selfesteem

Od (zřejmě rovněž) závisláků, o závislácích pro závisláky. Takže nic moc pro mě. Zpracování je ovšem velmi originální, měnící se oblek byl (kromě závěrečných titulků) pomalu to největší psycho. Další z filmů, ke kterým se už nechci moc vracet, ale protože u mě vyvolal velmi solidní depku, přestože byl animovaný, hodnotím nejvíce jak jen mohu.

Po zdárně prospaném Stopaři z roku 1986 můžu říct, že tohle není vůbec špatné. Kdyby člověk neznal jedničku, přišlo by mu tohle celkem originální. Je tu přesně to, co mi u prvního dílu chybělo. Správnej padouch, který nejen, že budí strach, ale zároveň je i občas vtipný a tak nějak lidštější, pohledem, gesty, úsměvem. Díky Jakeu Busey, tohle se Ti moc povedlo! Howell se naučil pořádně se rozčilovat a Kari Wurher zase správně řve a nejen to, slušně Buseymu sekunduje. Zkrátka není to vůbec špatné a dá se na to v klidu koukat, aniž by se vám chtělo spát.

Ten plakát vypadá tak pěkně a ta myšlenka taky ... vraždící stopař. Jenže film už moc pěkně nevypadá. Nevím, jestli v něm náhodou nejsou podprahové snímky rohypnolu, ale já měla co dělat, abych neusnula. I jsem si tento film pustila znovu druhý den, abych se odpočatá mohla soustředit, ale opět jsem začala spát. Důvod toho spánku byla absolutní nuda. Rutger Hauer má opravdu hezký oči a umí se jimi pěkně dívat. Toť vše. Je to celé strašně špatně zahrané. Necítila jsem strach, necítila jsem děs, necítila jsem absolutně nic. Jediný, kdo tady uměl hrát, byla Jennifer Jason Leigh, všimněte si, že ona jediná pak hrála ještě ve filmech, které za něco stály. Howell se možná snažil o jakési ochromení způsobené strachem, které tak nějak zřejmě i paralyzovalo jeho schopnost hrát. Možná i proto, že pan John Ryder (stopař) neupouštěl tak strašlivou hrůzu, jak se domníval, Howellův výkon nebyl takový, jak by si sám přál. Kdo tedy tohle tak pokazil? Podle mého názoru jednoznačně Hauer (podivný stopař) a Howell ("vyděšené štěně"). Protože hudba byla skvělá, jednotlivá místa, jako pouliční hotely, benzínky, restaurace, opuštěné silnice, vyprahlá poušť, to všechno nebylo vůbec špatné. Spíš mi přišlo nezajímavé a snad i vtipné všechno ostatní, ten nesmyslný děj, příšerné dialogy a neschopnost herců přesvědčit mě, že to prostě myslí vážně. Kdyby tam byl býval hrál někdo jiný, snad by to i třeba mohl být zajímavý film.

Stydím se za to, že jsem jeden z těch parazitů, vlastně pardon, lidí, kteří dokázali za takovou krátkou dobu napáchat tolik škody. Nebudu se nijak ospravedlňovat, třeba v tom, že mám k přírodě více než kladný vztah - občas tím vyvádím ostatní z míry (vydržte s někým, kdo pořád zachraňuje nějaké mouchy, vosy, brouky a pavouky, když je ti druzí chtějí zlikvidovat), ale chovám se taky hnusně. Pochopitelně ne cíleně, ale teprve až s tímto filmem mi došlo, jak jsem občas nechutně pohodlná. Krásy přírody dovedu vnímat, skoro tím žiju, ale zajímat se o to, jestli náhodou netrpí, to mě napadlo jen občas. Vážně bych se měla stydět. Je opravdu příšerný, že lidé, kteří dlouhá léta takřka s přírodou splynuli a dokázali s ní žít v jakési symbióze, nevyčerpávat jí, neubližovat jí, teď kvůli jiným "civilizovaným" trpí hladem, nedostatkem vody, stejně jako trpí sama Země. Přeju si, aby se vzbouřila, aby nám dala všem pořádně na pr..l. Aby nás zbavila všech prostředků, kterým si hýčkáme svou pohodlnost a nechala nás tvrdě dopadnout na zadek. Tenhle dokument by měli vysílat každý den v týdnu několikrát, aby ostatním otevřel oči. Aby tady z toho ostatní nedělali "zdlouhavou zelenou agitku" a podobně. Copak je normální si jen brát a nic nedávat? Čekat teprve, až se bude dít něco strašlivého, a pak začít konat? Nebo to rovnou v začátku prostě vzdát? Nebo říct si, co bude za nějakých 50 let mi je jedno, protože JÁ už tady stejně nebudu? Doufám, že tohle prostě není normální pro všechny.

