AIMÉE

Obstojné herecké výkony: 3,5

Sice se pokládám za jedince se široce bujnou představivostí a fantazíruji téměř na denní bázi, ale tento "modrý zázrak", považovaný za revoluční dílo současnosti, mě nijak revolučně (ani evolučně: příběhem či tématem) neoslovil. Ne že bych byla rasista, ale preferuji lidi s klasickými odstíny kůže (vyjma anime snímků a jiných jim podobných). Tudíž nic proti "modrákům" (Šmouly jsem například nikdy nekritizovala, takže kritiku barvy pleti nechme malířům a jiným). Prakticky na filmu nenacházím nikterak převratný příběh, navíc lidé nejsou úplně diskriminováni - trochu prostoru se jim dostává, přesto se Cameron věnuje azurovému manšaftu ( jeho zvučné jméno mu dovoluje natáčet mainstreamově), ještě že s Titanikem vyplul dříve, jinak bych (subjektivně samozřejmě) pochybovala o jeho potenciálu. Takže raději terminátorskou "plechovou nádheru", nežli tyto blankytné avatáry.

Asi jsem se namlsala Hanebných panchartů a očekávala jsem stejně vysoko nastavený nadstandard. Stále to nadstandardem je, ale ten pomyslnný říz je v Djangovi o třídu níže. Ansámbl je výtečný a věrohodný, režie samozřejmě nezaměnitelná od jiných, přesto však (obzvlášť) ke konci filmu všechno jakoby ztrácí dech a nějak se to zbytečně snaží udržet dříve nastavené "pravidlo" dlouhé stopáže - zde je závěr opravdu uměle natahovaný a víceméně se to trochu rozpadá.

Závěr samotný mne nutí dát plný počet; "Andrew... remember... be sure and tell them... it was only a bloody game." A samozřejmě úžasné two men show, které nepotřebuje žádný "přebytečný komparz" na scéně!

Už aby někdo tomu Deppovi vzkázal, že tu máme těch jeho excentriků v hojném počtu... Ne, že by to bylo vždy na škodu, ale v případě Temných stínů bohužel ano. Johnny ze sebe vymáčknul to, co všichni dokonale známe. A i když své party odehraje s grácií, tentokrát to bylo velmi okoukané a předvídatelné, plytké až křečovitě bezduché. Taktéž Burton začíná ztrácet šťávu, snaží se o dynamiku, ale tím, jak očividně tlačí na pilu, vytváří vyčpělé a rádoby ultrasupercool filmy. Škoda, pro tentokrát zklamání.

Knižní předloha je samozřejmě obsáhlejší, podrobnější a postavy jsou lépe vykresleny, přičemž si čtenář vytvoří svoji vlastní vizualizaci každého protagonisty. Pasáže mají silnější účinek a zanechávají hlubší dojem, může-li se nad nimi čtenář zamýšlet v textové podobě. Přesto však ani filmová adaptace z roku 1948, jež je natočena černobíle by neměla být opomíjena. Byl to také první britský snímek, který si odnesl Oscara. Navíc Laurence Olivier je, dle mého osobního názoru, jeden z nejlepších „Shakespearovců“, kteří se tímto fenomenálním spisovatelem zabývali na poli filmovém. Jelikož například jeho ztvárnění Richarda III. bylo taktéž famózní. Jeho Hamlet je věrnou verzí té knižní, důkazem je i mnoho různých ocenění (Zlaté Globy, BAFTA aj.), která si film odnesl. Proto i některé zfilmované příběhy knih mohou rušit „nepsané pravidlo“, že automaticky dochází k deformaci literární klasiky. Olivierův, dnes už také klasický, Hamlet se tak pro obdivovatele této látky stává téměř povinností a pro ostatní pravděpodobně kulturním zážitkem.

Takto zfilmované dokumenty zaplňují pomyslnou díru, tedy nedostatek realisticky působících snímků natočených podle skutečných událostí.

Hodnotím vysoko nejen proto, že se tu odehraje 23 minut impresionistické slávy skvělého Anthonyho Quinna, ale především pro ten lehký závan Goghových abstraktních obrazců, které z plátna (malířského) přecházejí na plátno (filmové), a jenž vytvářel geniální (můj čistě subjektivní názor...) ve své době nepochopené obrazy. Výborná sonda do tehdejší duše tohoto veleznámého umělce, kterého nakonec dostihli nejenom absinthový démoni.

Černý paegasus, Kraken vypadá jako hybrid křížený s godzillou a vetřelcem, ony tři čarodějnice také "podědily" nějaké ty vetřelčí geny, ale co víc, to původní kouzlo se ani letmo nedokázalo alespoň otřít o tento remake... Je to prázdná, megalomanská, popcornová nádoba, která slouží jako nástroj, který pouští (finanční) žilou popkulturní společnosti. Hanba.

Nevšimla jsem si, že by Craigův Bond přešel na pití Sprite limonády, poněvadž jeho nová "Image je na nic - následuj instinkt", kterou si to teď razí skrze svá nová dobrodružství je svěže neobnošená, co se bondovské filozofie týče. Kašle na zásady a vnitřní politiku MI6, což se mu zatím vyplácí. I když zápletka a Bond-girls nejsou tentokrát tak rafinované jako u předešlého Casino Royale, stále se však o Quantum of Solace můžeme bavit jako o kvalitní bondovce, nicméně by filmaři neměli usnout na vavřínech a do té příští zakomponovat (i jiné) progresivní "prvky", aby se Bond nepropadl do bažiny tuctové stejnojakosti.