fmash

Jak to popsat, a přitom si necintat pentli? Jestli se mi Tarr mohl něčím dostat na tělo, tak to byla pomalá nálada malého města, v němž vnitřně osamělí muži tráví čas v putykách, kde se zpíjejí do němoty, aby se jednou za čas nechali omámit bezprostřední poezií obecního potrhlíka, jíž sice nemohou dost dobře rozumět a která se k nim vůbec nehodí, ale jejich vnitřní dítě dobře ví, co jim chybí. Toto hledání duše, jak by se to taky dalo nazvat, je ve filmu všudypřítomné. János Váluska (Lars Rudolph je pro roli jako stvořený), místní dobráček, který každému rád poslouží, prochází svým městem jako novozákonní prorok — nemetá po vzoru těch starozákonních po lidech výkaly a nadávky, ale svou skoro andělskou přítomností jako by zhmotňoval v okolní prázdnotě zdánlivě absentující vertikálu. Druhá rovina filmu téměř bezešvě navazuje na tu první. Bezhlesá lůza, jež nemůže nepřipomínat samozvané revolucionáře, naslouchající svému „antikristu“ příznačně pojmenovanému Princ, ničí města jedno za druhým. Snad je to boj proti vyprázdněnosti životů, spíše je to však boj prázdnoty proti životu. Opět příznačně se v následujícím kataklyzmatu hněv davu obrací proti bezbranným a bezmocným, odděleným od promrzlého spiknuvšího se světa pouze otevřenými dveřmi. Následná alegorická scéna odevzdanosti a jakéhosi očištění zástupů jako by vše zpečetila. Vše, co se nám zdá tak přirozené, může být jen na mylně určené stupnici založenou harmonií.           Snímek je černobílá pocta obrazu, vnímaného skrze nenasytnou kameru, která jako by se nedovedla nabažit zabíraných scén. V nich se povětšinou chodí a mlčí, obraz má dostatek času zažrat se do oka diváka, ten má zase dostatek času každou z těch scén promyslet a procítit. Nedá se ovšem smlčet, že divácky se k filmu nedá přistoupit nepřipraveně a v chvatu, protože v porovnání s obvyklou vypravěčskou úsporností se jedná o zážitek založený hlavně na usebrání. Někdo by mohl říct, že je to nudné, ale není.

Vše dle očekávání. Velkolepý spektákl se vším všudy, profesionálně odvedený popkorn, který navzdory nabroušeným výhradám odpíračů má i něco do sebe. Moje výhrady nabroušené nejsou, ale také existují. Jednak jsou to drobnosti typu duchové a flashbacky, které mohly a měly po řemeslné stránce dopadnout lépe: ty vyžehlené ksichty jako by vypadly z Náhradníků, což byla po této stránce nepěkná podívaná. Druhak bradavické bitevní scény jak z pána prstenů byly sice efektní, ale nedotažené a hlavně asymetrické. Kdyby to takhle mělo vypadat, tak z bradavických nezůstane ani živáček. A tak dále, jsou to možná detaily, ale není jich úplně málo, navíc v porovnání s první cca hodinou, nabitou k prasknutí, se konec tak trochu rozpadá. Jinak vlastně spokojenost.

Nečekaně mělké, vyumělkované a zbytečné. Bral jsem obsazení Juda Law jako bernou minci, ale to byl omyl. Snaha o sympatického kavárníka se nesetkala se zamýšleným účinkem, jakkoli byly jeho cigarety ručně balené. Postava Nory Jones sice postupně získávala na přesvědčivosti, ale jenom velmi lehce — především zpočátku jsem vůbec netušil, proč tam ta nedomrlá postava vůbec je. Tedy ne že by nebylo na první pohled jasné, jak to skončí. Rachel Weisz to seklo jako nikde, ale při jejím sáhodlouhém monologu u sloupu s kytičkami jsem myslel na jediné: jak po dotočení scény celý štáb obdivně zatleská a poplácá ji po rameni. A tak to bylo se vším a se všemi. Celý ten film je jedna dlouhá tvůrčí ipsace, navíc chladně vypočítavá. Jediná část, která mě trochu zaujala, byla etuda s N. Portman. Trochu. Jedna hvězdička za všudypřítomné povedené obrazové kompozice, protože takové fotky bychom chtěli dělat všichni. JInak je to právě jen sled přebarvených pseudopolaroidových obrázků, rádoby moudrých ponaučení, nudných scén, hrátek s kamerou, nezdařeného citového vydírání, takzvané romantiky, úděsných zpomalovaček kombinovaných z rozostřením (a to v takové míře, že jediné, kde to lze ještě vidět, jsou laciné erotické filmy). Někdo tomu může říkat lyrická poetika. U mě je to nevkus, navíc nuda, nuda, nuda.

