Maq

Žralok je zvíře dosti tupé. Jen plave a žere. Udělat z něj mstivého zabijáka, to mohlo fungovat právě jen jednou. A i tak, napětí je nejúčinnější do okamžiku, než se rozvine závěrečné střetnutí.

Plytký děj, slabá atmosféra, žádné napětí, žádné překvapení. Páteční polévka v závodní jídelně.

Montana? Kovbojové? Koníčky? Nic proti. Nicméně tento film jen s profesionální jistotou kráčí po mnohokrát prošlapaných cestičkách s cílem stát se rodinným romantickým bijákem. Nízké ambice, nízké hodnocení.

Popkulturní fantazie na kulturní téma. Strašně hloupé. Místy ještě horší. Zobrazení Almy coby árijské blondýnky (v kroji!) je urážlivé. A inscenace Mahlerovy konverze v režii Cosimy Wagner je přímo nechutná. Mahlera arci lze považovat za prorockého vizionáře, ale kdyby jeho tvorbu inspirovaly takovéhle kraviny, jeho vize a hudba by se ujaly nanejvýš v putykách.

Depresivní příběh člověka, který nemá na to být dobrý nebo úspěšný. Je triviální, bez schopnosti milovat či doopravdy myslet. Nemá ani nápad, jak se svým životem něco provést, a když mu někdo takový nápad mimoděk předhodí, chopí se jej katastrofálně, beznadějně, amorálně a hloupě. Události jej semelou zdánlivě za něco co nespáchal, ve skutečnosti s obdivuhodnou, osudovou jistotou a moudrou logikou. --- Pozoruhodnost tohoto díla spočívá v tom, že Ed Crane ve skutečnosti reprezentuje velmi hojný typ. Typ člověka, který žije řádně nikoli díky svým vnitřním hodnotám, nýbrž pouze následováním vzorů, mezi nimiž vyrostl a prožil celý svůj život. Pokud se nic nestane, tak takový člověk až do smrti jen brblá a rozumuje, jak s ním zlý svět vybabral. Ve skutečnosti jsou takoví lidé dřímající neřízenou střelou. Protože nemají žádný pevný bod, žádný vnitřní kompas, stačí minimální podnět a dají se do pohybu. V tomto případě byl podnět individuální a Crane se probudil k činu sám. Ale z historie známe i situace, kdy impuls působí masově a tihle prázdní lidé se stanou ničivými strůjci dějin. Nedávno jsem komentoval film Agora, jiným příkladem by mohly být například okolnosti rozmachu nacistického hnutí. Na příslušném místě a v příslušném čase by se Crane jistě stal typickým nacistou. --- Rozhlédněme se kolem sebe a všimněme si těch zástupů „slušných“ lidí, jejichž nekonfliktní existence nevyplývá z ničeho než z jejich vnitřní prázdnoty. Každý z nich je potenciální hrozbou. --- Coenové napsali a natočili výborný, silný příběh.

Někdy slyším nářky, že filmové umění trpí nedostatkem dobrých scénářů. Na to lze kontrovat, zdali kvalitní scénáře jsou opravdu tím, co publikum nejvíce žádá. Tak jako v Mozartových časech, kdy operní diva nezřídka sklízela větší obdiv a úctu než sám autor opery, tak i dnes si všímáme víc toho, JAK hraje Nicholson v nevýznamné vedlejší roli, než CO vlastně hraje on a především ostatní, mnohem důležitější postavy. --- Ať je to s úrovní scénářů jakkoli špatné, adaptace literárních předloh zůstávají bohatým zdrojem. Tento film je typickým příkladem. Takový rodinný příběh může být, a velmi často bývá, stupidní limonádou. Má-li to o něčem být, má-li to být chytré a působivé, potřebujeme na začátku mistra slova. Tedy spisovatele. A pak scénáristu, který adaptaci nezmastí. --- To je právě to, co se v tomto případě podařilo. Všimněme si, že od debilních seriálů tohle dílo odlišují jedině kvalitní charaktery a vůbec nejnápadněji krásné dialogy. Žádná postava není černobílá, všichni mají své přednosti a slabosti, velmi lidské, přirozené, a proto působivé. --- Ubrečený závěr příběhu je, pravda, trošku laciným východiskem, pro mě mínus. Naopak velmi si mě získala zdánlivě neorganicky vložená epizoda Emmina výletu do New Yorku. Jak ty dámy ztuhly, když se přiznala, že je s dětmi v domácnosti! Překrásné! „Za tři hodiny jsem se dozvěděla, že ty ženy byly třikrát na potratu, třikrát se rozvedly, jedna nechala kvůli kariéře dítě v internátě, a v takovém momentě jsi na rozpacích, když máš mluvit o mojí rakovině?“ Člověk málokdy slyší tak nádherně pregnantní zhodnocení oné sterilní (přímo allenovské!) moderní civilizace.

V jonesovské tetralogii toto řadím na třetí místo (před Temple of Doom). Vzhledem k okolnostem to vidím spíše jako úspěch.

Hybrid. Uděláme to jako thriller o příšerách, ale ve skutečnosti to bude o lidech. Do něčeho takového se ale Shyamalan neměl pouštět, protože to neumí. Je to mnohem těžší. Pohnutky a dilemata lidí, kteří vzali vážně touhu dát sbohem zkažené civilizaci, vylíčil na triviální úrovni. --- Měli bychom si to přiznat. Shyamalan je autor, který napsal a natočil jedno unikátní béčko (Sixth Sense). Velká literatura - tedy příběhy o lidech - je nad jeho síly. Člověče, přestaň si psát scénáře a dělej jen to, co umíš docela dobře: režíruj.

Detektivky jsou tolik oblíbený žánr a tolik se jich napíše a prodá, že je zatracený kumšt vymyslet něco nového! Originalitu tohoto díla navíc posiluje i jeho filmové zpracování, takové syrové, s úspornou produkcí. Dovedu si představit prostor, který se Nolanovi nabízel pro jeho remake. Ale shánět se po něm nebudu, co mám z originálu vpasovaného do standardní hollywoodské metráže?

Gangsterských historek je dvanáct do tuctu. Budiž, tahle má při všem laciném sentimentu jakousi nenulovou úroveň.