Helmutek

Film, kterej se od první minuty začne nenápadně zažírat pod kůži, a postupem času, jak plyne, se zažírá víc a víc, s větší a větší intenzitou, až je ze sledování jedno velký trnutí (to slovo jsem teď vymyslel, heč), co se kdy a jak posere. A celý to vleze pod kůži tak moc, že to člověk ze sebe jen tak nesetřese - Trierovu Melancholii mi to připomínalo právě i timhle, nejenom podobnym "námětem". Ale nejen Melancholii; víc a víc se mi třeba vybavovala Bradburyho povídka Vítr - a to už si myslim, že je pro film kurva dobrá reklama! Navíc se k tomu musí přičíst padnoucí soundtrack, a hlavně(!) ty herci: u Shanona se dokonalost asi už dá čekat, ale tady se k tomu přidává třeba i jeho kolega z Boardwalk Empire Whigham a hlavně teda ta dechberoucí a bezvýhradně autentická Chastain. Na to, že to je nezávislej film, tak teda klobouk dolů, protože ve všech ohledech je naprosto precizní a neschází mu (z technickýho hlediska) ale vůbec nic. Víceznačnej konec (oukej, vono těch možností zas tak moc neni) sice nevim, jestli byl takovej, jakej jsem předpokládal, ale rozhodně je o čem přemejšlet. Protože atmosféry tohodle filmu se jen tak nezbavim - a vůbec mi to nevadí. Za mě mezi 4 a 5* - s tim, že s tou pátou počkám na další zhlídnutí.

Film ve všech ohledech naprosto srovnatelnej s Avengers - ty ve výsledku asi trošku vypiplanější přece jen jsou, ale jen těsně a o chlup. Tohle byla jízda - až mě to překvapilo. Jasně, s mytologií to má společnýho asi tak jen jména (trochu přehánim), ale o to vůbec nejde; aspoň mě to teda nevadilo. Zábava to byla obrovská po skoro celej film (na začátku srážení Thora tim autem, pak jeho výstupy ve fastfoodu nebo zverimexu, při každym Thorově pohledu vlhnoucí a pubertálně se hihňající Portman, charizmatickej Loki...) a nebejt toho trochu zbytečně Transformerskýho konce, tak bych asi neuměl říct, jestli jsem byl nadšenější z Thora nebo právě z obecně vychvalovanejch Avengers. Jo a Portman je prostě k sežrání, to se nedá svítit.

To, co na mě fungovalo v Nice Guys (který jsem viděl dřív), tak na mě nefungovalo tady. Downeyho obecně žeru, ale tenhle film mě prostě nějak nedokázal chytnout, a to jsem se na něj koukal natřikrát, abych si ho užil co nejvíc a měl na něj klid - pro mě je to ale prostě až moc nahláškovaný, až moc gagovský, až moc skečovitý... Samozřejmě tam pár skvělejch momentů bylo, ale většinu času jsem pročekal, až mě ten příběh anebo aspoň forma chytne a přesvědčí. Navíc mě tam hrozně rozčilovala (i vizuálně) ta Monaghan, já si prostě nemůžu pomoct. Konec je ale fakt dobrej (třeba scéna s nástupem všech "hrdinů" do nemocnice) a i bez něj by mi bylo líto posílat to do podprůměrnejch 2*, takže nakonec dávám 3*.

A nemám daleko k pěti. Jak napsal Wysch, neni to absolutní dokonalost, ale je to absolutní zábava - a pod to se jenom podepisuju. Pro mě je to něco jako Kick-Ass - film, ve kterym prostě všechno funguje, všechno se povedlo, a i když je tam spousta věcí vlastně přehnaná a kdekoli jinde by mi nejspíš vadila, tak tady je na tom prostě vidět, že to dělal někdo, kdo s tim uměl pracovat a kdo věděl, co z toho chce mít. Dvojice Crowe+Gosling je naprosto nadupaná, oběma ty role sedly skvěle a postava, kterou hraje Gosling, mě bavila tak jako už dlouho nic (německo-hitlerovský bláboly, sluníčkově blbečkovskej světopřístup...). Na to, jak film působí popcornově (a jak takovej vlastně ve výsledku i je, jen v tom nejlepším slova smyslu), tak má navíc obdivuhodně zajímavej a zamotanej scénář... Navíc tam jsou pěkný holky, hodně se tam střílí, ... - a to je dobře. Jo a scéna, kdy přijde Crowe za Goslingem na ten záchod, ta je prostě (společně s tou jejich první "rvačkou") dokonalost. Za mě mezi 4 a 5*.

