Finskej

Pohádka začíná tím, že starý ovčák zpívá písničku. Ta má tak ukrutně neuvěřitelný text, protože počty slov nesedí do verše, že je neuvěřitelné i to, že herec dokázal tento text, v němž občas drmolí slova bez mezery jako jeden blok dvojnásobnou rychlostí, zpívat, aniž by s výkřikem utekl z natáčení. Dál už se v podstatě nic neděje. V Kategorii "čím vším nás občas dokážou překvapit studiovky" tato patří do šuplíku "no to teda, jednou a dost!"

Všechny problémy jsou dány prostou skutečností: nejedná se o film, ale (zbytečně dlouhé) morální ponaučení.

Jako je to lepší než většina pohádek po roce 2000 (protože od té doby nám panuje doba pohádkového temna), ale zároveň vlastně nic moc - což smutně ilustruje, jak hluboce dolů nám ta laťka klesla. Nepochopitelné míchání motivů z židovských pohádek/pověstí (několika) s pohanskými prvky, které nedává žádný logický smysl, je vlastně jakýmsi popisně vystihujícím rysem celé záležitosti. A vyvážit a převážit už po pak nemůže ani zajímavá pointa, ani vyšší úroveň řemesla a herectví, než u dalších pokusů z posledních let.

Pohádka to není, zato je to docela prča. V podstatě humoreska v téměř operetním kabátku (jen beze zpěvu) pro dospělé. Nicméně do hlavy bych tomu, koho ta slátanina napadla, vidět nechtěl :-)

Hvězdička za to, že to je v podstatě schizofrenní záležitost. Jinak to nemá s pohádkou moc společného, herci jsou prkenní a Igor Ondříček s dosti šílenou parukou, díky níž vypadá trochu jako úchyl, trochu jako disco 80. let 20. století, přímo stromový. Herecké umění = 0 slušelo Arniemu jako terminátorovi, ale zde princi ne. Do toho započtěmež nadpočet neuvěřitelně vlezle nyvých písní a říkanek s vysloveně a místy až nelidsky stupidními texty a na pozvolné utrpení je zaděláno. On ale je scénář i jinak neuvěřitelně stupidní. Pozvolné utrpení překvapivě - protože tou dobou si člověk myslí, že větší nesmysl už to být nemůže - vyvrcholí v závěru, kdy dojde k měření dovednosti a umu v maskované soutěži, kdy už stejně každý ví, kdo je kdo, přesto však protagonisté pod maskami pronášejí a v druhém případě huhňají "odhalující narážky/poznámky". Jedním slovem: bizár.

Je to koukatelné, ale tím to končí.

Herci se mohou snažit, jak chtějí, ale když je hloupý scénář nutí, aby se chovali jako hlupáci, nepomůže žádná snaha. A někteří ani žádný prostor ke snaze nemají, například chudák Michaela Kuklová, jejíž role musí znít: nějak tam pobíhej z místa na místo, nešikovně se pleť a pořád hystericky vřískej „Honzo!“ Již po chvilce je to velice otravné a únavné. Po velice krátké chvilce. Někomu ovšem ani nic předepisovat nemuseli, což bude nejspíš případ Daniela Hůlky, protože jeho herecký potenciál = 0. No a když výše uvedené zkombinujeme...

Jeden to skoro nechce říct, ale... Rozhodně jedna z nejpitomějších pohádek, které jsem kdy viděl. A rozhodně za to z velké míry může autor scénáře, protože tak neuvěřitelně připitomělé, umělé a nesmyslně didaktické dialogy, to se jen tak nevidí. To mohou herci dělat, co chtějí, ale když musí pronášet místy takové kraviny, snaha to spasit nemůže, protože nemá jak. Je to celé chvílemi tak nablblé, že je to vlastně svým způsobem ikona - na takhle špatné věci se člověk ze zájmu dívá opakovaně. A Dlouhý v té neuvěřitelné paruce fakt vypadá jak zosobněná 80. léta na nějakém oxidačním tripu. Kdyby si začal rozverně prozpěvovat nějaký německý TV hitparádový hit z oné doby, vlastně by to docela zapadlo. Zkrátka bizár.

To už ani není pohádka, ale spíš rovnou pohádkový horor – na jednu stranu pohádkové, jak má být, na druhou stranu chvílemi naturalistické, až se jeden diví. Natočené velkoryse, se slušnou výpravou a hereckými výkony – ano, i přesto, že tradiční pohádková schémata možnosti herců v jejich rolích vždy poněkud omezují. Opět musí jeden zkonstatovat, že zatímco české pohádky mají po roce 2000 dobu temna, německé se plynule zlepšují.

Jednoduché, nenáročné a zábavné a drží se to klasické předlohy. Statut pohádky, kterou lze (vždy jednou za čas) vidět i poněkolikáté, úspěšně dosažen, co víc si přát. V posledních letech koukám čím dál méně na domácí pohádky a čím dál víc na ty německé a musím přiznat, že kdysi bych takový vývoj nečekal...