Kapybara

Ten plešoun mi k srdci nikdy nepřirostl.

Radši jsem měla Chipa a Dalea :-)

Mám pocit, že něco tak krásného jsem ještě nikdy neviděla a taky už jen tak neuvidím... V mých očích jednoznačně lepší než Princezna Mononoke - barvitější, vynalézavější, éteričtější, citlivější, melancholičtější - prostě překrásné. Konec sice přišel trochu moc rychle, ale to Miyazakimu promíjím, protože většina scén naprosto bere dech. Jsem z toho nějak naměkko...

Označení "film" je v tomto případě zavádějící. Příběh 0, atmosféra 0, celkové vyznění 0. U některých patetických dialogů jsem se s chutí zasmála, ale to tvůrci zřejmě neměli v úmyslu. Jináč jsem se celou dobu mohla udrbat nudou. Nějak jsem nepochopila, co tam dělal ten paňáca ve zvonici a proč chtěl tolik tu čarodějnou fujaru. Zbytek se mně slil v rozmazanou šmouhu, kdy Krajčo s Geislerovou popojížděj zasněženou Prahou, kolem nich poskakujou maškary v červeným a do toho tam hudrá nějaká rádobymoudra chlápek s pytlem přes hlavu. Potom Krajčo foukne do fujary a zemře. Geislerová odejde s tím zakuklencem, který dá fujaru paňácovi a ten se strašně raduje a poskakuje nadšením ve zvonici. Tak to je celé. Kdyby se to aspoň netvářilo tak vznešeně, takhle mi to připomíná obdobně "hluboké" snímky Kamenný most a Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba, které se také urputně snaží předat jakési důležité "poselství". Zkrátka řečeno, chcete-li ztratit hodinu svého drahocenného času, podívejte se na Krysaře. Zcela určitě budete litovat!

Nedávno jsem čirou náhodou narazila na knihu o životě této malířky, nijak zvlášť mě předtím nezajímala, ale po prohlédnutí několika jejích obrazů jsem ji přečetla od začátku do konce. A potom jsem se konečně podívala na film, na který jsem předtím neměla nejmenší chuť se dívat, připadalo mi, že je kolem něj zbytečně velký humbuk a provází ho bombastické reklamy. Nebyla jsem nadšená, nebyla jsem zklamaná... Kamera je opravdu nádherná, prolínání obrazů s realitou a koláže nemají chybu, ale doufala jsem, že se dozvím o Fridině životě víc než jen z toho útlého životopisu, který jsem přečetla. Něco víc o jejích milencích, o tom, jaká prožívala muka ke konci života, když jí tělo vypovídalo službu... Jenže film je film a ten chce ukázat zhuštěně především to, co je dle názoru tvůrců pro diváky nejpřitažlivější. A diváky by asi příliš nebavilo koukat na to, jak Frida třikrát přichází o dítě (jak taky natočit třikrát za sebou potrat, pokaždé jinak a stále zajímavě?), jak se zamilovává do různých mužů, aby se stejně nakonec vždycky vrátila k Diegovi, jak se její tělo rozpadá pod rukama lékařů, jak agituje na komunistických shromážděních. Chápu, že by se tak film roztáhl hlavně co do délky naprosto neúnosně, ale přece jen neměla tolik převládnout povrchní líbivost nad tím, co mohlo být natočeno o něco věrněji skutečnosti a tak možná i zajímavěji a "opravdověji". Film se snaží být stejně bolestně krásný jako Fridiny obrazy, což se místy daří, místy ne. Ale i přes veškerou kritiku - je to opravdu zajímavé dílko a aspoň na chvíli ve vás zanechá tu pachuť bolesti, která Fridu sžírala celý život. A ještě poznámka pro ty, kdo považují Salmu Hayek za příliš krásnou pro tuhle roli - Frida se na obrazech malovala o dost ošklivější, než ve skutečnosti byla. V reálu se Salmě, dle mého mínění, zcela bez problémů vyrovnala...

Nechutnost, nechutnost, nechutnost. Kdo četl evangelia, ví dobře, že takhle to opravdu být nemohlo. 1) Po takové snůšce ran by se Ježíš ani nedoplazil na Golgotu. 2) Druzí dva vězni by museli podstoupit stejný výprask jako on, neboť v té chvíli byli podobně "významnými" osobami - ale na plátně tomu tak nebylo. A konečně: 3) Vojáci by nehráli karty jen o zkrvavený kus hadru (tedy to, co mělo být Ježíšovou košilí). Z čehož logicky vyplývá: Ježíšův masakr, nám takto předkládaný, je holý nesmysl. A k tomu navíc - netušila jsem, že Ježíš začal jako první vyrábět stoly... Dvě hvězdičky jen protože první třetina filmu, než dojde na bičování, není tak strašná a Caviezel se pro tuhle roli dokonale hodí - skoro bych mu spolkla, že je spasitel.

Nevidět to, nevěřila bych, že je možné natočit film o pravěku s dějem, který mě zcela pohltí. Syrové a brutální, přesně takové, jak to nejspíš doopravdy bylo. Masky, herci, i samotný příběh - nemám tomu co vytknout.

V prvních třech čtvrtinách jsem se královsky bavila, v poslední čtvrtině hořce plakala a nestačila se divit, v co se tohle slibné dílko zvrhlo. Dokud se vše odehrávalo pod heslem "Vraždění je jenom hra", příběh fungoval, ale závěr ve stylu "Mějte se rádi, děti, držte při sobě a ten ošklivý svět vám neublíží" jsem nebyla schopná rozdýchat. S lítostí musím dát jen tři hvězdičky, ač většina filmu by si zasloužila čtyři (i bestiálně chladný padouch Takeshi Kitano). Snímek je třeba brát s nadhledem, i když se v závěru zvrhává ve výchovnou agitku, čímž sám sebe dokonale shazuje. Ten závěr mě opravdu mrzí...

Hysterická Něrgešová mě dlouho odrazovala od zhlédnutí a opravdu nezklamala!! Její pokusy o herecký výkon spíš připomínají záchvaty padoucnice. Naštěstí jí nebyl dopřán příliš velký prostor a eskadra spolehlivých dojem trošku zachraňuje. Elegantní Stašová zcela bezchybná, Vašut jako křupan Pažout a zesenilnělá Zázvorková zdatně sekundují. Zuzana Kanócz neurazí, nenadchne. Celé to je samozřejmě jen uslintaný příběh o lásce pro upracované hospodyňky a Renčovy experimenty s kamerou jsou v tomhle "uměleckém" snímku k smíchu, ale nečekala bych, že se i párkrát celkem slušně zasměju. Děj docela odsýpá, přerušovaný jen zbytečnými a přehrávanými záběry z kadeřnictví (vykulená Klára Sedláčková), až k očekávanému rozplizlému sentimentálnímu závěru. Zručně odvedená řemeslná práce.

Velice otevřené a příjemně dráždivé, se smutnou pachutí, že každá radost jednou skončí... Snímek o pomíjivosti vášní, pomíjivosti života a nezadržitelném plynutí času. Lehce předvídatelný závěr s realistickou pointou ukazuje, jak pro nás lidé a věci, které byly kdysi důležité, ztrácejí na významu. Všechno přehlodá zub času a zbyde jen sladkobolná vzpomínka...