fmash

Jednou jsem se od srdce zasmál, paradoxně hned na začátku při scéně v autě. I zbytek filmu byl docela v pohodě, ale trpěl v mých očích značnou roztříštěností. První, řekl bych nejhorší (já to nějak nemám rád), část byla bláznivá teen komedie o supertrapnosti zamindrákovaného Setha a bolestné nesmělosti Evana. Další oddíl byla vyloženě strašidelná část točící se kolem dvou zdánlivě legračních bláznivých policajtů. Tato peripetie, byť chvílemi opravdu humorná, by se hypoteticky mohla kdykoli zvrhnout do thrilleru, kterak dvě hovada ze strachu z následků svého ignorantství napáchala haldu zvěrstev. Třetí linie se točila kolem nelegálních večírků se vším, co k nim patří. Ta se mi líbila nejvíc a kdyby se celý film nesl v podobném duchu jako jeho poslední třetina, zářil bych nadšením. V aktuální podobě však Superbad působí dojmem, jako by se u něj vystřídali tři režiséři (nebo jako by byl slepen ze tří scénářů). Na mě to působí jako rušivá nerozhodnost ohledně námětu (dobrou ilustrací toho, co chci řict, je myslím výborná a vtipná scéna, kde parta sjetých raubířů adoruje Evana coby domnělého zpěváka, jež však v původní verzi s break dancem vypadala úplně jinak a v zásadě výhružně). Ale byla to celkem sranda, lepší trojka.

Barevně stylizovaná kamera jako z nějaké reklamy, podivný střih, vesměs nesympatičtí herci a především v první polovině solidní nuda. Nemluvě o hudbě — nevím, proč si frantíci ve scifárnách potrpí na podivnou lacinou elektroniku, která jenom ruší. Na druhou stranu hlavní hrdina ujde a mladá Mélanie Thierry, ačkoli dost nesympatická, hraje výborně. Určitou výhodu dává Chrysalis rozumná stopáž a ve druhé polovině film konečně získává trochu tempo a jakous takous „uvěřitelnost“. Silnější dvojka, na trojku si u tohoto pokusu o noire netroufám.

Naprosto výborná atmosféra a vzhledem ke stáří snímku bez námitek akceptovatelné ekologické poselství (ne že by dnes ekologie nebyla aktuální, ale ve filmu to tehdy ještě nebylo komerčně zneužité klišé). Uživateli canakja bych vzkázal, že ačkoli to tak zpočátku vypadalo (a bylo to velmi sexy, uznávám), Naušika nelétá pralesem jedovatých rostlin v minisukni bez spoďárů, leč v přiléhavých žlutých kalhotech. Zde v hodnocení tento jinak nepodstatný detail zmiňuji jako ilustraci toho, že snímek postrádá běžnou tunu nelogičností a skoro všechno hraje. Trochu jsem se bál, že více než čtvrt století starý snímek bude svým věkem trpět, ale mé obavy se nenaplnily. A k příběhu? Je to velice pěkná sci-fi pohádka s nosnou myšlenkou, uceleným světem a tklivým závěrem. Ještě jedna poznámka: kdo si snad myslí, že v Avatarovi byl vizuálně monumentální neuronovou sítí propojený rostlinný svět Pandory vrcholem imaginace tvůrců, po shlédnutí Naušiky trochu vychladne. Miyazakiho Země je Pandoře velice, velice podobná.

