fmash

Řekl bych, že na celém filmu je nejlepší neodolatelný želví kung-fu mistr, ale celý film byl pěkný na pohled a navíc bylo velmi příjemné, že se nikdo zas tak moc nesnažil o mistrovství světa ve srandovnosti. Hurá. Nejvíc samozřejmě potěší (nejen amerického diváka), že i rozežraný tlustý nýmand v sobě skrývá nekonečný potenciál, navíc dostupný aniž by se dotyčný musel moc měnit. Vážně, je to tak.

Něco takového jsem už dlouho potřeboval vidět. V té záplavě praštěných sitcomů, superhrdinských seriálů nebo srágor o upírech či vrazích zoufale chybělo něco s intelektuálními ambicemi. Když pominu skvělé herecké výkony, postavy toho namluví hodně a všechno se to dá pozorně poslouchat, aniž by člověk ztrácel koncentraci. To je nebývalé. Andělé jsou především drama aidsem stižených homosexuálů a jejich přátel, lehce lynchovsky říznuté mysteriózním prolínáním reality s halucinačními stavy, jež klidně mohou být „opravdové“. Oni homosexuálové, neurotičtí, vesměs (až na výjimky) liberální a užvanění, mají zřejmě představovat jakousi esenci moderní, k levici směřující západní městské civilizace (a posledních pět minut z těch šesti hodin to dává najevo zcela nepokrytě — to je mimochodem jediných pět minut, které bych nejraději zabarvil na DVD fixem a tvářil se, že neexistují). Pikantní je to hlavně ve spojení s Louisem — ufňukaným, slabošským, sebemrskačským levičáckým homosexuálem, jenž se neustále v něčem babrá a o něčem žvaní, ale který se dá slušně dohromady po mystickém setkání s vírou předků, avšak zejména po pořádné nakládačce, té pomyslené „poslední facce, která mu chyběla do slušného vychování“. To jsme celí my.            Jinak nejlepší na tom všem asi byl Al Pacino, nejen že předvedl herecký koncert, ale i jeho postava byla kouzelná. Druhá polovina seriálu se mi zdála o něco slabší, za což může asi ten posun v mystických pasážích směrem ke komedii, ale i tak se jedná o vysoký nadprůměr. Nevím sice, jestli nás Bůh opustil v roce 1906, ale dokud budou v televizních seriálech postavy jako Belize, máme alespoň nějakou útěchu jistou.

Přijde na to, co máte jako diváci rádi. Jestli Belmonda, pravdu, melodrama... Melodrama to je, Belmondo v tom hraje a pravda je taková, že je na něj smutný pohled. Mrtvičně ochablý obličej, podivný nemizící úsměv a nekonečné čekání na každé další slovo. Tím více je s podivem, že mu to ještě pořád docela sekne, ale o tom doufám ten film být neměl. I když těžko říct, o čem vlastně být měl. O stáří? O naději v člověka nebo v život? Má to diváka za každou cenu rozplakat, nebo to nese i nějaké poselství? O co vlastně šlo tomu nezodpovědnému, tu důstojně hrdému, tu dětinsky nerozhodnému staříkovi? Co za vztah to měl se svou bývalou milenkou, jež jej s tak velkodušným výrazem vyhnala na ulici?            Některé ty pomalé, zajímavou hudbou podkreslené scény se starým mužem, hledícím oknem do noci, by vskutku mohly v jiném případě aspirovat na filmový zážitek pololetí, ale tady ne. Pro mě je tu nejzajímavějším poselstvím, že francouzskému vysloužilému vojákovi asi nestačí penze ani na slušný podnájem. Takže to beru tak, že Belmondo si ještě chtěl zahrát v solidním filmu, což se mu jakžtakž povedlo, ale až do svých pětasedmdesáti si Muže a jeho psa asi znovu nepustím.

