djfun

Uff. Všechno si neseme z dětství a Norma ta dostala řádně naloženo. Bohužel stejně jako miliony dalších dětí. Btw, návod na to, jak se fatálně nepodepsat pokroucenou výchovou na utváření malých človíčků sepsal už v šedesátých letech Huxley ve své knize Ostrov. Kdyby si jí přečetli všichni a hlavně vzal celý svět k srdci, takové tragédie by se nemusely konat. Jenže to je v systému naší civilizace jenom utopie. Ale k filmu: všechny zdejší recenze, jakkoliv protichůdné, mají vlastně pravdu. Pokud znáte skutečný příběh Marilyn Monroe, může být těžké přijmout vyfabulované pasáže. Když se ale oprostíte od svázanosti s realitou, dostanete dosti slušnej vizuální i emoční nátěr! Osobně jsem si to zjednodušil: buď mě film vtáhne a nebo ne. A Blonde mě vtáhla od prvního záběru naplno. Každopádně se na tom nejvíc podílela naprosto skvostná a neobyčejně nápaditá kamera, tak úžasný záběry jsem už dlouho neviděl. Celý to artový ztvárnění je za mě skutečně trefou do černýho, vlastně spíš černobílýho:) Nemenší podíl má pochopitelně božská Marilyn, tedy pardon - Ana de Armas:) Někteří říkají famózní výkon, jiní tvrdí, že přehrávající. Obojí je možná pravda, ale nebyla tohle právě M.M.? Za mě rozhodně od Any výjimečné podání! To, proč v hodnocení nemohu na plnou palbu, je především totálně přepálená stopáž. Za první dvě třetiny bych dal klidně 100 %, ta poslední je však natahovanej stereotyp a trochu nuda. Všeho moc škodí, katastrof je tu i na jednu Normu Jeane až dost a těch útrpných obličejů a slz je postupem času vážně přespříliš, což myslím nakonec může jen degradovat skutečně vypjaté scény. A o ty v celém bijáku rozhodně není nouze. Shrnuto: vizuálně nádherný, emočně hluboký a trýznivý, obsahově lehce povrchní a chvílema prázdný. Ale opět - není právě tohle vlastně dokonalá charakteristika celýho Marilynina života?!

Dost vtipně a jízlivě a chvílema i mile vylíčená celá absurdita tohohle světa. Nechápu nízké hodnocení místních "erudovaných filmových odborníků", já se královsky bavil a na dost místech dokonce řval smíchy! A to někdy i u vážných, přemýšlivých a dojemných scén, které servíruje Payne bez zbytečnýho patosu, s nadhledem a lehkostí a často s trefnym černym humorem. Snímek je to poměrně originální a i přes nepatrně pomalejší rozjezd vás postupně táhne do stále nových, vcelku nečekaných linií a "zákoutí". Vietnamka absolutně TOP a Dušan v podání Walze jak jinak, než božskej! Nakonec v pohodě i věčně prkennej Démon, kterej tu hraje celkem nudnýho patrona s dobrou duší, takže vlastně sám sebe a proto to docela sedí:) Žánrově bych to tedy do scífka (jak je uvedeno) zrovna nezařadil, ale kdo má rád satiru, sarkazmus a black humor, nemůže si nepřijít na své! A nemohu si odpustit spoiler joke před "koncem světa": "ne zrovna moc úspěšnej druh tyhle homo sappiens, i přes vysokou inteligenci stěží 200 tisíc let, to aligátoři přežili 200 milionů s mozkem velikosti vlašskýho ořechu":)) PS: možná by zdejší hodnocení v roce 2022 bylo o dost jiné, než ve 2017 (kdo neni pablb, pochopí).

"Kill Bill 3" se kurwa fakt nepoved, asi proto, že ho netočil Quentin. A to jsem se na tenhle biják tolik těšil. Jedna fucking hvězda za Brada a dva smrtící džouky plus docela vtipnej "after", jinak žánrový klišé na klišé, obr nuda, plnej Bullshit Train otravnejch karikatur (kdyby aspoň kreatur!) a hektolitry předvídatelnejch sraček a stříkajícího nejlacinějšího kečupu. Držet meč Hattoriho Hanza totiž ještě neznamená umět s nim zacházet...

Welcome v dnešním světě. Každý si zde může udělat obrázek, jaké "elity" to tady říděj a co je tenhle systém zač. Jednu hvězdu ubírám právě za to, že to vše je zde pouze naznačeno a o hlavní aktéry v nejvyšších patrech se to jen lehce otírá... Ani bych se nedivil, kdyby si tenhle dokument zaplatil někdo, komu byl Epstein sakra nepohodlnej (viz tzv. "sebevražda") a zacpal tak všem hubu: hle, "spravedlnosti" přeci nakonec bylo učiněno zadost...

Nikdy bych si nepomyslel, že tohle řeknu zrovna o M.I., navíc spoustu let po jeho natočení (dlouho jsem odolával), ale tohle byla fakt JÍZDA a NAPÍNÁK jak sviň!:) Ufff...