Závislost filmu a jeho spádu na videohře je až příliš patrná, takže je to slušná rubačka, ale ničím nepřekvapí. Docela zajímavý je nápad svěřit různé epizody různým výtvarníkům, což děj ozvláštní mimo jiné tím, že divák čeká, jakým způsobem se další kreslíř vypořádá se ztvárněním nahé Beatrice. Dívá se na to hezky, ale trochu nuda. Mírně jsem byl překvapen, že na rozdíl od popisků na bookletu mého originálního DVD šly pouze zapnout či vypnout anglické titulky, na možnost českého překladu jsem nenarazil. Ale jelikož se nic moc komplikovaného neřešilo, tak to ničemu nevadilo…

Svědomí je jedna z těch monumentálních entit, jež jsou od přírody dobré, ale běda, dostane-li se jeden do jejich područí. Nebo spíš soukolí, abych se nevyjadřoval příliš liberálně a nedostal se tak do podezření z postmoderního socialismu. Asi by mi tolik nevadilo, že jsem ve dvaapadesáté minutě vcelku přesně předpověděl, jaké bude finále, kdyby Prokletý ostrov měl těch minut nějakých devadesát. Ale takhle jsem musel na ten „banální“ konec čekat až příliš dlouho a přes polovinu filmu jsem se nudil (nechci dělat přechytralého, jen bych řekl, že v roce 2010 už se fakt nejedná o originální zápletku — zkrátka nesvědčí to o mé genialitě, ale o profláknutosti tématu). Dlužno ale říct, že Scorseseho taktovka se podepsala na skvělém úvodu, jehož atmosféru udržet a zachovat při tom slušný děj, mohl film do top dvoustovky náležet právem. Samotné finále mě potom jako diváka vrátilo do hry, zejména poslední věty. Skoro bych dal čtyřku, ale tohle vzhledem k přeceňování patří k filmům, u kterých se mi nějak nechce jít s proudem. Takže silná trojka. Výstižné komentáře zde mj. DaViD´82 a canakja.

Film o dědkovi, kterýho už pořádně sere, jak to jde se světem, který zná, kvaltem do řiti. Má rozhodně vyhraněný názor na spoustu věcí, jež jsou v dnešní době považované za normální, má ale také cit pro spravedlnost a zdravý rozum. On je ten film ještě o dalších pár věcech a dost možná že hlavně o tom zdravém rozumu. Dodal bych ale, že skoro stojí a padá na valem stárnoucím Eastwoodovi, přesněji řečeno na jeho předních lejzrech, skrývaných pod převislými víčky. V zásadě pohoda, mně se to tak u Clinta líbí. Je to docela zábava, zasmál jsem se, zvlášť se mi líbila (dvojitá) zpověď. Za tu přímočarost a nebojácnost ohledně narážek na rasové problémy, za přijatelně nízkou míru patosu a za pohodové tempo filmu bych dal skoro pět hvězd, ale mělo to mouchy. Za největší bych označil klišovitý vztah s potomstvem, jehož zjednodušující absurdnost mi přišla až moc přehnaná, potom podivně rychlý zvrat ve vztahu k sousedům, a co mi osobně vadilo nejvíc, byl mladý Thao. Bee Vang buď tak dokonale hraje, že se mu povedlo vystihnout svého nemrcoucha včetně neschopnosti promluvit s někým, aniž by to vypadalo jako na divadle, nebo je to opravdu nemožný ochotník. Úplně mi to kazilo zážitek.

Jak tenhle film hodnotit, aby člověk zbytečně neupadal do klišé? Asi je opravdu na místě přidržet se srovnání s původním zpracováním. V roce jednaosmdesát šlo taky o peníze, ne že ne, tak proč je původní verze oproti té nové tak dobře hodnocená? Asi proto, že je to originální verze. Nebo spíš z nostalgie? To bude ono, protože tu zas toho tolik neběželo a měli jsme tendenci chválit filmy, jejichž triky byly úrovní velmi podobné obecně oblíbené Cestě do pravěku. Verze z roku 2010 je taky poněkud přihlouplá pohádka. Nectí ji záměr udělat všechno větší a všeho víc. Zoufale lesklý Zíjes taky nevede. Voldemortovi to lépe sluší bez nosu a s fistulí. Běloši jsou přes všechny odlišnosti s modrochy v turbanech jedna ruka a jde jim tugedr o dobro. Atd., je to podobně jako původní film dost sračkoidní záležitost. Na druhou stranu, je to pohádka pro děti ne? A v čem je snad horší ideologicky, v tom je zase podstatně lepší na pohled. A je tam Arterton, která už mi zachránila jeden film předtím. Hádejte který. Vypadala opravdu tak, že bych nedovedl říct, kolik jí je. Takže film nic moc, ale není to úplná bída a jako nenáročná zábava je to funkční. Zajímavou řeč na téma her tu vede Shadwell a vyjma srovnání s Avatarem se naprosto shoduji se Salahadinem. A opravdu mě pobavila závěrečná scéna s Diem — lepší dárek od táty fakt nedostanete.

