AIMÉE

Zapálit si cigaretku na nárazníku jedoucího automobilu je pro Harolda denním chlebem stejně jako každodenní nevšední zážitky. Láska a poesie není výjimkou; lásky je tu sice poskromnu, zato poesií to jen hýří - obzvlášť při té policejní razii.

Kubrick byl svým způsobem šílenec aneb geniální šílenec. Natočit kontroverzní satiru na téma studené války v těsné blízkosti možné hrozby (vzhledem k roku výroby) mohl jen kontroverzní filmař. A co se týče samotného (ačkoli ne tak docela) Petera Sellerse: je to právě tento „3D“ herecký génius, který vtiskl tomuto snímku tvář(e) "Gentlemen, you can't fight in here! This is the War Room."

Ne zcela tradiční Hitchcock, ale přesto v plné polní a tento plíživý thriller zobrazuje klasiku žánru tehdejší (možná i nynější) doby. Alfred byl (vel)mistrem postav obyčejných lidí, kterým se do života připlete nějaký ten adrenalinový zážitek, s nímž se musí vypořádat. Mohlo by se zdát obyčejné, ale nikoliv, jedná-li se o Hitchcockovo režisérské křeslo. Jeho napínavé klenoty ani nemusí být nutně horory. Co se týče obsazení, na trůnu vítězů sedí král hereckého družstva - Laurence Olivier - ten by vynikal i převlečený za pásovce (Ross Geller promine). Charisma by mu našli i za nehty (zkrátka na něj nedám dopustit). Postavy neztratily i po těch letech nic ze svého kouzla, zejména Maximova sestra. A je od sira Hitchcocka taktéž moc milé, že i sem zakomponoval několik vtipných replik - on je humoristický čtverák, neníliž pravda, a ani zde diváka neochudil o špetku šprýmu. "Happiness is something I know nothing about."

Dustin Hoffman se sníženou výškou, zato zvýšenou hladinou hereckého talentu předvádí v tomto napůl vážném, z 1/3 humorném a z dalších množstevních částí historické vyprávění o indiány vychovávaném bělochovi, kterého osud zanesl do bělošské převýchovy, zpět na výlet do indiánské rezervace, dále k dalším eskapádám až ke generálu Custerovi. Občas lehce nadnesené vážné téma o útlaku původního obyvatelstva v dobách Custorových nájezdů. Toto vážné nitro s lehkou nadsázkou a poté už bez ní zobrazuje vojenská tažení a drancování pravděpodobně ve vší parádě. Hoffmanova téměř one-man-show prokazuje filmu jakousi službu, poněvadž si tak příběh získává na kvalitě.

Humphrey coby zrající kmet na "stará kolena" dokazuje, že láska kvete v každém věku. Bohužel však v tomto nekomplikovaném příběhu, nicméně i trochu bez hlubší jiskry, zato s wilderovským lehce vtipným podílem, kdy se dva bratři zakoukají do dcery rodinného šoféra a konečné skóre si drží Humphrey, jenž zcela nezáměrně propadá Sabriině získanému šarmu, jenže naneštěstí pro Bogarta, který společně s mladičkou Audrey Hepburn více vypadá, že jej navštívil zub času a pár připomíná nesourodou dvojici velkého generačního rozdílu. Proto i já se kloním k názoru kritiků, kteří Bogarta shledali jako nevhodně obsazeného, navíc jeho postavu býval mohl hrát Holden a mladšího Davida tedy někdo mladší, pak by to přece jen nepůsobilo jako věkové fiasko, ačkoli láska je mocná čarodějka a zařídila, aby pan Bogart (navzdory faktu, že se mu s Audrey hůře hrálo) vzplál citem dosud nevídaným pro businessmana, tudíž jakožto hodný strýček beroucí ambicemi naplněnou Sabrinu na výlet lodí. Wilder je sice filmovým kouzelníkem své doby, tady ale nedokázal naplno vykouzlit to své nažlivé "mojo", které v některých filmech doslova vybuchuje divákovi do obličeje.