Je libo sestoupit do spodních pater šoubyznysu? Rychlovýtah Buscemi vás tam dopraví coby dup. Úloha Lese, fotografa s šakalím charakterem, připraveného parazitovat úplně na čemkoli, byla Buscemimu psána snad přímo na tělo a ten svou příležitost využil naplno. Lesův protipól Toby, bezmezně dobrotivý světec bez domova, neustále rozdávající duchovní útěchu na všechny strany, už mě tolik nenadchnul, ale řekl bych, že za to mohl spíš scénář, než Michael Pitt. Od doby, kdy jsem četl Solženicynův Jeden den Ivana Denisoviče, totiž nechovám důvěru k lidem, kteří po ostatních vylizují misky — přinejmenším se nedá věřit tomu, že přežijí dostatečně dlouho. Natož aby si zachovali kondici, svěžest a luzný zjev. Ale budiž. Grungeový fešák si v tomhle filmu prožije svůj příběh z červené knihovny a já nehodlám nic namítat, snad jen to, že jsem se tak trochu nudil. Já vím, že to byla satira se vším všudy, přesto mě banální fešanda Alison Lohman moc nedostala, Pittovy kukuče taky ne a tak celý ten jinak docela milý a příjemný příběh pro mě stál celý hlavně na tom Buscemim. Budu dnes trochu přísnější a pro jednou zaokrouhlím dolů.

Je trochu škoda, že možnosti digitálních triků a počítačového zpracování dávají filmařům do ruky těžkou zbraň s tak mohutným zpětným rázem, že ti, kteří se je snaží využívat bez opravdu pevného postoje, velice snadno ztrácejí rovnováhu. Totéž sice platí i o opulentních přirovnáních, ale to nechme stranou. Gilliam není jediný (mířím ovšem na Burtona), kdo se své bujné fantazie nerozpakuje prezentovat v té osobnější a pitoresknější podobě a zavdává tak důvod k celkem oprávněnému sronávání s představivostí divákovou. Což bývá kámen úrazu, protože každý má jinou míru, jiný vkus a jiný sklon k vnitřní sdílnosti. Imaginárium tak může leckomu připadat jako samoúčelná prezentace nápadů nebo prachobyčejná ipsace výtvarnického exhibicionisty. Sám nedovedu říct, do jaké míry je tak vnímám též. Leccos se mi zdá přehnané, něco málo i samoúčelné. Gilliam ale vypráví příběh a nikde neslibuje, že nabízí pointu, čímž se blíží poezii. Já to přes výhrady přijímám.            Některé krajinné scenérie v Imagináriu silně připomínají po této stránce zdařilé, i když jinak ztřeštěné, Zloděje času. To vlastně není kompliment, vzhledem k časovému rozestupu mezi oběma filmy; hlavně proto, že na spoustě míst je až příliš vidět, že se točí ve studiu. Možná to je prostě Gilliamův rukopis, mně to ale vadilo hlavně v kontrastu k jiným částem, jež byly technicky mnohem dokonalejší. Nicméně to je opomenutelný detail, v tohle filmu se hlavně hraje, a to výborně. A nejdokonalejší je Tom Waits, o tom není sporu. Jeho werichovský ďábel, který je tak trochu taškář, ale cestu byste mu zkřížit nechtěli, ten nemá jedinou chybu, kterou byste u člověka nenašli.

Podíval jsem se po letech a skoro bych zvedl hodnocení na pět. Neudělám to, ale moc nechybí. Na uhláškovaném Willisovi moc chyb nenajdu, jeho detektiv je dokonalé hard-boiled divadlo. Příběh má všechno, co je potřeba, a v porovnání se současnou produkcí boduje třaskavostí, k níž nebylo zapotřebí zabít desítky chudáků v okolí hlavní mely. Patosu ale snad bylo až příliš a Joeův černý parťák mě chvílemi skoro vyděsil svým strnule nehereckým projevem. Ale jinak je to pecka a kdo ví, třeba jednou přidám hvězdu.

Důstojná mlátička, u které jsem se dobře pobavil, nezaregistroval jsem žádné velké přehánění a skoro všechno výborně klapalo. Trochu mi překážely vizuálně povedené, ale nepřirozeně vyčuhující hrátky s barevností některých záběrů a fakt, že (slovy režiséra akčních záběrů) „je to film o Číňanech pro Číňany v dnešní těžké době“, byl často až příliš patrný. Ale herci hráli, kung-fu frčelo, příběh to také mělo, líbilo se mi to dost.