Pravdou je, že když se na tento film koukáte teprve až po přelouskání knihy, není to zas až taková hrůza. S knihou pracuje fantazie a úchyláren jsou tam tisíce, a co se týká poslední části knihy, při té se skutečně jen trpí, a to myslím i při četbě. Bohužel mám takovou jednu vlastnost. Nerada nedokončuji věci, a díky téhle vlastnosti nebo spíš obsesi jsem občas nucena zcela bezdůvodně dočítat příšerné knihy a dokoukávat i filmy, o kterých si někdy myslím, že byly zbytečným počinem. Tohle byl takový případ. Tento film není ani extrémně perverzní, ani extrémně šokující. Je to nuda. Absolutní zbytečnost. Každý, kdo umí trochu číst a najde si trochu času, může se Sadeho knihou objevit netušené. Ať už od různých obscénních praktik po už jen rafinované způsoby mučení. Mně tento film nepřinesl nic, nešokoval mě, nedojal, včera jsem ho viděla a dnes už o něm pomalu nevím. Vražda režiséra, který to v podstatě myslel dobře, a jen použil tohle dílo k tomu, aby demonstroval bezmoc, tyranii a absolutní nadvládu, a rozhodně ne proto, aby oslavoval zvrácenost Markýze de Sade, byla taky úplně zbytečná. S jedním však souhlasím, ať už si kdo chce jak nadává a láteří, kterak nechutný a pobuřující je tento film, dovolím si tvrdit, že KAŽDÝ si v knize, kterou je tento film inspirován, najde to svoje a někdy se tomu i sám bude moc divit.

Poněkud mě jímá hrůza z těch ženských všude kolem, vůbec se na to nekoukalo příjemně. Nic se prostě nemá přehánět. Pořád mi tam něco chybělo, a jak jsem to "NĚCO" pořád hledala, poměrně mě to vyčerpalo. Hledala jsem zkrátka muže. Muž prostě patří k ženě, a tenhle svět není jen ženský nebo jen mužský. Musí tu být rovnováha, aby všechno bylo přirozené. Tenhle film přirozený nebyl, jen užvaněný, hysterický blábol. Už nikdy víc.

Nápad dobrý, zpracování takové nijaké. Hodnotila jsem vysoko jen kvůli přesvědčivé Kristen Stewart, která vzhledem ke svému tehdejšímu věku podala opravdu skvělý výkon v roli s takovou tématikou. Jiné postavy mi v celém tom filmu připadaly tak nějak jakoby "na návštěvě". Učitelé tam mleli příšerný hlouposti, spolužáci jen tak odříkávali své texty a na rodičích nebylo vidět vůbec nic - to měl být snad záměr? A ta hudba se mi k tomu tedy vůbec nehodila. 4 hvězdy pro Kristen, pro ostatní "odpad".