O tom filmu se vlastně nedá říct skoro nic - ať už o čem je (je o autobusákovi, co píše básničky, a kterej má za ženu trochu astrální?/šáhlou?/uměleckou? ženskou - tečka), ať už co se tam stane nebo nestane (jo, ještě vlastně ten autobusák chodí večer venčit psa - dycky jen on, nikde ne ona), nebo co jím třeba chtěl Jarmusch říct; ale Paterson je přesně ten film, kterej žádný z těchhle věcí k tomu, aby fungoval, prostě nepotřebuje. Prostě ne. Neumim přesně vysvětlit, proč a v čem konkrétně (snad díky těm básničkám, ze kterejch některý byly fakt skvělý - třeba Water Falls nebo ta o těch molekulách), ale ten film jsem si jednoduše užíval. Je tam spousta takovej náznaků nebo tragikomickejch situací, u kterejch člověk tak trochu trne, jestli se tam něco strašlivě nezvrhne, jestli někomu nerupne v bedně a nevystřílí bar/byt/psa/autobus..., ale nestane se vlastně "vůbec nic" - film přirozeně a krásně plyne, podobně jako ty básničky, jedna za druhou, scéna za scénou, den za dnem, a je to prostě strašně příjemný se na to koukat - a v porovnání s filmama, který jsou zvratů plný, kde se furt něco děje a kde je nasekaná jedna akční scéna za druhou, je to vlastně strašně sympatický zpomalení a zklidnění. A jak mi celej ten film přišel takovej... volnej nebo mnohoznačnej, tak ta Patersonova závěrečná myšlenka (básnička po WTF setkání s Japončíkem na lavičce v parku) vlastně byla překvapivě srozumitelná.

Jasně, ten film je hnusnej, děsivej a mrazivej - ale asi ne zas tak moc, jak jsem čekal. Ta děsivost je tady na dvou úrovních: ta vnější, viditelná (brutální konec) a ta skrytá, vnitřní (patologicky pokřivená a zvrácená společnost malýho uzavřenýho kolektivu). Většina toho filmu probíhá v rámci tý skrytý děsivosti, kdy člověk trne, co všechno se tam ještě kde a jak ukáže a jak se to vyvine (některý ty figurky jsou až takovýho Kafkovskýho typu - třeba ten chechtající se zrzek), na konci se to ale změní v čistokrevný a explicitní jatka - kde pro mě hodně zajímavym momentem byla obrana mentála, o kterym divák ví, jak se to s nim má, David ale nic takovýho netuší a i když možná nepředpokládá jeho bezpodmínečnou nevinu, pak se aspoň snaží zasadit se o nějakej humánní přístup; tedy kromě domu jako takovýho a sebe s manželkou brání hodnoty, že i blázen má mít právo na určitej respekt a ochranu před lynčem. Jen k tomu často zmiňovanýmu přerodu Davida - mně osobně teda spíš přišlo, že reagoval tak, jak musel; nepříjemnou otázkou, která pak vystává, samozřejmě je to, kde je ještě nutná obrana a kde už je to vražda nebo pokus o ní, ale myslim, že v momentě, kdy na Davida nastoupí pět a víc chlapů se zbraněma a odhodláním zničit vše, co se jim dostane do cesty, v momentě, kdy ho odstřihnou od telefonu a v momentě, kdy zabijou jedinýho člověka, kterej by se dal považovat za představitele policie nebo spravedlnosti, tak že v tenhle moment se moh buď zlomit a zhroutit, vydat chráněnce na jistou smrt a riziku vystavit sebe i manželku, moh se prostě nechat tim zlem převálcovat, nebo to teda hrát do úplnýho konce a bránit se před kymkoliv, kdo se bude chtít do domu násilně dostat, nutnejma prostředkama a způsobama. Vždyť on nebyl iniciativní, že by třeba z toho domu vylez; bránil se jen před těma, co se do něj vloupávali nebo už vloupali, a pokud na mě jde někdo s brokovnicí, nepřipadá mi jako úplná demonstrace vlastní bestiality, pokud na něj chrstnu horkej olej. On něměl úmysl každýho kolem preventivně zabít, protože se tváří blbě nebo protože vypadá jako hajzl nebo zloděj - pokud se ale má bránit někomu, kdo chce se zbraní v ruce zabít jeho, jinak