Předlohu jsem jen tak letmo ozkusil jazykem, ale to se nedá. Nebo dá, znám i dospělé, kteří to četli, ale já na to nemám. K Upírovu pomocníku jsem proto přistupoval s o to větším despektem, leč čekalo mě spíš příjemné překvapení. Celkově film působí dost nízkorozpočtově, čemuž je potřeba se přizpůsobit, akční scény nic moc atd., ale po výtvarné stránce si zase tolik nezadá ani s Burtonem a teen romantika je ucházející. Přiznávám, že lehce nadhodnocuji, zaokrouhluji nahoru, ale při těch místních procentech si to můžu dovolit. Pro rodiče s dětmi dobrá věc.

Navzdory opět cirkusovému oficiálnímu textu distributora se hlavní hrdina nepřihlásil do kurzu svádění, nýbrž do kurzu přežití — to je rozhodně přesnější popis týmové aktivity pro totální loosery, kteří se s pomocí neortodoxního doktora P. mají naučit procházet životem trochu dravěji, než jako pytle brambor. Standardní komedie, ani ne špatná, snad trochu laciná. Bohužel pro mě zde nefungují základní mechanismy pravděpodobnosti, bez nichž mi příběhy nevoní. Odmyslím-li si Rogera, což je na hlavního hrdinu opravdu dost nesympatický dement. Problém je v tom, že skoro všichni ti nesmělí, neprůbojní a vesměs neschopní účastníci kursu, včetně Rogera, se v zájmu momentálních potřeb scénáře naprosto nelogicky chovají jednou jako retardi z ústavu, jednou jako zcela asertivní jedinci, jež sám mohu jedině obdivovat (a to rozhodně nemluvím o za vlasy přitažených akcích ve stylu 007). Pro mě těžký provar.

Salvy smíchu rozhodně domem neotřásají, a vůbec: tzv. oficiální text distributora nejenže dost kecá, on si dokonce těmi klišé pomáhá skoro víc než samotný film. Který mimochodem není tak špatný, jak by se dalo čekat. Pro dospělé to sice moc není, ale několik slušných frků se tam najde a chvílemi jsem měl pocit, že se dívám na normální komedii, tedy bez očekávaných fekálních a rádoby sexuálních vtípků apod. Kdyby se v (až) druhé polovině vše nezačalo zvrhávat v bláznivou komedii, rozuměj ve vodopád trapností, byla by to v klidu trojka. Takhle dejme tomu silnější dvojka. Zhlédnuto čistě náhodou, neviděl jsem jedničku a nepůjde-li opět o čirou náhodu, ani neuvidím.

Netvrdím, že to není trapné. Já jenom říkám, že je to boží. (Ale možná jsem to jenom viděl poprvé zrovna v tom správném věku.)

Nevím proč, ale tohle mě vždycky hrozně iritovalo.

Příběh bohužel vydá tak akorát na opulentní dvacetiminutovku, takže přes veškerou jeho krasosmutnost je ta hodina navíc velkou přítěží. Zato po výtvarné stránce se jedná o divokou orgii, Chometův talent pro karikaturu spojenou s nostalgií je nebetyčný a strefuje se mi přesně do skusu. Takže za natahované krasosmutnění slabší trojka, za obrázky pětka, dohromady taková slabší čtyřka.

Aneb Legenda o pošetilosti. Takhle nějak se hrají skořápky s ťamanskými ksichty, chtělo by se říct, ale to by bylo přílíiš bulvární a v případě Času asi i laciné. Takže raději řeknu toto: Filmem prochází množství snadno zaměnitelných postav, nevýrazných nejen vzhledově, ale také působících stejným dojmem mělkosti a licoměrnosti. Ne zcela neopodstatněnému (leč povrchnímu) zdání, že „všichni lidé jsou stejní“ postupně podlehne i (zrovna docela kreativní a netypický) Či-wo, kterého to nakonec také semele. Čas je film, který by v leckterém ohledu zasloužil pětku, ale proč já mu nedám ani čtyřku, to nedovedu nějak logicky vysvětlit — snad je to tím, že ačkoli jsem se dobře bavil, nějak jsem se nedokázal s postavami sžít. Takže skoročtyřka.