selfesteem

Připravila jsem si pěkně atmosféru na tento horor. Zabednila jsem dveře, zhasla všechna světla, abych ještě umocnila ten správný strašidelný stav. Po pár děsivých scénách jsem dveře otevřela dokořán, zanedlouho rozsvítila malou lampičku, abych posléze to samé udělala se všemi světly v bytě, přičemž jsem obrazovku sledovala z velmi bezpečné vzdálenosti. Párkrát jsem si zařvala, nemohla popadnout dech a nakonec jsem si musela pustit nějakou veselou komedii, protože po TÉHLE HRŮZE se prostě nedá usnout!

"Podezřívám Tarantina, že Pulp Fiction snad ani nenatočil" © K.V. 23.9.2009, 20.00, slova mé kamarádky po shlédnutí Hanebných panchartů tak nějak vystihují i mé pocity. Tarantino u mě výrazně zabodoval právě PF, ale veškerá další jeho činnost jde nějak mimo mě. Pancharti mi ve své podstatě připomněli Nicholsovu Soukromou válku pana Wilsona. Film převážně postavený na dialozích s minimem dynamických scén. Nápad a myšlenka velmi dobrá, ovšem film se strašně táhne. Tím, že v něm jde o dosažení určitého cíle a i díky zvědavosti, jak tohle všechno dopadne, když je to všechno tak zatraceně komplikované, nedovolila jsem si v kině usnout tak, jako se to na chvíli stalo mé kamarádce :D. Určitě stojí za to neusnout, vydržet, přetrpět některé natažené dialogy, protože některé scény a hlavně finále snímku je velmi zdařilé a efektivní.

Ani ne tak opravdový horor, jako taková rodinná duchařina. Zamrzelo mě, že i když jsem se snažila soustředit jak jen se dalo, tento film jsem musela rozdělit pro shlédnutí na tři dny, abych u něj náhodou neusnula. Nedokázal udržet mou pozornost a já neustále vymýšlela, kam bych se od něj mohla ztratit. Neupírám Poltergeistovi jeho jedinečnost v nápadu, poutavých světelných efektech, místy i vtip a přeci jen scéna s chlapíkem v koupelně byla děsivá až hrůza (má noční můra na příští půlrok), přesto mě neuchvátil natolik, abych si jej přála zhlédnout opakovaně, případně jeho hodnocení povýšila.

Fenomenální, Geniální, Úchvatné !!! Velmi působivý film, dojemný, rozrušující a s myšlenkou. Myšlenkou tak zásadní v dnešním světě. Jakoby si lidé mysleli, že mohou rozhodovat o všem a o všech. Kde jsme SAKRA vzali to právo? Co třeba činnost tak primární jako je KOMUNIKACE? Nemyslím si, že kdyby k něčemu podobnému opravdu došlo, že by se situace vyvíjela jinak. Tento hostilní přístup zde přetrvává odnepaměti a nejen vůči takovému extrému jako by byli bývali kreveťáci. Protože jsem hodně přecitlivělý jedinec, tento film mě dojal k slzám nesčetněkrát, ovšem přímou úměrou k tomuto projevu citů byl pocit zlosti a vzteku, velmi často však také pocity zadostiučinění. Po skončení District 9 jsem zůstala jen sedět a nemohla se ani pohnout. Každému tento film doporučím, sama na něj určitě nikdy nezapomenu. Tohle se opravdu HODNĚ povedlo!!!

Ačkoli název filmu evokuje spíše nebezpečí v podobě nějaké nechutné jezerní obludy, u jezera Eden číhá něco mnohem zákeřnějšího. Ztělesněné zlo. Zlo v podobě nevychovaných pubertálních "dětiček", které nemají nic jiného na práci než ubližovat sobě navzájem i druhým. Jelikož jsem asi tak ve věku obou hlavních aktérů, mráz mi běhal po zádech ustavičně. Protože stejně jako všichni vím, jaké je to těšit se na společně strávený, ničím a nikým nerušený víkend v přírodě s milovanou osobou, tak představa, že se mi tam někde pod nohama budou motat odporní a otravní chlapci a děvčata, kterým nezáleží na ničem jiném, než na potěšení z utrpení druhých, otvírá se kudla v kapse i mně.Tento film mě vytočil na nejvyšší možnou míru, vyděsil a i bohužel připomněl smutnou pravdu, že v televizi vídám velmi často podobné situace. Realita, ať už třeba v podobě děs nahánějících dětí, je mnohem horší představa zla než jezerní příšery nebo oživlých mrtvol. Film, který děsí, varuje a rozčiluje a to vše na nejvyšší možnou míru. "Welcome to Eden Lake !".