Černej humor mám dost rád. Jenže v tomto seroši je právě tohle docela problémek, jelikož se soudruzi z NDR zjevně nemohli rozhodnout, zda točí vážnou krimi nebo černou komedii... Pokud by totiž zůstali jen u sarkastický nadsázky, dala by se pak snadněji odpustit ta tuna nelogičností, samoúčelností a přepálenejch ústřelů. I tak fajn dobovka s několika sympaticky nesympatickejma magorama a pár vražedně odrovnávajícíma džoukama:) PS: pan děda "Wolffův revír" mě taky dost pobavil:)

Nemá cenu tuhle veledemenci senilního Scotta rozebírat, vše shrnul naprosto trefně v recenzi flanker.27!

Angelina a Winona NEJVÍC! Hustý...

Jméno Elvis lze ve všech světových jazycích přeložit jako Bůh!!!:) Jasně, že nadsázka, ale pro stovky milionů fanoušků, kteří ho milovali a milují a nákupem desek mu zajistili status nejprodávanějšího světového umělce, je to prostě fakt a málem posvátná mantra. Patřím mezi ně a proto mě moc mrzí, že nemohu dát téhle filmové poctě Králi vyšší hodnocení. Bylo by to totiž nefér. Nefér především ke skutečnému Elvisovu životnímu příběhu, který zde v autentičnosti leckdy dostává na frak. Ale také k bijáku, který v roce 1979 natočil John Carpenter pod názvem Elvis (původně TV film nominovaný na Zlatý Globus, který se ale v některých zemích včetně ČSSR promítal v kinech). I k němu bych našel pár výhrad a vzhledem k -z dnešního pohledu- zdlouhavosti by se mu nyní těžko bojovalo s moderním a energickým pojetím Luhrmannova filmu. Přesto je tento životopisný snímek podstatně hlubší a věrnější sondou do Presleyho života, než současný, okázalý pokus. U představitele hlavní role už to tak jednoznačné není. Avšak v Carpenterově verzi ztvárnil krále rock ´n´ rollu Kurt Russell (!) tak famózním, zcela věrohodným a emotivním způsobem, že ho lze ztěží překonat. Přitom nechci snižovat výkon Austina Butlera, který se s Elvisovou rolí vypořádal taktéž nadmíru dobře a především pokud jde o gestikulaci, pohyby a mluvu dalo by se říct přímo excelentně! Nicméně ve scénách, které se pokouší (často bohužel jen pokouší) jít do hloubky, to již tak přesvědčivé není. Což se zřejmě dá spíš přičíst na vrub samotnému scénáři, místy jalovým dialogům a jistě i režii. Berte však tyhle moje soudy s rezervou, protože jsem už postarší týpek, co tíhne spíš ke klasice a asi nemá potřebné pochopení k současným sterilně vyumělkovaným trendy blockbusterům. Na druhou stranu nestřílím od boku, protože se o Elvise zajímám celý život, vlastním převážnou část jeho diskografie a krom jiného jsem připravoval v rádiu o Elvisovi několikadílný pořad, takže přehled o něm mám poměrně nadstandardní. A v tom je právě asi kámen úrazu při hodnocení Luhrmannova dílka. Nepříliš zasvěceným divákům bude totiž to, co uvidí na plátně, k přiblížení Elvisova života zřejmě stačit a především mladší generace bude pravděpodobně nadšená pestrobarevnou clipovitou jízdou (doslova jízdou, což platí zvlášť o první půlce filmu). A asi je to pochopitelné, že šli tvůrci cestou, jak nejpřijatelněji přiblížit legendárního zpěváka i současné mladé generaci. Škoda jen, že se jim to nepovedlo tak dokonale, jako když se Elvis v roce 1968 famózně „vrátil“ na scénu památným TV Live show „Elvis 68 Comeback Special“, v němž se tehdy pro přiblížení mladšímu publiku oblékl po vzoru Jima Morrisona do sexy černé kůže a svým nejslavnějším peckám nahodil démonicky elektrizující moderní aranž. Přitom si však plně zachoval svůj osobitý styl, drive a opravdovost, kterou právě tenhle biják místy postrádá. I v něm má zmiňované televizní vystoupení své místo, včetně megahitu If I Can Dream, který tehdy Elvise po letech katapultoval zpět na vrchol světových žebříčků. Emotivní skladba byla složena jako odkaz na nedlouho předtím zastřeleného M.Luthera Kinga a zároveň jako ozvěna na atentát na Roberta Kennedyho. Pro Elvise jí napsal Earl Brown a je tak jednou z mnoha faktických chyb filmu, který nám ukazuje, jak jí skládá sám Elvis. A právě překroucené výjevy a i zcela zásadní nesmysly jsou tím, co mně na novém snímku o Elvisovi vadilo nejvíc. Jedním z nich je například zcela nepravdivé tvrzení, že Elvis odešel na dvouletou vojenskou službu, aby se vyhnul