GMVajgl

Tento seriál dobře vystihuje citát: "V hádce by měl člověk na vážné tvrzení odpovídat humorem a na humor odpovídat vážně." (In arguing one should meet serious pleading with humour; and humour with serious pleading.), který se připisuje řeckému filozofu Gorgiásovi z Leontín. Tenhle seriál naprosto suše upozorňuje na docela vážné a stále aktuální problémy politiky - na neefektivní začarovaný kruh, kde i dobře mínící a odhodlaný demokraticky volený politik naráží na bohorovnost nikým nevoleného avšak vysoce postaveného byrokrata nenesoucího žádnou zodpovědnost. Oba chtějí žít pohodlný život, oba sledují své vlastní zájmy, které často jdou proti sobě - politik řeší veřejné průzkumy a svůj mediální obraz, byrokrat se brání změně a zeštihlování státní správy a podle toho s politikem různě manipuluje: různými formami lží, zatajováním informací, odvádením pozornosti, vytříbenou schopností double speaku. Především ze začátku, než se ministr a posléze premiér rozkouká, je to až groteskní a nebýt nahraného smíchu na pozadí, bylo by to možná spíše k pláči. Australský generální prokurátor (nejvyšší státní zástupce) údajně kdysi na otázku jestli politici sledují Jistě pane ministře odpověděl: "Ano, ale nikdo se nesměje."

Tenhle film by si měl pustit každý příznivce filmů se superhrdiny, protože to je perfektní protilátka proti nesmyslným nárokům, očekáváním a z těch pramenícím pohodlným výmluvám, které tyto filmy nabízí. Superhrdinové sice taky vždy mají svá traumata / nesou své kříže - např. jim zemře někdo blízký (Batman, Superman), mají nějakou nehodu, při které třeba oslepnou (Daredevil), nedokáží ovládnout svůj vztek (Hulk) nebo jsou prostě odlišní (X-Men), ale vždy dostanou do vínku i nějakou superschopnost, díky které jsou naprosto suverénní a zachraňují celý svět. Jenže takový podobný kříž nese každý normální člověk bez superschopností - co má dělat on? A co teprve člověk s velmi omezenými schopnostmi? Tento film zmiňuje Jordan Peterson, když mluví o osobní důležitosti, možnosti vypořádání se s utrpením sebe i ostatních a tom, že nezáleží tolik na startovní pozici jako na směru životní cesty. Protagonista tohoto filmu sice nezastaví havarující vlak ani nechytne ve vzduchu padající letadlo, ale přijme svoje utrpení, maximalizuje svůj potenciál a tím do jisté míry zachrání svět.

Možná příběh Matrixu není zcela původní a staví na starodávné myšlence světa jako iluze, např. příběhu Ježíše Krista a Alenky v říši divů. Možná to není zas tak úžasný film. Příběh má díry, např. 1) že lidé jsou používáni ke generování elektřiny = blbost 2) Morpheus zavolá Neovi na odposlouchávaný telefon a klidně si domluví schůzku 3) stroje Nea nezabijí, když polkne červenou pilulku. Stopáž je dlouhá. Některé scény jsou otravné - třeba ta s klukem, co ohýbá lžíce, nebo ta s blahosklonnou vědmou a jejíma deterministickýma kecama. Je taky nabitý politickou agendou - viz kecy agenta Smithe o enviromentální hrozbě a přirovnávání lidí k viru / rakovině / moru. Kladné postavy jsou hezky rasově a genderově vyvážené, zatímco záporáci jsou všichni bílí CIS heteropatriarcháti. Ti jsou nicméně bezvadný a především agent Smith. Taky je povedená hudba, efekty, choreografie, kostýmy a jiné. Tomu filmu se nějakým způsobem taky podařilo otisknout se do kultury / povědomí celého lidstva. Možná vystihl nějaký kolektivní strach z nástupu počítače, internetu a globálního propojování, možná taky vystihl touhu vymanit se z velmi reálné tyranie společnosti, která člověku nutí názory, požadavky a normy. Podařilo se to vystihnout tak dobře, že ovlivnil i náš slovník: termín "Matrix" je jakákoli série společenských lží, termín "vzít si červenou pilulku" lze použít pro poznání nepříjemné pravdy, "modrá pilulka" je zas inhibice kritického rozumu a přijetí společenských dogmat, které pak člověk agresivně hájí jako kdyby se do něj vtělil agent Smith. Hloubka a genialita prvního filmu kontrastuje s debilitou jeho dvou pokračování. Více než jakýkoli jiný film bratrů Wachowských jsou zajímavější jejich životy - naprosto jim přeskočilo, změnili si pohlaví a dokonce od té doby sami tvrdí, že Matrix je trans-příběh.

