějak rozkazoval. Ve filmu je možnost vidět, jak něžně a s pokorou oznamuje svoje požadavky, a pak se za ně ještě několikrát omlouvá. To mi přišlo velmi dojemné. Dojatá jsem byla vlastně hned na začátku, protože teprve když jsem ho uviděla po tak dlouhé době zpívat jednu z jeho nejznámějších písní, popadla mě těžká nostalgie a uvědomila jsem si, jak obrovská je to ztráta a jak moc hodný a zranitelný tenhle člověk byl. Přál si, aby jeho fanoušci měli možnost vidět znovu a v celé kráse všechny jeho nejznámější písně a to přesně v tom stylu, v jakém je znali, jen s tím rozdílem, že stejné taneční kreace a stejné myšlenky budou v gigantických rozměrech na pódiu. Já osobně mám ráda, když na koncertě slyším přesně to, na co jsem zvyklá z poslechu doma, tady by se mi to splnilo dokonale. Jakoby se Vám najednou promítla celá jeho dosavadní kariéra, jakoby proběhla najednou celá sekvence Vám dobře známých bezchybných a nápaditých klipů, jakoby Jacksonovi nebylo nějakých padesát, ale třicet a on se opravdu vrátil do dob, kdy byl jeho úspěch nejmarkantnější. Byl by to velkolepý návrat. Co ještě dodat? Pro jeho fanoušky jistojistě kolosální zážitek plný vzpomínek na právem korunovaného krále popu, protože jestli někdo někdy žil pro hudbu a tanec duší i tělem s největší možnou oddaností byl to právě Jackson. Pro všechny pak zajímavý pohled na člověka, který si i přes všechny možné potíže jak s bulvárem, tak se zdravím, zachoval v sobě spoustu něhy a lásky a zůstal i přesto všechno jedním z nejcitlivějších umělců na světě.

Seriál, který může pár lidí odradit svou otevřeností, jak v sexuální oblasti, tak i v té výrazové. Mě ale ani omylem. Jelikož seriál sleduji v čestině, je mi jasné, že v angličtině existuje sice spousta šťavnatých výrazů, ovšem s čestinou to nelze srovnávat ani v nejmenším. Jako kanál tam mluví všichni:). Trochu jsem se bála, že se mi hlavní hrdina bude skutečně celý seriál potácet mezi pitím a všemožnýma holkama, zajímalo mě, jak s takovou mohli natočit tolik epizod. O to víc mě opravdu mile překvapilo, jak se nám postupně hlavní hrdina začne vybarvovat. Je to muž zásadový, spravedlivý, s neskutečným citem pro rodinu. Jako správnej chlap zmlátí druhého, když ten urazí jeho milou, stará se o svou dceru, miluje "svou ženu", radí druhým a snaží se je svést ze špatné cesty. Trochu paradox bych řekla, když to porovnám s jeho nespoutaným chováním. Každý však své nezdary řešíme různě. Tohle je určitě také jeden ze způsobů, a myslím, že docela zábavný. Californication mě skutečně baví, jen Hankovi říkám pořád Mulder :).

Nechápu, co se většině ostatních na tomto filmu nelíbí. Když už nic, tak Sandra Bullock tady vypadá nejnejnejkrásněji ze všech filmů, ve kterých kdy účinkovala. Pro mě je tento film jednoznačně neskutečně vtipným, zábavným a vizuálně naprosto fantastickým. V tomto filmu totiž barvy přímo září. Tmavě zelená, tmavě modrá a tmavě fialová úžasným způsobem vykreslují jednotlivé fáze filmu. Miluju těch pár zpomalených záběrů krup, deště a větru spolu s nádhernou dokreslující hudbou. Líbí se mi přirovnání přírodní živelné pohromy k samotné hlavní hrdince a možná i k "vztahu" mezi oběma hlavními aktéry. Přijde mi jako by všechny barvy v tomhle filmu byly zářivější a výraznější a celý film, i díky rozběsněnému počasí, takový celý tmavší a přitom všechno jako by se v něm třpytilo. Film mám ještě na staré VHS, i přesto, že jsem se ani tehdy, když byl ještě ve videopůjčovně, ze které jsem si jej prakticky půjčovala jen já, nedozvěděla přesné znění citátu, který je v závěru filmu (její konec je pokažen), kazetu jsem odkoupila a jsem strašně ráda, že tento pohodový, zábavný a zářivý film mám ve své sbírce.

