castor

Absolutně nenáročný a prvoplánový film, který ovšem natolik sedl mé zachmuřené náladě kdysi o Vánocích, že jej nelze jen tak odstrčit do propadliště filmových dějin. A fungovalo to i podruhé, potřetí... Celý snímek provází neuvěřitelná náhoda, kouzlo okamžiku, hloupé zkoušky osudovosti, které diváka musí vytáčet do neuvěřitelných mezí, protože pokud je nám někdo blízký a sympatický, tak mu kašmírové rukavice věnujeme a budeme ho chtít vidět znovu - a nebudeme strkat pětidolarovku s telefonním číslem do oběhu někam do trafiky a psát své údaje do slavného románu. Ale v tomto případě nám to scénárista Marc Klein s chutí předhazuje a je jen na nás (a na naší trpělivosti), jak se s tím vypořádáme. I s permanentním těsném míjením se a dalším a dalším náhodám. Já to zvládnul a takřka se za to nestydím! Vánoční (i jakoukoliv jinou) atmosféru to nezkazí! Na ústřední duo John Cusack a Kate Beckinsale se navíc velmi dobře dívá. Moc příjemné. A skvělý soundtrack.

Chladné severské pobřeží, jenž ovšem dalo vzniknout vášnivé lásce dvou rozdílných mentalit. Ani příjemné a přesvědčivé herecké obsazení, poutavá hudba a režie, která ovšem nezvládá řadu motivů a flashbacků - ale to je naprosto jedno, protože film je doslova obrazovou výpovědí kameramana Roberta Richardsona, který bravurně zvládá studené světlo, hraje si s řadou odstínů šedé a je až s podivem, že jeho absolutně propracované záběry nebyly oceněné Oscarem. Snow Falling on Cedars je především jeho klenotem!! Škoda, že místy toporný příběh kazí výsledný dojem..

Střet dvou zcela odlišných kultur a mentalit režisér Edward Zwick zvládl z větší půlky. Je cítit, že japonskou kulturu obdivuje (prý ji i studoval), ale tím jeho úsilí upadá. Jak jinak než úchvatná kamera Johna Tolla nejen v bitevních scénách ale zbytek nezachrání. Přibývá patos, a především je už od začátku bolestně zřejmé, kam bude Cruiseova (morálně zpustlý americký důstojník) cesta směřovat… Zhruba takhle jsem před lety k opusu dua Zwick-Cruise přistupoval. Dnes názor tolik neměním, ale musím přiznat, že výsledek na solidní čtyři hvězdy určitě je, ač Poslední samuraj mnohdy působí vyprázdněným dojmem. Zwick se znovu vrací k tématu válčení a vojenské cti, dvě třetiny je velmi zajímavé sledovat jeho zápal, závěr už je dle očekávání klišovitý hadr. Ken Watanabe a Hirojuki Sanada výrazně lepší než samotný Cruise.

Portorikánský gangster se rozhodne skoncovat se svojí zločineckou minulostí, ale k takovému kroku, navíc v takové době a zkorumpované společnosti - věru jde o nesnadné cíle! Velmi tlumený tón vyprávění nás dovádí až k neodmyslitelnému finále, kdy chápeme, že jde o předem prohraný boj! Démonický Sean Penn a opět výtečná legenda Al Pacino v řemeslně zvládnutém dramatu Briana De Palmy. Bohužel bravurní je jen ona závěrečná scéna na nádraží, některé dlouhé kamerové záběry, ale.. Utahanosti by svědčila alespoň četnější míra očekávané agresivity!!

Nezávislá tragikomedie (s plejádou předních hollywoodských herců) dopomohla definitivně prokázat herecký um Kierana Culkina, sžíraného „popularitou“ bratra Maculaye. Toho stačil bulvární tisk rozprášit do filmového zapomnění, a tak čest filmové rodiny zachraňuje slibný Kieran. Zvládá emotivní situace i tragicky vypjaté a chytře napsaný Igby mu obě herecké polohy měrou vrchovatou nabízí! Revoltuje svoji rodinu, snobskou a chladnou a je přinucen jít svojí vlastní cestou - velmi příjemný (i když mírně opomíjený) debut!!

Syrový a bouřlivý film! Prodírá se problematikou menšin u našich německých sousedů a něčím, čemu se říká láska!! Nepříjemně vtíravá atmosféra a mnohdy až bolavé jednání hlavních hrdinů, které ovšem není nepochopitelné, ale jednoduše lidské!! Film, který si na nic nehraje, nechce šokovat, ale pouze vyprávět osudy dvou lidí.. Agresivní, potemnělé..