Příběh je prvoplánový. Jako kdyby se tvůrci nejdřív ze všeho dohodli na bodu B, a potom začali od bodu A. Samotný průběh je proto nucený a nedůvěryhodný - v podstatě se všichni spiknou proti protagonistovi a přestanou respektovat jeho názor a jeho osobní hranice. Bill Murray hraje spíš svoji typickou extrovertní improvizaci, než neurotika ochromeného úzkostí. Ve výsledku to ale není takový problém - nakonec je to docela fajn nápaditý a osobitý film.

Film se skládá ze série střetů svérázného hrdiny s bohatým ropným baronem a jeho nohsledy, kteří ve městě budují diktaturu - korupci, cenzuru a násilí. Jakákoli hrozba se však po chvíli zvrtne v humornou grotesku, kde se záporáci kopou do zadku. V podstatě to zabíjí veškeré napětí - je to o ničem. Mimoto se vznešený boj za svobodu zvrtává v boj proti pokroku a kapitalismu - naivní konec smrdí levičáctvím. Lidé vyhazují do vzduchu těžební věže a i hrdina zahodí možnost těžit ropu a radši zvolí život bídy a pěstování cibule.

Harry začíná na nejnižším místě společnosti. Nemá rodiče, nemá přátele, je chudý, jeho pěstouni ho šikanují. Harry však postupně objevuje (a čtenář / divák společně s ním) úplně jiný, dosud neznámý, kouzelnický svět, kde ho zná úplně každý. Harry Potter je v tomhle paralelním světě celebrita od narození. Sám svým snažením vůbec ničeho nedosáhl, ale má tučné bankovní konto a všichni ho respektují. Je také talentovaný a okamžitě vyniká ve všem, čeho se dotkne (asi jako Forrest Gump a stolní tenis). Je to dokonalý únik z toho prvního světa, kde je Harry vyvrhel. To je to nejsvůdnější na celém Harry Potterovi, hlavně na prvním dílu. Podobný motiv se ve filmech často opakuje, např.: Matrix, Terminátor, Pán Prstenů, Star Wars, všechny filmy se superhrdiny.

Některé filmy / seriály si mohou užít jak menší děti, tak i starší dospělí. Tohle není takový film. Námět možná zněl dobře na papíře, ale provedení je průjem. Dětští herci jsou nesnesitelní, příběh je hloupý a naivní, stopáž naprosto přemrštěná. V USA je to zřejmě téměř kultovní / kulturně významný film. Proč?

Rychlý, téměř groteskní film, který působivě vykresluje dávno zapomenutý svět 60. let 20. století. Točil se totiž přímo v ještě rozbombardovaném Berlíně těsně před výstavbou Berlínské zdi. Zatímco v Československu tehdy zuřil nejtvrdší komunismus a točily se tu filmy, které dnes nikomu nic neřeknou (až na vyjímky), tak tohle je hluboce lidský a autentický film a tak je stále aktuální. Nijak diváka nemoralizuje. Naopak sexy sekretářka a sexy poblázněná milionářská dcerka hrají hlavní role.

Jedním z úplně základních principů vyprávění příběhu je tzv. "Čechovova zbraň", který říká: Jakýkoli prvek zmíněný na začátku děje (například rekvizita, monolog) musí nabrat význam v pozdější části příběhu, jinak nemá být zmiňován vůbec. Podle tohoto principu se Almodovar rozhodně neřídí - už hned celý začátek nemá žádnou souvislost s celým zbytkem filmu. Zato se zřejmě řídí principem "čím víc míření na sebe pistolí, tím víc drama". Takže se tu všichni spolu navzájem vyspí, zároveň na sebe všichni navzájem žárlí a pak na sebe míří pistolí. Naivní, hloupý, ubohý film. Je to skutečně DNO, ale ne vášně, nýbrž filmografie. Zdejší komentáře bez uvedení důvodu tvrdí, že je to Almodovarův vrchol. Tak to abych se tomuhle režisérovi vyhnul obloukem, že?

Je znát, že Mike Stoklasa do hloubky rozumí filmům a příběhům obecně. Vypráví totiž hned dva vzájemně propletené příběhy najednou - jeden příběh je recenze vyprávěná ústy pana Plinketta a druhý příběh je o samotném panu Plinkettovi. První vrstva - samotná recenze je velice zajímavá, protože popisuje prequely ze všech možných vrstev - historických, finančních i personálních a doplňuje podstatný kontext, tedy souvislosti - proč a jak. Druhá vrstva se objevuje nejprve skoro podprahově, později hraje téměř prim. Výsledek je fascinující, protože Pan Plinkett je dokonalým příkladem / dokladem toho, co tvrdil Carl Jung: "Žádný strom nevyroste do nebe, pokud zároveň jeho kořeny nedosahují do pekla." Je to člověk, jehož recenze člověka baví i dojímá, zaměstná jeho plnou pozornost svoji racionalitou, proloženou něžnou komedií, ale zároveň je to taky člověk, co ošuká svoji kočku.