vězení za své „obscénní“ chování na pódiu (i když je známým faktem, že jako posel tehdy segregované černošské hudby a zároveň koncertní pohybový extravagant byl zpočátku starší a puritánskou částí Ameriky přijímán značně nelibě, propíral to tisk a zajímala se i policie. Ovšem film z toho záměrně vytřískává víc, než se opravdu stalo). Naprostou hovadinou, vycucanou z prstu jen a jen ve prospěch šponované dramatičnosti, je pak jeden ze stěžejních momentů, kdy Elvis na podiu v Las Vegas veřejně dehonestuje svého manažera Parkera (Tom Hanks). „Je to čirý blábol“ potvrdila i Alanna Nash, expertka a autorka několika knih o Presleym, když byla na tento filmový moment dotázána. A dodává: „Elvis by tohle nikdy neudělal“. Jistěže ne, měl v sobě totiž i přes svou slávu tolik pokory a cítil se svému manažerovi natolik zavázán a vděčen za dosažení fenomenálního úspěchu, že byl ochoten zavírat oči nad tím, jak ho „plukovník“ Parker, podmiňující vše pouze finančním ziskům, trestuhodně až fatálně dusil v uměleckém rozletu. Různých přikrášlených i přímo ohnutých faktů je ve filmu povícero, včetně zde proklamovaného Elvisova kamarádství s B.B.Kingem, s nímž se ve skutečnosti znal jen letmo. Btw, zkratkovitému oslovování E.P. jsem se musel jen smát. Asi si tvůrci vzpomněli na současný idol - zpěvačku LP, tak jim to přišlo cool:)) Jedna taková fabulace byla ovšem trefná: nevím zda někdo stačil postřehnout, ale při koncertě v Las Vegas v jednu chvíli Elvis představuje publiku svého manažera nejprve jako Colonela Sanderse a pak to s úsměvem opraví na Colonela Parkera. Vtip je v tom, že Colonel Sanders byl zakladatelem KFC:) Vše vystihující... Co se Luhrmannově snímku naopak poměrně věrně daří vystihnout je -i přes Elvisovu slávu a bohatství nebo spíš právě pro ni- Elvisova osamělost. A samozřejmě, je tu několik fascinujících highlightů, především ve chvílích, kdy je Butler alias Elvis na pódiu. Při skladbě Trouble vám poběží mráz po zádech, stejně jako při nahrávání Heartbreak Hotel, extatický stav budete mít při gospelu v černošském „chrámu“, extrémně silný prožitek v Suspicious Minds zpívaného z jeviště hotelu International vás dostane do kolen a při Unchained Melody možná uroníte i slzu. Obrazově je prostě tohle dílko geniální, zvlášť v "clipovitých" pasážích, přesto by si však film o Elvisovi zasloužil víc emočně vypjatých scén, které by šly až na dřeň (jeho život to přímo nabízí), jako se to povedlo třeba v Rayovi. Je to prostě něco za něco, takhle je to sice celé vizuálně moc hezké a třpytivé, má to ďábelské tempo, hudebně samozřejmě pecka, ale opravdu niterně se vás snímek na moc místech dotknout nedokáže. Už z trailerů jsem si říkal: „á, tak to bude takové moderně vydezinfikované pompézní hovínko, lákavě zabalené do Armanim naparfémovaného dárkového papíru se zlatou stuhou, která lecos napovídá o povrchnosti dnešní doby“. A bohužel jsem se tak úplně nespletl... Přesto však dík za vznik tohoto snímku a především klobouk dolů před Austinem Butlerem, jenž určitě pomohl dalšímu návratu Elvise na výsluní! A jeden citát za vše - John Lennon: „Před Elvisem nebylo nic!“

V nabubřelé, vyleštěné, bezpohlavní "tutti frutti šruty" show Rihanna především opět dokázala, že zpívat neumí! Tolik falešných tónů se hned tak neslyší a kdejaká zapadlá hvězdička třeba i z české Superstar by jí hravě strčila do kapsy! Podium oddělené od diváků bariérou s gardou uniformovaný ochranky byl hnus k zblití, stejně jako směšná osobní stráž vyplešlejch týpků, co Rihannu nohsledovali na každym kroku. Místo luxusních tanečníků jaké má na koncertech třeba Madonna, se na stage producírovala bandička prkennejch maškar. Doprovodné vokály zoufalé stejně jako zpěv hlavní protagonistky. O Rihannině hudební tvorbě (pardon mordě) se ani nebudeme bavit... Show, která se snaží být strašně sexy na mě osobně působila spíš vrcholně antisexuálně a -slabé slovo- nevkusně. Reklamní mastodont a (ne)rapper Jay Z celou tuhle lacinou povrchnost ještě podtrhl. Koncert naprosto bez atmosféry, jakýhokoliv ajfru a co nejhůř, totál BEZ DUŠE (což je vzhledem k tomu, že na pódiu byli především černí umělci, mega paradoxní a dosti tristní)!