Pozvolně se rozvíjející a s nosy se do sklenic zabořující ovíněná ‚roadmovie‘ komedie, která se mírně liší od jiných žánrových (někdy až) výplodů scénáristických hlav. Výjimky potvrzují pravidlo a Bokovka je zdárným příkladem. Kdo očekává (a chce i očekávat) spád s rychlostí turbo bude zklamán anebo přinejmenším sledovat hodinky a odpočítávat čas, jelikož pro tuto výpravu byl vybrán Saab z ’86 roku – kostitřasný model natolik vhodný, aby vláčná stopáž ubíhala jak má. Navíc se stylově hodí ke spořádanějšímu Milesovi, který je vedoucím zájezdu této dvoučlenné výpravy do tajů kalifornských vín, jež se tu pijí až do dna, třeba i z odpadní nádoby se směsí všech možných buketů. Tudíž v případě Milesova osudu by se tento Pinot milující spisovatel měl odstěhovat do vinárny anebo rovnou do sudu. Naštěstí díky nebanálnímu závěru můžeme polemizovat o jeho dalším životním úseku. V každém případě to není pouze o moku z hroznů, je to nabité příhodami z reality, rozuměj „action-free“, akční příhodu lze najít tak akorát ve znovu získávání peněženky záletného ženicha a popřípadě vyřizování účtů pomocí motocyklistické helmy. Násilné ponaučení nebo velké moralizování naštěstí v nedohlednu, je to spíše taková sebereflexe obou povahově vylučujících se kamarádů, kteří nenachází osvětu, ale naopak si uvědomují své priority, kterých by se měli držet.

Fassbender – jeden z nadějných umělců herecké branže. Dokáže ztělesnit své role s neuvěřitelnou dávkou jedinečnosti. Toto jsem předpokládala i ve filmu Stud. Problém nebyl ani tak u Fassbendera, jak je vidno, opět se zhostil své role s vervou, jenže on sám to nezachrání. Ani si nejsem jistá, jestli to má či nikoli působit jako sonda do problematiky lidí závislých na sexu, každopádně mi to připadá až křečovitě tlačené na pilu a za každou cenu šokovat diváka umělou syrovostí filmu. Netvrdím, že je všechno špatně (ale minimálně třičtvrtiny neví co se sebou), některá fakta k zamyšlení vedou, ale jinak jej shledávám zbytečně moc pobuřující – P.S. puritán nejsem. Carey Mulligan už také měla zajímavější role, zde, kde hraje Brandonovu sestru, která by se nejprve rozkrájela proto, aby se k ní vrátil přítel (z telefonního příběhu) a následovně a s lacinou koketérií sbalí kamaráda a zároveň Brandonova nadřízeného, se kterým končí v peřinách. Trochu protichůdné. A takto by se daly hledat nesrovnalosti i jinde, ale nehodlám kazit Fassbenderovi reputaci, stále zůstává tím zajímavým, v herectví excelujícím frajerem nynější filmařiny.

Temné siluety noirového skvostu plného těžko odlepitelného sex-appealu. Rita Hayworth je nepochybně a dočista jednou z nejvýznamnějších ikon stříbrného plátna nejen díky vkusnému, šmrncem obohacenému strip-tease tanci, který Gilda povýšila do nedostižných výšin jinými hereckými snaživci (à la Demi Moore aj.). Vůbec to decentní pojetí Gildiny koketérie k opačnému pohlaví mělo jen lehký náznak důležitosti v jejích záměrech, představovali funkci vyvolání žárlivosti Johnnyho (Glenn Ford), jenž hrdinně odolával jakožto její poker-face "protihráč", který sám neví jak se se smyslnou Gildinou přítomností popasovat. Konkrétně k Ritě Hayworth a její Gildě (anebo opačně), která je famózní, její hluboký hlas, kouzlo a přednes skvěle napsané role uchvátí (snad) každého, tedy mě naprosto. Avšak i přesto jsem byla schopna naplno sledovat také okolní příběh (kromě Ritiny femme fatale) a musím konstatovat, že i ten je kvalitní s ohledem na hašteření ústřední dvojice. Put a blame on Mame.

Přiznávám, že některé výstupy odehrávající se na plátně působí vskutku dost vykonstruované na city diváka, nicméně skutečná podstata, která se nese napříč příběhem je stále důležitější a převládá tak pocit beznaděje, hyenismu a jiných zvěrstev dopouštěných vojáky SS. Navzdory faktu, že tuzemská tvorba stojí (zpravidla poslední dobou) za zlámanou grešli, Lidice představují v tomto ohledu zdárnou výjimku.

Ozbrojená feministka vzduchem létající, kulatým "bumerangem" házející a rádoby filozofickými kecy moralizující. Všechno v jednom zabaleno a vyexpedováno. Její odvaha změní svět... - to by mě zajímalo jak vzhledem k tomu, že jde o postavu zcela fiktivní.