to moc dopadnout nemůže (nedá-li se počítat s tim, že přijde pomoc). Jasně, něco se v něm nejspíš zlomit muselo, ale on byl jen obránce, ne útočník, jakkoli byl nakonec schopen oplácet agresorům obdobnou mincí. Ta závěrečná mnohoznačná věta myšlenkám, kdo se z něj teda vlastně stal, samozřejmě nahrává, ale na mě to fakt nepůsobí nutně tak, že se z něj mustel stát někdo jinej nebo že v sobě probudil ďábla - on jen prostě byl schopnej efektivně se bránit maximálně brutální animozitě, který ale on sám nijak naproti nešel. Je to nutná obrana nebo neni? Znamená to, že se tim přiblížil agresorům, nebo že se z něj stal někdo jim podobnej? Podle mě ne, a jsou to pro mě právě spíš tyhle otázky než údajnej přerod osobnosti, co mi na tom přijde zajímavý: Je to skutečně ten fašista, to zvíře v každym z nás, pokud jsme schopní se jen ubránit brutálnějším a přežít? Nebyla by naopak většim popřenim všech hodnot a postojů právě rezignace na odpor a umožnění průchodu tomu silnějšímu psovi, kterej nakonec dycky mrdá? Jen všechno je vždycky za nějakou cenu. Nevim, jestli Peckinhpah někde nedával návod pro blby, jak ten jeho film pochopit a že to myslel přesně tak a tak, ale nemyslim si, že za každou cenu musí bejt srovnávání se Stanfordskejma experimentama a obecně probouzení zel v každym z nás tim jedinym správnym a hlavnim příměrem nebo poselstvim. Máme totiž zlo, který se děje Davidovi jen za to, že brání sebe a svojí domácnost/rodinu před násilim, případně že brání nějaký hodnoty, ale to zlo je nezaviněný, ani s nim vlastně nemá žádnou přímou spojitost, a pak máme zlo, který se děje Amy, případně tý dceři obecního ochlasty-Jane, u kterejch se sice samozřejmě nedá říct, že by za to snad mohly samy, ale rozhodně svou nerozvážností a provokací spoustě věcem daly snažší průchod nebo je dokonce mohly nějak spustit nebo iniciovat. Pokud to hodně zjednodušim, Amy neni schopná bránit se zlu, kterýmu ve mnoha ohledech sama šla naproti, na druhý straně ale David je schopnej ubránit se zlu, za který ani nemůže. A teď babo raď, co je dobře a co špatně, co je ještě v pohodě a co už je moc - určitě je ale dobře a správně o takovejchhle věcech mluvit a přemejšlet, to zlo v každym z nás je ale jen jedna faseta z mnoha a přijde mi, že zmíněno jenom toto film moc zjednodušuje. Ale pokud jde o pro mě ještě děsivější pohledy, kym taky jako lidi dokážeme bejt, pak pro mě pořád vejš stojí třeba takovej Dogville nebo Hon.

Nějak se nemůžu zbavit dojmu, že lidi u Dunkerku všeobecně hodnotěj spíš megalomanskej vizuální zážitek (kterej třeba v IMAXu ale fakt stojí za to) společně s Nolanovym jménem, než ten film jako takovej. Ale třeba se pletu; uvidíme, až opadne hype, nicméně třeba takovej Nolanovic Instalatér mi přijde nadhodnocenej podobně, a všeobecný hodnocení si přitom pořád /i na IMDB/ i po 3 letech udržuje vysoký. Jasně, Dunkerk je řemeslně (kamera, herci, výprava...) naprosto stoprocentní, ale jinak ten film na mě působí trochu až nekonvenčně, netypicky, nežánrově - to samozřejmě neni špatně, jen mě o to víc překvapuje, jak moc velkou tomu všichni nasazujou gloriolu; to to fakt sedne všem?! Ten film nemá standardní děj, neni chronologickej, nemá standardní hrdiny - to všechno může bejt dobře, ale řikám si pak, čim teda má vlastně /kromě excelentního vizuálu/ zaujmout, co tim chtěl Nolan říct, čim to má bejt mimořádný? Jestli tim všim zmatkem, permanentnim strachem, tim, že každý jedno dílčí vítězství a každý jedno další přežití vlastně nic neznamená, protože v tý patový situaci to nic neřeší, je třeba dál a dál čekat a přežívat a věřit, že na