Důraz na komiksovou atmosféru a záběry poněkud přemrštěně, ale ne zas nevkusně odbarvené, zařadily Knihu přežití mezi filmy, jež mají ode mne palec nahoru. Po vizuální stránce určitě. Atmosféra poválečného světa byla skoro výtečná (v porovnání s dostupnou konkurencí), příběh možná měl slabiny (především naleštěný Alcatrazz), ale neodradil. Skoro to vypadá, že si nahrávám na smeč k průměrnému hodnocení, ale není to tak. Náboženské předsudky nemám, haptická pointa mě celkem potěšila (očekával jsem s napětím větší banalitu) a tak mi nakonec vadila snad určitá nedotaženost detailů zničeného světa (lidé ještě nosí iPody a někteří mají nové džíny, ale skoro nikdo nezná mycí prostředky) a neokecatelná eklektičnost (těch opsaných motivů bylo opravdu až dost). Na druhou stranu Washington se role zhostil dost dobře a Oldmanův ikonický Carnegie s temným pohledem neměl chybu. Co film vysloveně kazilo (!!-spoiler-!!), tedy vyjma zmíněného Alcatrazzu (ještě že tam knihovníka nehrál Connery), byla podivná neprůstřelnost hlavního hrdiny při přestřelce (režisér tvrdil, že film NENÍ náboženský) a rádoby tajemný náznak, že by mohl být dokonce slepý — tak to tedy ne, soudruzi ((!!-konec spoileru-!!). Celkově dost povedená road movie, které musím za sebe malinko přidat, abych jí nedal tolik, co téhle srágoře, kterou jí zde mnozí dávají za příklad. A nebo téhle šaškovské představě postapokalypsy.

Nijak výrazná, ale milá míchanice stylů, motivů a charakterů. Pro Jeuneta typický způsob barevného (doslova i obrazně) vidění světa a lidí může v divákovi na chvíli vyvolat dojem, že nic nového neuvidí. Je to svým způsobem i pravda, jenže Jeunet má zkrátka originální pohled, takže to ve výsledku není na škodu. Příjemné jsou narážky na dřívější autorovy filmy (například hraní na pilu z Delikates v domě, kde se zvuk šíří komíny), naopak mi jako mírně rušivé a křečovitě zapracované přišlo roubování na moderní fenomén sociálních sítí. Váhám mezi 3 a 4, ale Jeunet je jen jeden…

Podruhé na to do kina nepůjdu (protože nechodím dvakrát na nic), nějaké hlubší hodnocení si tedy nechám, až budu vlastnit placku. Neřkuli až uvidím za rok druhou půlku filmu. Jestli se mi ale něco líbilo (a to na rozdíl od mého okolí, které tytéž věci vidí vesměs jako zápor), bylo to bezcílné putování bezútěšnou krajinou, smutek nad bezmocí a bezradnost. Možná že polovinu filmu odehráli tři lidé, ale odehráli to obstojně a ani bych si nevšiml, kdyby film trval o hodinu déle. Nemluvě o velmi uvěřitelném popisu diskriminace, procesů a jiných totalitních projevů. Jako se občas stává, z duše mi mluví komentář kiddo. Jo a navíc mám neodolatelnou chuť sbalit spacák a vyrazit na zimní čundr, což se taky počítá jako pozitivní vliv filmu na diváka.