Další díl zatím triptychu Ljuby Václavové o prvcích české krajiny. Typicky přemýšlivý komentář Václava Cílka jako vždy udivuje přesnou volbou výraziva a barvitostí popisů zdánlivě banálních jevů a skutečností. Hodnota sdělených informací z hlediska vzdělávání je na slušné úrovni, na rozdíl od předchozích dílů však Cílek poněkud ztrácí svou zdánlivě bezbřehou trpělivost a pochopení. Snad je to – jemu jako geologovi možná nejbližším – tématem, ale tam, kde v předešlých epizodách prostě konstatoval či nanejvýš mírně káral, v Kamenech přísně prorokuje. Inu, krást se nemá.

Zvláštní projekt, tyhle Čtyři pokoje. Dva ze čtyř zainteresovaných režisérů vůbec neznám, a nebudu sám. Předpokládám, že i ostatní diváky přitáhlo především jméno Tarantino, eventuálně Rodriguez. Tim Roth hrál velice podivně a docela by mě zajímalo, jestli se do toho chaplinovského poskakování a nakrucování stylizoval sám, nebo jestli dostal takové pochybné zadání. Jinak byla jeho neurotická postava zajímavá a nejkouzelnější bylo sledovat, jak se projevují pikolíkovy osobnostní stránky v kontinuu bizarních situací. A to napříč všemi epizodami. Jako by ta postava postupně pod taktovkou různých režisérů zrála; to považuji za hlavní klad filmu. Vtipné také bylo, jak se „bellboy“ postupně během jediné noci zpronevěřil všem hlavním přikázáním, jež mu vyhlásil jeho odcházející předchůdce. Ohledně jednotlivých epizod: první kousek s čarodějkami byl asi nejslabší, ale pomyslné zadání splňoval docela dobře a vyjma trochy nudy mě nijak neštval. Druhou epizodu považuji za nejlepší, v čemž se neshodnu s ostatními zde hodnotícími. Byla druhá nejcivilnější a tak nějak neexplicitně nejbizarnější. Bavila mě prostě nejvíc. Třetí část nesla jasný Rodriguezův rukopis. Byla rovněž silně přepjatá, fascinovaně jsem ale zíral hlavně na ty dva spratky, jak válí. Hodnotím jako druhou nejlepší. V těsném závěsu, a tady se asi odlišuji od většiny místních, jako druhou nejhorší (i když docela dobrou) hodnotím Tarantinovu epizodu. Jakkoli představovala jakýsi návrat ke „zdravému rozumu“, Tarantinův ublafaný filmař mi nepřišel dvakrát přesvědčivý a Willis tam raději neměl být — jeho skuhrající postava se fest nepovedla. Za klad celé série považuji také příjemný pohled na Jennifer Beals, jež se objevila ve dvou epizodách. Abych to uzavřel: jako celek mě to bavilo. Neřekl bych, že to byla super bomba, ale určitě nadprůměr a když to zaokrouhlím nahoru, dám nakonec po delším váhání čtyřku.

Protože jsem si Vanilla Sky spletl s úplně jiným filmem, zažil jsem při jeho sledování nemalé překvapení. Musím říct, že příjemné. Takhle by to mělo být u každého filmu, jehož hlavní devizou je nečekaný dějový zvrat: divák přistoupí neposkvrněn hromadou trailerů a spoilerů a odměnou mu je skutečný zážitek. Pravda, David Aames byl podivně neuvěřitelný týpek a film mohl klidně být o půl hodiny kratší. Stupňující nervozita ze schizofrenie byla ale přesvědčivá. Opravdu negativní aspekty byly jen dva: jednak mě neuvěřitelně prudil dabing (který celou dobu zněl, jako by někdo ve velké prázdné místnosti promlouval z kastrolu přikrytého utěrkou) a druhak se mi nenahrál konec. To bylo samozřejmě nejvtipnější. Naštěstí chyběla zřejmě jen poslední minuta, ale přesto s hodnocením počkám, až uvidím Otevři oči. Jinak bych dal čtyřku.