Problémem nejen současné doby, ale i té předchozí je zkaženost. A nejen mládeže. V tomhle ohledu jde spíše o pro mě nepochopitelný jev, jako je zvrácená potřeba ubližovat slabším, vyžívat se v tom, mít pocit, že existuje nějaké nepsané právo se takovým způsobem chovat. Trápí mě, že se řada jedinců v takové situaci nedokáže vzepřít. Pokud je ale přesila natolik extrémní, jako v tomto filmu, není se vlastně čemu divit. Někteří lidé mají v sobě tu odpornou sílu vzbudit ve druhém strach, nechtěnou pokoru a iracionální pocit méněcennosti, zároveň i tato jejich bezdůvodná síla přitahuje stádo primitivních hlupáků, kteří se raději chytnou "silnějšího" jedince, než aby se dobrovolně snažili ochraňovat toho slabšího. Jakoby tito potenciální tyrani měli nějaký radar, kterým vždycky zaměří a vyhodnotí svou potenciální oběť. Ale bez ohledu na to, jak dlouho jim jejich "nadvláda" vydrží, i kdyby to trvalo roky, něco se vždycky stane. Buď totální katastrofa a oni si ani poté neuvědomí, že zásluhu na této katastrofě měli hlavně oni sami a budou svou oběť mít dále za slabocha, nebo se oběť vzepře a vše co je v ní nastřádáno za tu dobu se vyplaví na povrch s ohromující silou. Nestává se často, že by se našlo něco mezi tím. V nejlepším případě to agresora přestane bavit a všechno se vytratí do ztracena. Jakákoli forma ubližování druhým nebo bezdůvodné povyšování se nad druhými je příšerná záležitost, a tento film to jen potvrzuje, zaslouží si proto plným právem všech pět hvězd.

Výborný nápad, takový "bucket list". Nejen než si pro nás přijde slečna zubatá, ale právě proto, že jednou se tak určitě stane a může se to stát prakticky kdykoli. Jediná jistota na tomhle světě :). Proto neztrácejme čas nepřátelstvím, urážkami a nekomunikací s druhými, přestaňme se vymlouvat na nedostatek času a pracovní vytížení, začněme se setkávat se se svými přáteli, o které stojíme, přečtěme knihy, jejichž přečtení takovou dobu odkládáme, projevme své city osobě, kterou milujeme a hlavně sepišme si každý svůj vlastní "bucket list" a prožijme už konečně všechno to, po čem tolik toužíme. Velmi otevřený, inspirativní a hřejivý film o dobrodružsvích a vztahu dvou naprosto odlišných mužů, kteří se stanou výbornými přáteli. U scény s "přípravou večeře" v mikrovlnné troubě v podání Nicholsona jsem měla pocit, že sleduju sama sebe, a když si na ni vzpomenu, musím se zas a znovu usmívat, stejně jako při vzpomínce na celý tento skvělý film.

Kdo by neznal skutečnost popisující knihu o malých narkomanech, o dětech, které si už od svých 13 let nehrály někde na hřišti, ale potulovaly se po špinavých a páchnoucích sídlištích, navštěvovaly pochybná místa, objevovaly drogy a s poslední tvrdou drogou jim přišlo pak už zatěžko se rozloučit: "Jen jednou to zkusím, umím se kontrolovat." Co všechno prožívá závislý člověk, co všechno musí podstoupit a co přijme za jemu vlastní a přirozené, odpornými brlohy k přespání a hnusnými veřejnými záchodky k přípravě dávky počínaje a žebráním, krádežemi a prostitucí konče. Jak už to tak bývá, kniha je mnohem srozumitelnější, vysvětluje, dává do souvislostí a nemohu si pomoct, ale právě kvůli té knize, právě kvůli tomu, jak moc špatně mi z ní bylo, protože tolik hnusu pohromadě člověku nepřidá, jsem shlédnutí tohoto filmu odkládala dlouho. Film je sice slabším odvarem knihy, ale myslím, že i přesto ukazuje vše ve své syrovosti a přirozenosti, naštěstí David Bowie tomu dodává trochu naděje a trochu to celé rozjasní. Popisu odvykačky v knize se filmová zaplať pánbůh nevyrovná, a hlavní představitelka je pěkná holka - tedy zpočátku - a tak film nepůsobí tak hrůzostrašně jako kniha. Tato kniha, nějaké promítání dojemného filmu pro školy o chlapovi, co rád navštěvuje hřbitovy a píchá si heroin a dokument V pasti - Katka od Třeštíkové mě vystrašily natolik, že mě podobné zkušenosti s drogami a věčný hon za další dávkou nikdy nelákaly. Všem, kdo popsali své zkušenosti s tímhle morem, proto mnohokrát děkuji.

Film je mnohem lepší adaptací knihy Iry Lewina než jeho úchvatně děsivých Stepfordských paniček. Ty mě ve své filmové podobě velmi vytočily, protože jsem se na filmové zpracování těšila jako blázen a po shlédnutí tento film nabízím v kšeftech zadarmo. V obou Lewinových příbězích v knižní podobě jsou bezchybně vyjářeny stavy bezmoci a výborně popsáno manipulativní chování. Ve filmovém vyjádření u Rosemary bylo obojí znát o mnoho víc. Skvělá Mia Farrow v ústřední roli. Doufáte? Důvěřujete? Bojíte se pochybovat? Špatně děláte. Někdy jsou právě ti zdánlivě nejbližší těmi, kdo vám budou schopni ublížit.

Od filmu tohoto typu jsem očekávala nějakou tu životní moudrost, a kromě nádherných přírodních scenérií a působivé hudby jsem obdržela takových mouder hned několik. Film je to překrásný, ale bolestivý, pravdivý a velmi krutý. Jsou to však jen lidé, kteří tuhle krutost vytváří, ani příroda a ani zvířata, jen a jen lidé. Každý si s sebou do života přinášíme svůj pohled na svět a naše činy. Někdo se ze svých chyb poučí, ozve se v něm svědomí, uvědomí si rozdíly mezi dobrem a zlem, jiným se to ovšem bohužel nikdy nepodaří.