Hollywood po krimikomedii Two Hands zpozorněl a všiml si talentovaného australského herce. Ten se stane ústřední postavou ve „sváru“ dvou sester, kdy mladší oblíbenkyně chce randit, zatímco její starší sestra s ostrým jazykem má ráda feministickou literaturu, nekonvenčnost, nezávislou hudbu a po někdejším milostném zklamání o opačné pohlaví nestojí. Mladší podle zvláštního rozhodnutí otce-gynekologa může randit až poté, co si najde kluka i starší odměřená (samozřejmě jen na první pohled) semetrika. Rozseknout to tedy má údajný rebel s vítězoslavným úsměvem (který beztak snědl živou kachnu), kterému „jeden pitomec zaplatil, aby sbalil bezva holku. Jenže on to zvoral a zabouchnul se.“ Dvojice scénáristek do volné adaptace Shakespearovy hry Zkrocení zlé ženy nasypala spoustu vtipů a vznikla sice (hlavně z úvodu) docela nesouvislá, ale přesto milá a zábavná romance. Snad každý (kdo nemá rezavé srdce) si trochu zasteskl a rozpomněl na svoje trable s první, druhou... Výsledek si udržuje čilé tempo, chemie mezi Heathem Ledgerem a jízlivou Julií Stiles je výborná, sarkasmus hmatatelný, dialogy milé, učitelské figurky solidně hláškující a soundtrack velmi dobře poskládaný. Hlavně snad nikomu nechybí toho času oblíbené vyměšovací scény. Funguje to i bez nich. A když pak Heath na hřišti pomocí školní kapely zatančí a zazpívá...

Brrr.. jednoduše zvláštní film na hollywoodské poměry, ovšem příjemně jízlivý a místy zatraceně pravdivý. Na jednu stranu vtipné repliky, ale na tu druhou vulgární dialogy, vyhrocená slovní agresivita a především chladné milenecké vztahy. Odcizenost a odlidštěnost hlavní čtveřice navíc podtrhují interiéry, jejich studené barvy mají jasný úkol: ještě víc poukázat na citovou vyprázdněnost. Je patrné, že látka přišla z divadelních prken, tohle bitevní pole nicméně chutná i ve filmové podobě. A to díky jisté Nicholsově režii a pochopitelně hercům. Všichni hrají s obrovským nasazením, zřejmě nejlépe z nich dopadl Clive Owen, paradoxně toho času ten nejméně hvězdný, ovšem jeho výstupy nemají chybu – třeba ten při hysterické zpovědi manželky z detailů její nevěry. Natalie Portman odvážná, Julia Roberts kvůli své postavě možná nejméně zajímavá a Juda Lawa bych kvůli jeho sobeckosti a slabosti nechtěl na ulici potkat. Hodně konverzační a docela ostré.

Nejsem z těch, co hodí * jen proto, že se jedná o zlobivé dítě amerického akčního filmu. Sám jsem vyrůstal na řadě Van Dammeových pecek (například dvojčatům Chadu a Alexovi – Dvojitý zásah – jsem beze studu fláknul ****) a leccos si pouštěl opakovaně dokola. Když se ohlédneme za celou jeho kariérou i životními průšvihy a vynecháme na pár výjimek léta páně 1999 – 2007 (vím, chtěl bych toho hodně), tak tu máme velice slušnou škálu filmových trháků i solidních příběhů, díky nimž a překvapivému dítku JCVD (2008) se už na belgickou ikonu nebudeme koukat skrze prsty. Takže na Replikant kulantně zapomeneme a zaštracháme o pár regálů dál!!

Spolu s Davisovým Přepadením v Pacifiku zřejmě nejlepší seagalovka. Velký comeback je v nenávratnu, takže nezbývá než nostalgicky vzpomínat na efektní lámání končetin, mizerné scénáře a prkenné herectví. Steven Seagal (i producenti jeho filmů z přelomu osmdesátých a devadesátých let) pochopili, že není třeba experimentovat tam, kde stačí „pouze“ pokračovat v nastoupené cestě. Předkládají tak stejnou strukturu, tentokrát ovšem zatraktivněnou tím, že bojuje proti gangu jamajských překupníků drog, kteří by se klidně uplatnili i v nějakém hororu. Seagal, jenž na počátku devadesátých let nabídl divákům trošku jiný typ akčních sekvencí a slavil úspěch se svými prvními pěti filmy, a jeho tým dělají z diváků trochu idioty, protože scény na sebe navazují s takovou jednoduchostí, že i školák by vymyslel něco důvtipnějšího. Násilně vtlačená automobilová honička, při které hrozí úraz/smrt desítkám nevinných lidí, je toho typickým příkladem. Potěší občas syrový boj, temnější atmosféra, překvapí víc nahoty.