mě se se záchranou taky jednou dostane - jestli to má opravdu působit hlavně timhle, tak uznávám, že to z filmu trčí nádherně, frustračně a znepokojivě. Je sympatická i ta rovina, že v ději nikde neexistuje ta jedna heroická jednotka, která nakonec navzdory všem úskalím dojde vítězství, kde se všichni (případně přeživší, to stačí) poplácaj po rameni a pogratulujou si k přispění k dosažení dobrých cílů (jako to je, přiznejme si, třeba v Ryanovi - ale ani tohle neni automatický klišé všech válečnejch filmů; viz např. Četu, kde navzdory přítomnosti tý jedný jednotky o žádný klišé nejde). Tady jede každej na sebe, maximálně ve dvojicích nebo trojicích, jak na sebe kdo kde narazil (až na výjimku tý letecký linie), což jde sympaticky proti představě války jako nějaký dobře organizovaný nebo smysluplný akce - tady je vidět jen zmar, zmatek, zoufalství, čekání a obrovskej fail generality, díky jejímž rozhodnutím vůbec k těmhle událostem došlo. Tohle funguje dobře, ale stačí to na unesení celýho filmu, stačí to na stoprocentní a bezvýhradný hodnocení? Podle mě to na označení dokonalýho válečnýho filmu prostě nestačí - třeba ten zmatek na mě totiž rozhodně nepůsobil nijak panicky nebo tak silně, jakej podle mě musel bejt. Neschopnost jakýhokoliv vzdušnýho pokrytí na mě taky nepůsobila s tak děsivym a fatálnim významem, jakej musela pro všechny na pláži mít. Atd. atd. Jasně, ten film je pravym opakem dokumentu nebo jakýhokoliv popisování akce jako takový, všechno to vypráví z pohledů jednotlivců, kteří nemohli vědět, kdo z generálů se kde s kym zrovna o čem baví, co zrovna vojevůdcové řešej nebo plánujou, jednotlivec nemoh vědět nic o tom, co se dělo u obrany koridoru pár kilometrů do vnitrozemí, ani si nejspíš nemoh bejt vědomej toho, kolik jich tam vlastně celkem je atd. Z tvrdejch dat, čísel nebo faktů se nedozvíme v podstatě nic, takže zbude jen ten jeden malej, vobyčejnej, prostej a bezvýznamnej pohled toho jednoho vojáka - a tahle rezignace na jakýkoliv dokumentování akce "z nadhledu" nebo "objektivně" je navzdory tomu, že ne všem to musí sednout, nejspíš ten nejzajímavější pohled a aspekt, kterej na Dunkerku vidim. Takže s tim, jestli to všechno odpovídá kontextu nebo jestli to vyznělo tak, jak mělo, s tim si Nolan tolik hlavu lámat nemusel a ani nelámal - nebylo podle něj třeba soustředit se na chronologičnost, nebylo podle něj třeba něco popisovat nebo vysvětlovat, nebylo potřeba na sebe přesně navazovat; a to všechno je samozřejmě jeho tvůrčí právo a pro mě i nespornej klad toho filmu, na druhou stranu je to pro mě ale i negativem, protože já osobně jsem se v tom občas ztrácel víc, než jak mi přijde, že by mělo tomuhle režisérskýmu přístupu odpovídat. Může to bejt můj osobní problém, ale nechápal jsem často, kde kdo vlastně teďka je, jak se tam dostal, kde je nebo neni ten jeho kámoš a proč tam vlastně neni, vadilo mi, že jednou mi přišlo, že ze tří letců měl zůstat jen jeden, ale za chvíli jich tam zase najednou bylo víc... Možná to narozdíl od ostatních potřebuju vidět víckrát a možná jsem jenom omezenec, ale vadilo mi to moc na to, abych si z toho uchcával a moh s čistym svědomim říct, že rozumim tomu, proč to a to je tam právě tak, jak to tam je. Vadila mi (trochu míň) občas moc návodná hudba a dílčí nepřesnosti jako třeba na jeden zátah x-minut střílející Spitfiry s x sestřelama na jednoho pilota, pořádný nezmínění/neukázání techniky, ze který se stavěly provizorní mola, a další obdobný nuance (toho typu třeba, že civilní lodě samozřejmě nevozily vojáky až do Anglie, ale "jen" k těm velkejm lodím kotvícím daleko