fmash

Sunshine má opravdu zajímavou atmosféru a po první třetině jsem byl v příjemném rozpoložení u očekávání zdárného konce, jenž ničím nepřekvapí. Spousta logických děr počínaje principem zápletky mě trochu rozladila, ale vydýchal bych je. Cítil jsem čtyřkový film, jenž mírně ztrácel kvůli mému nedostatečnému vzdělání v oblasti fyziky a přírodních věd, jež se projevovalo stoupající nedůvěrou, ale co mě teprve uzemnilo, byl chabý a z prstu vycucaný vývoj poslední části směrem k tuctovému béčkovému hororu, kde se nikdo už vůbec nezabývá nějakými pravděpodobnostmi nebo ohledy na diváka. Možná jsem úzkoprsý, ale čeho je moc, toho je příliš.

Vizuálně opravdu hodně expresivní podívaná, o které by někdo klidně mohl říct, že je to slátanina bez hlavy a paty, což také, když odhlédneme od symbolické roviny zodpovědného vyrovnávání se s partnerskými vztahy, opravdu je. Na druhou stranu — film je plný vtipných hlášek (jež ovšem často stojí na telecím zjevu a pohledu Cery aka Scotta Pilgrima), bitky jsou opravdu vydařené a člověk ani nemusí být fanda digitálních her, aby pochopil mechaniku vývoje zápletky. Komiksové dokreslované „zvukomalebné“ prvky mě snad v žádném jiném podobném filmu nerušily méně, postavy mi byly sympatické, muzika celkem řezala… Překvapilo mě, že mě bavil Scottův spolubydlící v podání Kierana Culkina, k jehož jménu jsem choval předsudečnou averzi. Trochu mi uniklo, čemu že sloužily některé paralely s Věčným svitem. Solidní čtyřka.

Alphaville má ambice (a slušný potenciál) být tvrdým noire příběhem. Zároveň je také značně reflexivně poetický, a to je možná jeho největší slabina (od níž se odvíjejí ostatní), protože Godard se tu snaží komplikovaným a nejednoznačným způsobem vyjádřit nejen svůj politický či společenský názor na svět a jeho možný vývoj, ale i své niterné pocity. To podtrhuje experimentální forma snímku z hlediska vizuálního (výrazné blikání, roztřesená kamera či rychlé švenkování, jež diváka chvílemi takřka přivádějí na práh epileptického záchvatu) i vypravěčského (útržky poezie promísené s absurdními výroky obyvatel „hlavního města galaxie“). Zarážející je podivně nepovedené až laciné zpracování pohledu na přetechnizovanou společnost budoucnosti, jež se vyznačuje všudypřítomnými „pípacími“ efekty a tracheostomickým hlasem centrálního mozku lidstva α60. Rovněž (otevřeně přiznávané) prvky rádoby americké drsné školy či spíše šestákových detektivních románů mohou vzbuzovat sarkastický úsměv. Přestože je tento mix dost náročný na divákovu toleranci, je třeba říct, že hraje pouze druhotnou roli a není cílem. Alphaville je totiž hlavně alegorie a ve své černě groteskní karnevalové podobě zobrazuje absuditu totalitního systému, dovedeného takřka k dokonalosti. Izolované město, v němž se mluví o „vnějších zemích“ z jiných galaxií (ovšem do Nueva Yorku je to autem 9 000 km) a kde všichni povinně zapomínají kromě zakázaných slov také to, že i jinde žijí lidé a že láska není synonymem slova rozkoš. Kde se na všechno nekonformní pohlíží jako na trestuhodné a kde (alespoň oficiálně) vládne čistá logika a nelidské sociální inženýrství. Výčet by mohl pokračovat, ale snad není třeba.            Je pravda, že navzdory (nebo možná kvůli) symbolistickým zkratkám film působí místy dost polopaticky, z jiného úhlu zase trochu přeplácaně. Chvíli divák neví, jestli je to drama, chvíli zase parodie. Ale co už. Z voleje bych dal tři hvězdičky (několikrát jsem se i podíval na hodinky), ale z některých subjektivních důvodů ještě jednu přidávám. Stojí za tím „morální poselství“ filmu, pohled na Annu Karinu, plápolajcí zapalovač Lemmyho „Bacha“ Cautiona a další potěšující drobnosti, kromě toho, že se na takové věci rád dívám.

Přiznám se, že jsem čekal trochu víc, ale přesto patří Muži, co zírají na kozy k filmům, které mi stojí za to vidět i vícekrát. Hippie Bridges, přinášející do kruhu zírajících armádních důstojníků květiny a myšlenky New Age nebo Kevin Spacey, zasazující Clooneymu smrtící Dim Mak, to jsou momenty, které mi z paměti jen tak nezmizí. Škoda, že tyto a podobné bizarnosti se ve filmu trochu ztrácely a nevytvořily ucelenější pocit. Bavil jsem se výborně, ale docela by mě zajímalo, jak by film dopadl, kdyby jej dělali například Coeni — což je ostatně myšlenka, která napadne asi každého.