"Take my advice, it's either live or die. You've got to be strong, if you want to survive." (Bobby Womack - Across 110th Street) - tak tenhle song Vám bude znít v hlavě pořád :). Předně ve všem souhlasím s kleopatrou. Ranní káva, poslech hudby a příjemný rozhovor mezi Pam Grier a Robertem Forsterem byl jednou z nejlepších scén ve filmu, je úžasný, jak ho to k ní táhne. Každý z herců zde má svůj prostor a ten všichni maximálně využili. I když je film trochu náročný vzhledem k jeho trochu přemrštěné stopáži, je nápaditý, vtipný a pobaví. Pro mě je nezapomenutelnou scénou rozhovor "po akci s Bridget Fonda" mezi Robertem De Nirem a S.L. Jacksonem u baru. A vůbec všechny scény s oprsklou dívkou, jejímž jediným cílem je válet se na gauči a sledovat TV :). A ještě jedna píseň Vám bude znít v hlavě, Foxy Brown - Letter to the Firm.

Když jsem poprvé viděla příběh o Katce v televizi, zamávalo to se mnou. Přišlo mi smutné, že tak krásnou holku to neustále táhne k drogám. Možná to mělo základ v rodině, o problémech s otcem se moc nechtěla bavit, snad to mělo původ tam, ale co já můžu vědět. Nebo prostě patří k těm lidem, kteří v drogách najdou „úlevu“ a „svobodu“. Po prvním díle ve mně zůstala jiskřička naděje, říkala jsem si, že tedy dobrá, spadla tam, kam většinou všechny závislé narkomanky, a provozuje tedy „méně náročnou“ a „nevyhnutelnou“ činnost, aby se lépe dostala k penězům, ale přesto jsem viděla jiskru v jejích očích, viděla jsem a doufala, že je tady možnost, jak to všechno změnit nebo vrátit. Ve druhém díle jsem jí držela palce, alespoň z dálky jí podporovala v její cestě ke změně, i když sledovat co s vámi může udělat jen Metadon, bylo taky docela silný kafe. A pak přišel film. Už po prvním díle jsem měla pořád celou tu dobu někde v hlavě otázku „Jak to teď s Katkou asi je?“ a díky pokračování a filmu jsem dostala odpověď. Teď ale nevím co s tím sdělením mám dělat. Je mi akorát smutno. Pořád v ní vidím tu usměvavou holku, která si hraje s vlasy, stará se o sebe, koupe se ve fontáně, pláče a přemýšlí, ale žije, žije SVŮJ život, jak v jedné scéně dávala všem nahlas najevo. Celkem jsem jí obdivovala, že to všechno pořád zvládá, že se jí nedějou žádný hrozný věci, že je v podstatě stále velmi silná. Vybrala si drogy sama a byla pořád sama sebou. Ovšem ve spojení s jinými lidmi jsem jí už pak nepoznávala, hlavně tedy s tím posledním. Drogy jsou strašný svinstvo, kam lidi dostanou, jak si tu svojí oběť postupně tvarují a malují a mění, podobně jako nemoc, až se ze všech jejich obětí stanou sobě podobné smutné vulgární trosky s prázdným výrazem, které ztratí veškerou svou osobnost. Ale přesto pořád tak nějak doufám, že se stane zázrak. Jen ještě dotatek: Jeden z uživatelů tady psal něco o zlomyslném smíchu. Také jsem toho byla v kinosále svědkem. Holka vedle mě se pochechtávala skoro celý film. Z toho mi bylo vyloženě zle. Nebo absolutně nechápu, jak si někdo na takovýhle film může přitahnout popcorn. A už vůbec nechápu, jak mi v Palace Cinemas můžou popřát u tohoto filmu: "Bavte se!"

Když tak nějak odmyslíme černobílý ráz filmu, kde nám vnucují, že venkov stojí za starou belu, a že bez New Yorku a neustálého výkonu pracovní činnosti se nelze obejít, což já osobně poněkud nechápu, nemyslím, že by tento film mohl někoho nějak otrávit. Že SJP a Hugh Grant už mají nějaký ten věk není na škodu, ovšem SJP v sobě nezapře Carrie ze Sexu ve městě - někdy až příliš okatě - typický soustředěný výraz, neschopnost vařit, bezmezná láska k NY, ublíženost, zoufalství, hysterie ... Hughovy vtipy však dokáží pobavit za každých okolností a pokud potřebujete vypnout, nijak moc nepřemýšlet, a jen tak se nechat bavit, tento film rozhodně není špatnou volbou.