Mkqp

Dare mo shiranai je velice krutý film, který v sobě schovává spoustu krásných chvilek v podobě vztahů mezi sourozenci. Je to film o tom jak matka, která sama vychovává čtyři děti je jednoho dne opustí. a po jejím odchodu se o všechny stará 12-ti letý Akira. ■ Japonci a dramata, to je jako ryba ve vodě. Nikdo je neumí lépe. Dare mo shiranai je natočený civilně a citlivě, přičemž se nesnaží za každou cenu nikoho rozbrečet. Pouze vypráví krutý osud čtyř dětí a nechává na divákovi co s ním udělá.

Whooah! Tak mám tento korejský seriál za mnou a stačil mi k tomu jeden den. Samozřejmě po takové náloži během dne, kdy jsem šel spát až v 6 ráno, se to podepsalo i na snech. Nevím jestli si pamatuji všechny, ale ty co si pamatuji jsou jen čistě o Pinokiovi a po probuzení zažívám . Pinokio je pro mě bezesporu jeden z těch lepších korejských seriálů. Opět tolik skvělých postav, zajímavá zápletka a hlavně žádné komplikované milostné pletky. ■ Rewatch - Občas je zajímavé pozorovat jak se po pár letech mění pohled na věc. Po druhém zhlédnutí musím jít na 3*. Když jsem neměl na kontě tolik JK kousků, tak mi to přišlo zajímavé, nicméně teď se divím, že jsem těch 5* předtím mohl dát.

Tenkôsei: Sayonara anata je velice osobitý film, který má spoustu skvělých lidských momentů a postav, jen škoda, že ke konci musel opět někdo onemocnět nevyléčitelnou nemocí. To mě trochu zklamalo. V Tenkôsei: Sayonara anata se objevuje výměna těl, která už byla ve filmu mnohokrát, jenomže příběh s nímž se pracuje je jiný, je svůj a nese si s sebou vlastní jedinečnou atmosféru.

Spalovač mrtvol je film jedné postavy. Rudolf Hrušinský hraje chlapíka s pokroucenou osobností a hraje ho natolik skvěle, že ostatní postavy i přestože nehrají špatně, jsou daleko v jeho stínu. ■ Mluva pana Hrušinského byla bravurní a absolutně vystihla pana Kopfrkingla z knihy. ■ Co takový zmanipulovaný psychopat udělá bez jakékoli emoce pro svoji ideologii?

Nana je film, který se mi po vizuální stránce absolutně nelíbil, ale za to obsahově je famózní. Dvě dívky se stejným jménem a to jménem Nana se potkají ve vlaku jedoucím do Tokya. Po této cestě se rozejdou a co osud nechce, opět se potkají při hledání bytu. Obě se rozhodnou, že spolu budou bydlet a tím začne pomalu vznikat jejich hluboké přátelství i přes rozdílnost jejich povah. Každá je jiná, spolu si však rozumí a je jim spolu dobře. ■ Nana (Aoi) je citlivá, hodná, přátelská, ale velice naivní pipka, která přijela do Tokya kvůli klukovy do něhož je zamilovaná. Na zmíněném příteli je citově závislá a k jeho citům trochu sobecká. Tím se její přítel cítí pod tlakem a vztah s ní ho přestává bavit. ■ Nana (Mika) je naopak odměřenější a radši se drží již vytvořených vazeb, než aby navazovala novější. Je emočně dost vyspělá a k nové spolubydlící Naně se chová jako k mladší sestře. I když je její patron a při každé příležitosti ji utěšuje, tak sama v sobě ukrývá bolest z minulosti. ■ Tento film je o nádherném přátelství dvou dívek, přičemž mu sekunduje upozaděná romantika.

Genome Hazard je impozantní jak vizuálně, tak dějově. Už od prvních vteřin mě vtáhl do děje a skrze svižnou a zajímavou zápletku nepustil až do závěrečných minut i přesto, že jsem byl ospalý a film sledoval ve 2 ráno. o co tam může jít. ■ Genome Hazard je o chlapíkovi, který má problémy s pamětí a z každé nadešlé situace je velmi zmatený, protože po něm jdou divní lidé. Kdo jsou lidé, kteří po něm jdou? Co se s ním děje? Kdo je ta zvláštní žena, jenž se o něj stará, i když po něm jde sebranka divných chlapíků?