od břehu), vadila mi (trochu víc) závěrečná divnoscéna se sestřelnim Stuky Spitfirem bez paliva a jeho úspěšný, ale podle mě nesmyslný přistání mimo evakuační koridor (to se jako fakt chtěl od začátku nechat zajmout?), která svym patosem tak trochu zabíjí celkovou realističnost a nestylizovanost filmu, ale to jsou holt asi ty Nolanovy konce. Super naopak byla třeba linie z pobřeží (scéna ve vraku lodi byla fakt silná) nebo z tý civilní loďky - táta, syn a jeho kamarád a příběh s Cilianem Murphym. Za mě ten film je silnej, vizuálně maximálně efektní a hlavně zajímavej, ale komplexně vzato prostě existujou lepší válečný filmy - jako třeba i ten Ryan. Třeba to ale přehodnotim po dalšim zhlídnutí. Mezi 3 a 4*. WTF moments: Asi u všeho ostatního jsem schopnej polemizovat, jestli ten dement třeba nejsem já, ale ta poslední scéna mi přijde WTF skrz naskrz: Nejdřív rozstřílenej Spitfire bez paliva sundá německou Stuku, pak se při západu Slunce dojemně proletí nad hlavama svejch kolegů a nakonec přistane o x kilometrů dál (kam by stejně nejspíš bez motoru ani nedoletěl) už v německym území, daleko od spojenců, kde před chvílí byl a kde by se dalo samozřejmě přistát taky, koridor byl širokej dost - případně existujou takový srandy jako třeba padáky a tak. Ale co já vim, některý věci třeba smysl dávat nemusej.

Nenávist je přítěž. Život je moc krátkej na to, abyste byl pořád naštvanej. Prostě to nestojí za to. I kdyby jen kvůli tomuhle poselství ten film měl mít na světě svoje opodstatněný místo, tak by to stálo za to - obzvlášť v dnešní vyhrocený uprchlický době, kdy západní svět tak snadno sklouzává k jednoduchejm a černobílejm řešením. Film ale naštěstí funguje dobře i mimo tenhle základ - takže přesto, že to, co sděluje, je vlastně tak trochu banální agitka za svět mírumilovnější a lehce naivní příběh o tom, jak whitepridebadass díky vězeňskýmu spřátelení se s černochem, kterej je (světe, div se) vlastně taky člověk, dojde k poznání a svý názorový nápravě. Naštěstí je to ale vyvážený tim, že demence dostává prostor jak na tý "bílý" straně, tak na tý opačný (jak ostatně už píše KNTRFKT) a taky silnym koncem, díky kterýmu je člověk schopnej filmu leccos odpustit - protože možná i díky těmhle věcem (a taky díky přístupnosti, pochopitelnosti, uchopitelnosti a přímočarosti) se z filmu stal takovej kult schopnej oslovit tak obrovský množství lidí.

V první polovině filmu pětihvězdičková záležitost se někdy (POZOR, TROLEJ) maximálně v poslední třetině zvrhne v obyčejnou a předvídatelnou honičku a vyvražďovačku, což mě vzhledem k tomu začátku, kdy jsem si z toho fakt uchcával, trochu zamrzelo. McAvoy byl skvělej, zajímavej a děsivě nepředvídatelnej, jenžě ona vyhlížená a obávaná 24. identita (Monstrum) na mě víc a líp působila, když se o ní jen mluvilo, než když pak na scénu skutečně nastoupila. A konečná pointa filmu typu "Jéé, aha, tak ty jsi taky trpěla, aha - no tak to nic, to všechno mění, tak já teda asi du jinam, čau" mi teda celkovej dojem (společně s čistě účelovejma scénama typu "lezu po stěně, protože jsem Monstrum a protože proč ne") srazila ještě víc. A jasně, u camea Willise i mně došlo, že se nejspíš naráží na něco známýho, ale protože jsem Vyvolenýho (což jsem si pak rychle vygůglil) ještě neviděl, tak mě to nijak odpálit ani nemohlo. Takže za mě zajímavej nápad, skvělej McAvoy a bezvadná atmosféra první poloviny až dvou třetin filmu, ty poskakující spoře oblečený holky jsou taky v pořádku (ale nic jim bohužel, pokud teda nepočítám ty vyhřezlý střeva, nevykoukne), jen škoda toho moc doslovnýho a neoriginálního konce.

