sestrad

Tak nevím, jestli jsem tam viděla víc než tam Lee vůbec mínil dát - přilákal mě Lichtyho komentář, že je to inspirované čtyřmi základními emocemi, tudíž jsem v těch osudech nějak hledala. Zas úplně mě to neuchvátilo, zdá se mi, že to všecko drží pohromadě trochu násilně. Skoro spíš tři a půl... no třeba se na to podívám znova a dojde mi to, co mi nějak uniklo - buď, že je to fakt slátanina, anebo taky ne? Váhám...

Oficiální text distributora je tak trochu zavádějící. Ten přicházející nový kněz tam má mnohem větší roli, stejně jako pokušení, kterému prostě neunikne nikdo a každý se s ním musí nějak utkat, od žen, které se před ním zavřely do kláštera (a dostihlo je tam v plné síle!) až po poslední sluhy - každý si volí, k čemu se přikloní, čím se nechá spoutat. A jaké poukazování na náboženský fanatismus? Proč ne na pokušitelnost a na to, že si jdeme vždycky za tím, co máme rádi, i když je to doslova hra o život? Přesto bych dala tak tři a půl, hrozně mi nesedla představitelka matky Joanny, já ty namalované dámy, co se pokouší napodobit jeptišky a koketně se přitom pohupují v bocích, s rukama pod škapulířem, moc nemusím. jak ukazuje třeba Thérèse (1986) od A. Cavaliera, jde to prostě zahrát i líp (a nemyslím jen na světice).

Ano, v lecčems to je nedotažené, čekala jsem víc, když se tak dívám na herecké obsazení (snad více vtipu v závěru?), ale proč ne? Anebo mě to přijde vlastně ještě ucházející, promyšlené a sevřené po zvláštním dojmu z Kaufmanovy Synecdoche, New York - docela jsem za tuhle Levinsonovu satirickou krotkost byla vděčná...

Nakonec mi ani to asi fakt trochu moralizující téměř finále vlastně nevadilo, klidně jsem si zaslzela, u tohohle filmu jsem katarzi fakt potřebovala... Závěrečný fórek tak trochu a la Allenovský Match point tomu pro mě navíc vrátil vtip, který to taky potřebovalo.

Je to fakt škoda, že takhle talentovanému režisérovi komunisti zarazili pořádný rozlet. Ve třiceti letech (nepletu-li se) natočit takhle zralý film!! Parajanov by býval měl těžkého konkurenta :)

Ano, je to vlastně těžká romantika, taková duchovní pohádka - no ale proč si jí neužít? I ty neustálé bojové přelety v sobě nezapřou kus ženského šarmu, no prostě já jsem naprosto spokojená, našla jsem tu víc, než jsem asi čekala...

Ach, ten démon všechny chlapy jistého věku prostě asi nemine, že. Myslím tím mužského, který se najednou cítí tažený z rodinného hnízda za jinou sukní. Nejdřív "Ničeho nelituju" a pak "Dal bych cokoliv za to, kdybych mohl všecko vrátit zpátky" - taky klasická věta, ne? Fakt mně s tím někdy štvou. To napětí ve filmu, které vytváří tichost scén a jejich hrdinů, je něco neuvěřitelného, že mu odpouštím i to cosi, co u Reygadase zavání, hm, estétstvím? Kdo to napsal, že náboženství a erotika (no, u tohohle filmu by sedělo ai ještě jiné slovo) mají cosi neodolatelně společného, ne úplně srozumitelného a přitažlivého? No prostě pro mě dost zajímavý zážitek, budu zvědavá, kudy se Reygadas vypraví v dalším filmu.

No vlastně z toho pěkné mrazí, mezi vším tím smíchem. Fakt už z takového osudu není cesty ven? Ta čtyřka je za těch pár trochu zbytečně dlouhých scén v první části (záchodové scény, pokusy posadit se k práci...).

FIlm, se kterým jsem se zřejmě totálně minula, jak se tak dívám na nadšená hodnocení všude kolem. Už v první polovině mně totiž začala rušit v hlavě otázka, proč to O´Donnell fakticky točil? A cože to vůbec obvykle točí? Nejsou to taková zaručeně dojímající témata s vlastně přeci dobrým koncem (na tom nic nemění, že parťák umře). Co mi nevadilo na Skafandru a motýlovi, kde jde přeci taky o to překonat umírání životem, tady mně vyloženě lezlo na nervy. Příliš to chce být milé, neurazit, zamyslet diváka nad důležitými tématy a dojmout. Právě proto, že reálné životy těchhle lidí jsou přeci těžké, některé superpozitivní a přechápající filmy (která z postav v tom filmu vlastně s těma klukama neprojevila trochu pochopení?) mě někdy dokážou vytočit.

Podařený pokus o film z jiného světa: patnáctiletá Terezie Martinová si vynutí na papeži a biskupovi předčasný vstup do jednoho z nejpřísnějších klášterů, na Karmel. Film je natočený podle autobiografie téhle francouzské karmelitky (1873-1897). Perla mezi všemi dalšími filmy na téma, co na takovém životě vlastně lidi vidí, proč vůbec strkají hlavu do kláštera. A taky opravdový FILM, nikoliv pokus polopaticky převyprávět cosi á la kýč Leonarda Defilippis (Thérèse, USA 2005), což je zase zatím naprosto nejhorší zpracování téhle látky, které jsem kdy viděla. Výborná kamera P. Rousselota (Planeta opic, Lid versus Larry Flynt, X-Men: Poslední vzdor atd.). Zajímavost: barevná výrazivost a prostorový minimalismus á la obrazy George de La Tour není náhodná, k filmu totiž existuje i bonus s rozhovorem s Alainem Cavalierem (režie).