Zdá se, že i v mé děravé paměti už se Ellen Page uhnízdila, a sice jako představitelka nekonformních, leč pohodových Američanek, jejichž životní peripetie se vyplatí pozorovat na obrazovce, má-li jeden rád příjemné drobné příběhy. Vyfič! se vyznačuje mimo jiné tím, že je poskládáno z množství vypravěčských modulů nebo – chcete-li – klišé (cílevědomá matka, její vztah s otcem Bliss, jediná kamarádka, samotná sladce čistá „alternative to what?“ Bliss, hrdé rebelky z arény atd.). Napadají mě teď pouze dva žánry, jež se s takovým množstvím klišé mohou vyrovnat bez větší ztráty vážnosti. Jsou to politická agitka a – což bude tento případ – pohádka. Právě jako k moderní městské pohádce jsem se k Vyfič! postavil i já a tak jsem mohl kromě nadměrné až hrubé zkratkovitosti docela dobře snést i takové lapsy, jako byly některé zoufalé „kaskadérské“ scény (Razor na hřišti aj.).            Celkově na mě tenhle film zapůsobil optimisticky (jak jinak, jestliže je to moderní pohádka), je vtipný, Page je hezká a hraje dobře, výběr hudby je výborný. Za povšimnutí stojí vývoj vztahu Bliss a její matky. Pro mě za čtyři.

Odjakživa mám rád, když se tragický příběh odvypráví tak, aby se člověk mohl nechat poučit o složitostech světa a přitom pak nemusel brát prášky na uklidnění, nebo naopak bolestně přivírat oči nad trapností nevhodné denunciace a lacině prdelního vtipkování. Mary a Max naštěstí do té lepší kategorie pořád ještě patří a dovede s relativní lehkostí mluvit i o věcech, jež si my, co se po večerech uklidňujeme šestatřiceti čokoládovými hotdogy, pro jistotu necháváme pro sebe. Nevadil mi upovídaný vypravěč a bavily mě hlášky, leč trochu bych ubral na některých (záměrných) výtvarných absurditách a především fekálním humoru. Tenhle příjemně ukňouraný animák jich v takové míře neměl zapotřebí. Byl by dobrý (ba lepší) i bez nich.

Film se výborně hodí na sobotní dopoledne, kdy se vám nic nechce dělat, ale zabít čas sledováním studia kamarád (nebo co to ráno běhá) se vám taky nechce. Neoslní, neurazí, ale ani neznudí. Pohodička zvláště pro koníčkáře, kteří si mohou připolíbit hvězdičku.

Mohli bychom se tu chvíli pozastavovat nad morálním poselstvím tohoto „indie“ dílka a nejsem si jist, k čemu bychom dospěli. Na jedné straně nekonečně cynický a dekadentní postoj k určitým univerzálním hodnotám (jako je nově vznikající život, rodina etc.). Na straně druhé pak skoro stejně nekonečně laskavý a snad až povznášející vztah k lidství a lidskosti (jako je rodina, přátelství, sounáležitost etc.). Přijde na to, zda měřítkem všech věcí je člověk, či li nic.            Všechno je relativní a já byl vlídností a nenápadnou skromností Juno potěšen, nemluvě o hudbě, která se k filmu a jeho zpracování skvěle hodila.

Může obsahovat částečné spoilery. Snad jsem vůči Nolanovi nějak předpojatý, ale opět nějak nemohu sdílet nadšení, jež Dokonalý trik u ostatních diváků vyvolává. Film není špatný, dobře vypadá a tak dále, ale cítím se zase tak trochu podveden. Nolan s přehnaným sebevědomím dlouho přešlapuje na místě, jako by počítal s tím, že může říct „však počkejte, jak vám to na konci natřu“. Předlohu jsem nečetl a dost možná jde na její vrub, že dva klíčové zvraty vyjevené na konci mi spíš vadily, než aby mě překvapily, neřkuli dokonce potěšily. Jeden (mimochodem zřejmý dost předem) je typický deus ex machina, navíc sci-fi, což jsem tedy opravdu neocenil. A ten druhý maně vyvolává dojem, že bylo porušeno nějaké detektivkové pravidlo ve stylu „vrah je zahradník“ — trik je trik, ale na mě to nezabralo. Navíc mě vůbec nebavila hudba.

He. Moje desetileté dítě po shlédnutí zářilo nadšením a projevilo přání učit se kung-fu. Což je samozřejmě naprosto normální a já to tak mám ještě dneska, ale aspoň to svědčí o tom, že nový Karate Kid funguje. Mně se taky líbil, především oceňuji Chanův herecký vklad (ne že bych nezkrátil ten tklivý projev v autě, ale i ten tam svou funkci plnil, protože proč by jinak pan Han trávil život tak, jak jej trávil). Přeslazený závěr jsem taky unesl, vzhledem k žánru a zaměření, protože proč dětem netvrdit, že dobro plodí dobro. A tak jedinou podstatnější výtku mám k tomu největšímu zádrhelu, a sice, že za pár týdnů se z nikoho machr v kung-fu nestane — to bych z toho poselství dětem raději vynechal.