Začnu tím, že se mi hodně nelíbilo, jak byl děj povětšinu času tvořen tím, že se v něm muselo stát něco špatného, aby mohl pokračovat. Navíc spousta těchto překážek na mě působila dosti lacině. Děj byl místy naivní, což samozřejmě ne vždy vadí, ale to jak se téměř každá situace musela dramatizovat nějakou překážkou, mi dost vadilo. Dále mě štvala spousta dotčených, závistivých a jízlivých lidí, kteří pořád řvali a mě z toho bolela akorát hlava. Od Beethoven virus jsem čekal něco mnohem více komornějšího, kde bude kladený důraz na koncertní psychologii a psychologii samotných symfonických hudebníků. Opravdu nevím jestli je to tím, že jsem od tohoto seriálu čekal mnohem víc, a proto reaguji citlivěji než bych měl, ale vážně mě hodně zklamal a nebavil.

Od dob Pána Prstenů jsem neviděl žádné takto kvalitní fatasy. Jonathan Strange and Mr. Norrel je bezpochyby překvapení roku a nabízí spoustu zajímavých charakterů. Jedním z nich je samotný Mr. Norrel, který se vymyká šablonovitému filmovému stylu mágů a svým pohledem na magii a svět je jedinečnou postavou. Jeho jednání nejsou prostá a důvody s nimiž operuje jsou mnohem sofistikovanější než se může zdát. Ačkoliv pro spoustu lidí bude určitě mnohem zajímavější Jonathan Strange, který má diametrálně odlišný pohled na magii než Mr. Norell. Další z mnoha skvělých postavou je elf, který byl svým představitelem zahrán přímo božsky. Určitě seriál, který doporučuji všem milovníkům fantasy žánru. Trailer.

Welcome to the N.H.K je příběh o jednom ztroskotanci Satóvi, jenž si dobrovolně vybral život mezi čtyřmi stěnami a izolaci od lidí. Ve svém odpadky zaházeném sídle kouká na televizi, kouří cigarety, celý den se pouze povaluje a do toho mu z vedlejšího bytu každý den neustále vyhrává soused pururin píseň. To Sató po pár měsících nevydrží, najde odvahu jej navštívit a zjistí, že se jedná o jeho starého známého Yamazakiho, kterého se jednou zastal, když jej mlátili jiní kluci. Jednoho dne navíc na Satóvi dveře zaklepe paní získávající lidi pro víru v boha, kterou doprovází mladá neteř Misako. Misako se ze svých důvodů rozhodne asociálnímu Satóvi pomoct zařadit zpět do společnosti a střeštěný příběh se všemi zmíněnými může začít. ■ Nemůžu si pomoct, ale toho pitomého asociála a jeho kamaráda Yamazakiho jsem si oblíbil. Oba se perfektně doplňovali a celkově jejich přátelství bylo super. Welcome to the N.H.K je velice povedená psychologická komedie. Škoda jen posledních třech dílů, které mě po odchodu Yamazakiho přestaly absolutně bavit.

Velice zajímavý počin o ženě, která žila v domnění, že se nějakým nedopatřením ocitla na nesprávném místě. Jednoho dne se totiž probudí v psychiatrické léčebně a pomalu zjišťuje co vše za tím stojí. ■ Líbilo se mi kolik pestrých okamžiků a barevných charakterů (zprvu ukrytých v černobílých ulitkách) tento nenápadný snímek ukrývá. Welcome to the Quiet Rooom je převážně komediální a i přesto, že je mi japonský humor ve značné části cizí, tak tady mi jako rušivý element vůbec nepřišel. Dokonce jsem žasnul jak byly přechody mezi komediální a vážnou stránkou skvěle zvládnuty. Ty působily přirozeně a neničily obsáhlost a hloubku dosavadních scén.