fmash

Vydařená řežba s velmi neomaleným přístupem k divákově citlivosti, balancující na hraně vkusu. Trochu váhám, jestli (ne)rovnováha mezi tendencemi k syrovému zobrazení reality (naturalismu) a na druhé straně k humorné nadsázce a kinetické přehnanosti je pro mne jako diváka v Kick-Ass to pravé. Přestože film řadím k tomu nejlepšímu, co se v žánru za poslední dobu dá vidět, čekal jsem trochu víc zábavy a hodnocení, byť vysoké, není stoprocentní. K morálnímu poselství se nevyjadřuji a doporučuji celkem tradičně ukecaný, leč poměrně výstižný komentář Shadwellův.

Chtělo by se mi dát čtyřku, ale nějak nemůžu. Po četném shlédnutí lákavých upoutávek a po prohlédnutí zadní strany obalu DVD jsem velice přesně tušil, v čem je zakopaný pes, což je myslím přesně to, co divák u tohoto typu filmu nechce. Naštěstí jsem se nešel předem podívat na ČSFD, protože bejci typu canakja to tu bez okolků vysypou rovnou. Ale k filmu: Bale je přesvědčivý, nálada se buduje na jedničku a hudba svou podivností k hlavnímu charakteru sedí výborně. Bohužel ale film dost staví na momentu finálního překvapení, jež se ale, jak jsem již naznačil, zas tolik nekoná. Takže jsem se sice na jednu stranu kochal atmosférou filmu a Baleovým výkonem (myslím, že si jeho osobní oběť tento snímek tak docela nezasloužil), na druhou stranu jsem trnul strachy — ne však z odhalení, ale z toho, aby Reznik ve svém stavu nespadl do nějakého ještě většího průseru. Velká škoda, kdyby si film tolik nehrál na mimochodem nakonec celkem vlažné finale grande, mohla to být opravdu pecka.

Po docela slibném začátku se začal příběh Proroctví rozplizávat v různých klišé (večer co večer flanděra kořalky, úžasný dokument globálního významu, který si profesůrek vozí s sebou autem a nikomu o něm nepoví atd.). V celku však přijemná podívaná — nicméně ta pseudoheretická zápletka, zdánlivě vysvětlující naprosto vše, přičemž ale ani sám Proyas necítí jistotu, zda pokleknout, nebo zda zapálit kříže, ta to teda zabila. Hlavně díky své barvotiskové lacinosti.

Zásadně nesouhlasím s myšlenkou, že se jedná o kopii Přátel. Proti mluví až příliš zásadní rozdíly. Především tu není ekvivalent „Fíbí“ a pak hlavní vlk mrdák (dámy prominou) není žebravý dement, ale zazobaný génius. Semo tamo se na nějakou tu epizodu rád podívám, ale až příliš často se mi stává, že musím v půlce opustit místnost, protože nedokážu snést podívanou na daleko za hranici trapnosti doháněné rádoby vtipné scénky.

Neuvěřitelným způsobem nahromaděná klišé a „škatulkovitost“ postav. Barevné omalovánky ze střední školy, kde je vysoká koncentrace zpěváků s talentem profesionála. Kompletní zastoupení menšin všeho druhu. Láska, intriky, dobří lidé i padouši, kteří ale nejsou až tak moc zlí (afroameričtí studenti ale nejsou zastoupeni v typičtější sociální skladbě a v takové koncentraci, aby jedním z témat byla kriminalita mládeže — holt Ohio, samej Němec). Všechno je tak nechutně rozehrané, že poslední díl bude nejspíš muset trvat aspoň půl dne, aby mohlo dojít ke kompletnímu šťastnému rozuzlení...            Musím přiznat, že se mi na to dobře dívá. Profláklé popové songy tu beru na milost, protože jsou kupodivu docela zábavné.

Milionář z chatrče nese jedno jasné poselství. Bohužel jsem nepřišel na to, které by to tak mohlo být. Když máte v knize osudu něco napsáno, tak se to prostě stane, je jedno jak dlouhý řetěz (ne)štastných náhod k tomu povede. Tolik pohádka z říše predestinace. V jistém smyslu pozitivní mi přijde, že divák může vidět „asijské tygry“ i jinak, než jsou v cestovních průvodcích zobrazovány nejčastěji. Tedy nejen naleštěné mrakodrapy, Tádžmahál a prostí lidé, ale také (a vzhledem k demografickým údajům často) svrab, bída a neštovice. A ovšem organizovaný zločin a další výhody chaosu. Nic proti Indii a spol., holt jiný kraj, je mi to vlastně celkem fuk, když to zatím nemám za okny. Na druhou stranu v jistém smyslu negativní mi přijde, že to bonbónové balení v růžovém celofánu tu původní výhodu dost neutralizuje. Atd., suma sumárum to hodnotím jako dost epickou červenou knihovnu s poměrně otravnými (byť vzdělávacími) peripetiemi. To mám radši starou dobrou Courths-Mahlerovou, když už. Pro mě slabší tři hvězdy.