Tohle je asi přesně jeden z těch psychologickejch filmů, u kterejch ze všeho nejvíc záleží na tom, jak to všechno v kom rezonuje, a který na každýho můžou působit úplně jinak. Buď tak, anebo mi prostě nějaká rovina toho filmu uniká a nejsem schopnej ho plně docenit. Nocturnal Animals jsou nádherně znepokojivý, temný a mrazivý, brutální a chladnokrevný - v celym svym pojetí; v interiérech/exteriérech, charakteristikou postav, v kameře, dialogama... A tohle mám rád, takže jsem si to fakt celou dobu užíval a těšil jsem se na to, co z toho vyleze (i když přiznávám, že u scény s mobilem jsem se málem posral - dlouho jsem se takhle nelek). Jak napsal Dan9K, "je to strhující thriller/drama, který ovšem svou komplikovanou strukturu ne zcela obhajuje v konečné pointě" - to bych totiž tak nějak řek i já. Pro mě ten film slibuje víc, než mi na konci dá; působí to na mě tak, že to rejža se scénáristou nějak překombinovali a na konci to prostě jen nějak přestalo, aniž by se využilo to, co se tak různě rozehrávalo. Ale znova - nejsem úplně přesvědčenej o tom, že to tak opravdu obecně je; tak nějak věřim tomu, že sto lidí zrovna tohle bude smysluplně hodnotit stokrát jinak a vyloží si to stem způsobů. Mně osobně ale (POZOR, TROLEJ) dělá problém uvěřit, že to celý mělo bejt jen o tom, že se jí pomstí tím, že za ní nepřijde - je spousta sofistikovanějších, jistějších a efektnějších způsobů, jak by tohle šlo dát někomu sežrat. Nebo to neměla bejt pomsta, ale jen Edwardova terapie, díky který se posunul dál? Vystavět celej film jen na tomhle by mi ale přišlo ještě chatrnější. Kde kdo bere jistotu, že Edward věděl, jak prázdnej život Susan vede, když s ní 20 let nemluvil? Jak si moh bejt jistej, že neni nespokojená jen trochu? Nebo třeba vůbec? Kde měl jistotu, že si ten román vůbec přečte, a pokud ano, že jí to zasáhne? Je tam na mě nějak moc předpokladů na to, aby mi jedno vysvětlení dávalo smysl. Alegorii (resp. dvojitou až trojitou - skutečnej svět, jejich vztah, děj v knížce) tam samozřejmě vidim, ale nějak mi jenom tohle nestačí (ale znovu - pro někoho to asi nemusí bejt "jenom" a třeba si prošel životní situací, kterou já ne, a proto v tom narozdíl ode mě vidí další rozměry; tzn. neodsuzuju). On i ten konec se dá vykládat x způsoby, což mi ale nějak nepřijde jako ctnost - ať už od pomsty Edwarda nepřijitím (jak by si ale zásahem moh bejt tak jistej?) přes prostej Edwardův nezájem (smrt knižní postavy se mohla nějak promítnout i na něm) až po rozhodutí odmítnout Susan poté, co ona si vybere luxusní restauraci dávaje tak vlastně opět najevo, v jakym prostředí se chce pohybovat; nebo na druhý straně z hlediska Susan to jde chápat jednak tak, že zbytek života stráví na dně, odmítnutá a nikym nechtěná, v depresích a výčitkách, bez prvního i druhýho manžela a se životem, kterej nenávidí, nebo to naopak může bejt konec nadějnej, totiž že i ona díky Edwardově neobjevení se má najednou možnost posunout se dál. Prázdnota vztahů a některejch životů je mi prostě z filmu jasná a libí se mi to, jen mě ten film jako celek prostě nějak nepřesvědčuje. Jednu chvíli jsem si dokonce myslel, že knižnim vrahem měl bejt sám Tony, a že detektiv využívá jen vyčůranejch metod, jak si ověřit, že pachatelem je skutečně on; příp. ho přímo donutit k záměru někoho zabít (nahrávaly by tomu scény, kdy se lámal chleba, a detektiv jako na potvoru dycky musel jít někam chrchlat nebo zvracet a tváří tvář zlounům s nabitou pistolí tam příhodně nechal Tonyho samotnýho, jako kdyby doufal, že to vezme do vlastních rukou a odhalí se tim, nebo scény, kdy se na něj Ray a spol. tak nechápavě dívaj a jen mu opakujou, že nic nechápe) - samozřejmě to byla blbost a ve filmu nic takovýho nebylo, jen tim ilustruju, že jsem asi celou dobu nechtěl věřit tomu, že to je "jen" tou alegorií jejich vzathu bez nějaký větší promyšlenosti. Kažodpádně zážitek to byl a Gyllenhaal je tradičně na poklonu. Jo a miluju Shannona.