Martyrs není horor. Martyrs je dokument. Dokument dřívější a potažmo i dnešní společnosti. Společnosti bez citu, plné sobectví, touhy po vlastním prospěchu, zvrácené touhy po moci a schopnosti ovládat nemožné a co je vůbec nejsmutnější - plné brutality. Při sledování Martyrs jsem měla dojem, že se dívám na něco, co sice povrchně, ale moc dobře znám, nikoli však z jiných filmů - z televize, časopisů a novin. Martyrs, pokud to vydržíte a budete o to stát, vám umožní vcítit se do oběti a vcítit se tak moc, že se ve vás strašným způsobem znásobí pocit zoufalství a bezmoci. Nechala jsem tento film, aby mnou prostoupil a podal mi zárověň svědectví jedné z nejhorších událostí, která vlastně každého z nás může potkat. Třeba když budeme dlouho zevlovat na místě, o kterém nevíme zhola nic. Přiznám se, že nevím, jak tento film hodnotit. Znovu si jej nepustím. Hvězdy dávám za odvahu, za zpracování a za výpověď, kterou mi tento film poskytl a hlavně za jeho schopnost mě přinutit shlédnout jej do konce, i když jediné pocity, které mi navodil, bylo utrpení a strach. Kdo však říká, že by se člověk měl u filmů jenom smát, být napnutý nebo se bát? Může i trpět - ovšem zcela jinak než u béčkových slátanin.

Jako příznivec Kevina Smithe jsem se rozhodla tento film vydržet. Slovo vydržet užívám proto, že mi dělalo celou dobu trochu problém vypořádat se s opravdu netradičním a vcelku úsměvným hlasovým projevem Joey Lauren Adams. Ta by z fleku mohla dabovat nějaké modré nebo zelené večerníčkové postavičky. Do české verze se mi nechtělo jít už proto, že jednotlivé dialogy a obzvláště projev mého milovaného Jaye ♥ by v češtině vyzněly do ztracena. Silný příběh filmu Chasing Amy mi jednak vypověděl hodně o mně samotné, jelikož jsem poznala, že se opravdu někdy chovám jako ten zoufalec, a donutil mě se nad sebou zamyslet. Zárověň mě ale až překvapilo, jak něžně a láskyplně tento film působí, i přes tradiční, pro někoho nevhodný, výběr témat pro hovor nebo poněkud vulgárním výrazovým prostředkům. Chasing Amy je hlavně romantika, někdy drsná, někdy něžná, ovšem hlavně k zamyšlení: Chcete znát něčí minulost, víte, že to je pěkně blbej nápad, ale chcete to, dozvíte se všechno, a pak vám to pochopitelně ublíží - má tohle smysl? A má vůbec smysl cítit se ublíženě?

Jeden z nejlepších životopisných příběhů, jaký byl kdy natočen. Film, který Vám přiblíží Raye Charlese Robinsona ve všech jeho podobách, ať už těch obdivuhodných nebo vzbuzujících soucítění. Chtěla bych velmi ocenit ztvárnění Rayovy matky a vůbec veškeré návraty do Rayova dětství, které filmu nastavily velmi dojemnou rovinu. Báječný Jamie Foxx, který mě o svých kvalitách přesvědčil v mnou dříve shlédnutém Collateralu, se v Rayovi přímo vtělil do svojí role, jak už do úlohy ztrátou zraku postiženého umělce, tak do role muže, který i přes tuto překážku docílil splnění všech svých tužeb. Film má svěží tempo, ať už údernou, čarovnou a svádivou hudbou, nebo silným příběhem ústředního umělce, který v sobě nezapře odhodlání, talent, sebejistotu a umění dosáhnout všeho, na co jen pomyslí. Scény historie vzniku některých skladeb jako "The Mess Around" nebo "Hit the Road, Jack" jsou přímo geniální, navíc Vás jistojistě bezpochyby rozhýbou, i když zrovna třeba tomuto druhu hudby neholdujete. Pro mě, jako pro člověka, komu jméno Ray Charles nic neříkalo, natož pak jeho hudba (stydim), se po tomto filmu leccos změnilo :).

Netušila jsem, že by u mě mohl kdy jakýkoli film způsobit tu reakci, že se budu smát a brečet zároveň. U tohoto filmu se mi to stalo několikrát. Lepší pozdě nežli později považuji především za výbornou komedii, vtipných scén je tam nespočet, a to především zásluhou jako vždy geniálního Nicholsona. Dokáže však i pořádně dojmout, zvlášť když už jste měli tu čest potýkat se se zlomeným srdcem. Překvapivě za lepší volbu považuji shlédnout tento film v českém dabingu, přišlo mi to takové plynulejší a lidštější, omylem jsem to nedávno pustila v originálním znění a celkem mě udivilo, že se vůbec nesměju. A Keanu Reeves tady vypadá nááááádherně, pokud to ještě lze, sluší mu to tady úplně nejvíc ze všech filmů, ve kterých kdy účinkoval (ve scéně na trhu s ovocem a zeleninou, jo!).

Poté, co jsem si Scarface pustila dva dny po sobě a dnes se opět těším na to, až si jí pustím potřetí a bůh ví, jestli se nebudu těšit i pozítří, je mi už teď naprosto jasné, že tento filmový zázrak musím mít v topce. Al Pacino září jako Tony Montana, jde z něj respekt, hrůza a sebevědomí má na rozdávání. Strhující podívaná do světa drogové mafie, jejích bossů, kteří si nikdy nemůžou být jistí svým setrváním v čele tohoto děsivého maratonu, protože nikdy neví, kdo je podrazí nebo kdo jim dýchá na záda. Perfektní dialogy a dynamický průběh tohoto filmu nedovolí ani na vteřinu odtrhnout oči od obrazovky, i když má tento film přes dvě hodiny. Po Kmotrovi další geniální podívaná. TM: "Me, I always tell the truth, even when I lie."