husokachna

Přehlídka klišé, která do Karate Kid rodiny nepřináší vůbec nic nového. Navíc s nic moc bojovou choreografií. Ale zabít deštivý nedělní odpoledne se s tím dá. A taky se z toho dá dělat sranda. PS: To, že to je tady na CSFD 265. nejoblíbenější film, vypovídá něco o uživatelých CSFD i o kvalitě celé databáze.

Důležité je, na kterou stranu se P. Abrahám staví. Je příznivcem těch opic, které ve filmu vystupují, má neutrální vztah k hip hopu nebo naopak záporný. Pokud chtěl pan Abrahám přiblížit lidem krásu českého hip hopu, tak se mu to nepovedlo a povedlo se mu akorát ukázat, že ho dělají vyjebaní hlupci. Při každé další konfrontaci se zkonstnatělci, která má ukázat otevřenost hip hopu (je pouze můj pocit, že to bylo záměrem), se akorát víc a víc ukazuje, že ti kluci, kteří neměli holky a proto rapují, jsou hloupí a nejsou intelektuálně rovnými partnery nikomu ve filmu, snad jen cikánkům v parku. Nicméně je těžké hodnotit, protože pokud se pan Abrahám chtěl zúčastněným raperům (ani mi to nejde skoro napsat) pomstít a ukázat, jak jsou patetičtí, tak bezesporu uspěl. Na postoji režiséra v tomto případě stojí celé hodnocení dokumentu.

Tohle snad nemohl nikdo myslet vážně. Tak unylý, nudný, pestrobarevně-ubohý hovno jsem už dlouho neviděl. A nejvíc mě dostávalo, jak se všichni navzájem nechávají utíkat z prohranýho boje, aby mohli za 10 minut zase znovu bojovat a utíkat z prohranýho boje. Fuj. Peklo. Výblitek. Atd.

Nechápu, jak tady může někdo psát, že je to milý, rodinný, neškodný a podobně filmeček. Almost Famous nádherně ukazuje, že doba lásky, boje za svobodu, doba, kdy život byl jízda, taky stála pěkně za hovno a mohla být taky pěknej vopruz, jak každá jiná doba. Že i ti, kteří poetikou a drajvem své hudby poháněli generaci kupředu, mohli být banda pozéru, samolibých blbců a nudných patronů. A zároveň to ukazuje s nepřehnanou nostalgií a milým pomrkávajícím smyslem pro humor. Podívat se na dobu, která člověka tvořila, a kterou člověk miluje, tak jako to udělal Cameron Crowe se "svými" sedmdesátými léty, chce inteligenci a koule. A Crowe dokázal, že má oboje. PS: I'm on drugs!!!! I think, we should work on the last words.

Aneb jak Disney zabil Rock'n'roll a humor.

Prima oddychovka, která rychle uteče a dřív než si uvědomíte, že je to vlastně blbost, tak skončí. A tuhle habaďůru s námi hraje film po celou stopáž - než se člověk stihne zamyslet, tak nám začne házet další a další obrázky. Ale co už, když je to taková pohoda. Jedno obrovský ALE - panebože, co měl znamenat ten dabing (Fy si myslité, še nevychrajeme - věděl jsem, že jak se začnu smát, je s celým filmem amen, tak jsem se zakousl a naštěstí jsem to vydržel). Ty čtyři hvězdy jsou dabingu navzdory.

Už jenom za Billa Fucking Murrayho.

I když jsou si Life Aquatic a Royal Tenenbaums hodně blízko celkovým hodnocením, z komentářu mám dojem, že Tenenbaums jsou daleko častěji zatracováni. A přitom jde podle mě o dva úplně stejné filmy. Atmosféra je u obou filmů jako přes kopírák a zároveň jsou oba filmy nejlepší ukázkou toho, co je Wesi Andersonovi vlastní v celé jeho tvorbě. Vřele doporučuji všem, které cynismus a povrchnost téhle doby ještě zcela neudolali.

Já nevím proč, ale můžu to vidět zas a znovu. A chápu všechny, kteří to nemůžou ani cítit. A zároveň nevím, komu bych to doporučil. Snad jen fanouškům Wese Andersona.

Nic moc nápaditá nuda, ale zase je tam trámek a než se člověk stihne nasrat, tak to skončí. A to je taky výhoda.