Protože nejsem cinefil a nadšenec, nehodlám opěvovat úžasnou naivitu, tvůrčí zápal nebo snad „raritnost“ Plánu 9, protože mi jsou celkem ukradené. Ale přiznávám, že ten jemný pel (nebo snad rzivý prach) určité výjimečnosti mé zraky přeci jen trochu zastřel. Takhle nějak by mohl vypadat ozvučený film třeba řekněme z roku 1928... No, kupodivu hlavní myšlenka opravdu není úplně dementní (což ale vzhledem k letopočtu vzniku není žádný kompliment), takže kdyby to mělo lepší scénář, režii a produkci, mohlo to být buď ucházející sci-fi nebo spíš mnohem tuctovější sračka než takhle. Podruhé to vidět chtít asi nebudu. Jedna a půl hvězdičky z těch dvou jdou na vrub určité nostalgii, jež ale vznikla výhradně díky tomu, že jsem viděl film o filmu.

Už u sledování o dvacet let staršího Alphaville mě napadlo, jak i totality nepoznavší tvůrci dovedou pozoruhodně vystihnout některé typické rysy, jež takový režim často mívá. V Brazil je to ještě markantnější než u zmíněného Godardova snímku: necitlivost (ovšem očekávaná) k jednotlivci, sterilní přístup k životu a k obecným hodnotám a především šlendrián, ne vždy dovedně, vždy však nákladně skrývaný za rituál — v tomto případě za byrokracii. Právě absurdita vyplývající ze všudypřítomné byrokracie je tím nosičem, jenž v tomto filmu slouží k předání hlavních myšlenek. Za jejím chladem a neprůstřelnou fasádou pak bují život společnosti, jenž je zdánlivě „normální“, ve skutečnosti ale hnije — v některých případech doslova. Jako obvykle u Gilliamových snímků (s výjimkou například opic, ve kterých se mimochodem objevila futuristická hejblata velmi podobná těm v Brazil) mám trochu problém s velmi nezřetelnou hranicí mezi humorem, jenž má mít komediální funkci, a groteskní absurdností, jež má mít funkci spíše sdělnou. Jinými slovy se mi leccos zdá poněkud naivně přitažené za vlasy. Je to asi Gilliamův styl, tak to nechávám plavat, jenže na mně ta zjevná temnota a svého druhu monumentálnost snímku potom o poznání méně ulpívá a neužívám si všechno tak, jak bych jinak mohl. Jako u Alphaville na čtyři hvězdičky zaokrouhluji, abych příště věděl, že se jedná o film výjimečný. Což opravdu je. Mohl být ale o půl hodiny kratší a zejména „po opicovsku“ (nebo po „bladerunnerovsku“) civilnější. Pak by to byla pětihvězdičková bomba.

Kdo nezažil opravdu pořádnou kocovinu a ani se na to pro jistotu nechystá (naivka), může si Dante 01 pustit jako vzdělávací pořad. Protože jestli se v tomhle filmu něco Carovi povedlo, tak to bylo k dokonalosti dovedené vizuální ztvárnění právě tohoto neutěšeného stavu těla a mysli. Nevím co je to poslední dobou za módu natáčet jakési obskurní sci-fi povídky (viz např. Sunshine) s pseudo uměleckými ambicemi a kvazi přesahovými sděleními. Možná si autoři myslí, že se v tomhle žánru nechá schovat úplně všechno, páč scifisti jsou beztak cvoci. Ovšem nemusí (nutně) znamenat, že nemají kromě soudnosti ani kapku vkusu. Dante 01 se svou komorností přitom není úplně bez kouzla a myšlenka poněkud zmateného boha „included“ nebyla vůbec špatná — ať už byl jeho původ umělý či „přirozený“. Jenom nechápu, proč to muselo být celé zabalené do laciného mastného papíru plného řezníkových poznámek tužkou — ehm, mám na mysli to symbolické názvosloví, jímž je film prosáklý a také ty rádoby experimentální triky, za které by se nemusel stydět ani 40 let starý film. Kdyby se to celé odehrávalo na Zemi v blázinci, snad bych tomu dal i o 2 hvězdy víc. Takhle je to nuda, kterou zachrání jen relativně rozumná stopáž.

Syrovost, to je první slovo, které mě u tohohle filmu napadlo. Vizuální strohost, výborná stylizace do osmdesátých let a lakoničtí protagonisté příběhu mi imponovali dostatečně na to, abych překousl zvláštně uťatý konec, který jako by nabádal k myšlence, že jsme jenom pára nad hrncem a ty naše veledůležité životní peripetie jsou venkoncem přehnaným lpěním na detailech. Absence zjevného patosu pak kontrovala pochopitelným steskům stárnoucího šerifa na svět, jenž je zdá se mnohem nesmyslnější než býval. Jenže, jak jsme slyšeli, ze stárnoucích se nikdo nepotento, protože ono je to vlastně posledních nějakých deset tisíc let čím dál tím stejnější. Jenom ten úhel pohledu se mění. Příběhem projíždějící rytíř apokalypsy Chigurh (jemuž jsem, cítím potřebu to uvést, přes jeho emocionálně plochou velkolepost nefandil) celou náladu a sdělení jenom podtrhoval. Dost mi to celé připomnělo Blood Simple. Už asi vím, co si pustím příště.