Maq

Předloha je (v rámci žánru) do té míry skvělá, že bych si přál vidět moderní verzi tohohle dramatu. Fakt je, že přestřelky, mordy, a vůbec akční scény tenkrát dělat neuměli. A filmový herecký projev taky od těch časů urazil pěkný kus cesty. Navzdory tomu jsem viděl solidní a zajímavé drama. --- Hodnocení je těžké. Přirovnal bych to k našim hokejistům, kteří tenkrát slavně vyhráli mistrovství světa. Bezpochyby to byla velká událost a ti kluci byli pašáci, jenže, marná sláva, dneska by s nimi zametl kdejaký dorostenecký tým. Nuže, přikloním se protentokrát k hodnocení vzhledem k době vzniku.

Souhlasím s poznatkem, že film je to odvážný. Religiózní část Ameriky asi rozzlobil. Ale já jsem spíš zklamaný. Čekal jsem chytrou satiru namířenou proti církvi. Jenže moc chytré mi to nepřipadlo. Je to spíš takové to standardní rádoby drama, kde na straně Dobra a Zla bojují různé bájné a nadpřirozené bytosti. Tady to ale nebylo jen základem k obvyklým patetickým stupiditám, nýbrž hlavně ke srandě. Satira? Sotva, spíš jen ta sranda.

Jsem dosti překvapený relativně vysokým hodnocením tohoto filmu i pozitivními komentáři na jeho adresu. To v kontextu hodnocení jiných filmů tandemu Hřebejk-Jarchovský. Námět mi naprosto nepřipadá přelomový, spíše zaprášený. Ani na hereckých výkonech nic mimořádného neshledávám. --- Hlavní problém je však v časové rozpolcenosti scénáře. Odehrává se drama v nedávné minulosti, nebo v roce 1972? Tvůrci tenhle problém vyřešili nešťastně. Příběhy a charaktery "mladých", díky nimž se vlastně vody zavlnily, jsou jen načrtnuty, hloubka chybí. A na osudové události z roku 1972 se pouze vzpomíná - ačkoli by vystačily na vynikající film! --- Vzniklo tak nikoli drama, nýbrž pouhá "reportáž o dramatu".

Předně: Nevadí mi a chápu, že herci se svým historickým předobrazům fyzicky nepodobají. Režisér podle mne správně dal přednost hercům schopným přesvědčivě zahrát žádaný charakter. A tak Kenneth Branagh je právě takový, jaký byl Heydrich: brilantní, kultivovaný a nelítostně logický. Stanley Tucci je tak jako Eichmann především pilný a pečlivý. --- Informací o konferenci je málo a pokládat tento film za historickou rekonstrukci je nebezpečné. Ve skutečnosti nevíme, kdo a jak tehdy reagoval a co řekl. (Osobně pokládám za mimořádně půvabnou spekulaci, jak asi reagoval Albert Speer, který podle mého soudu ve Wannsee byl také.) --- Je to tedy konverzační drama, jehož cílem není reprodukce historicky doložených výroků, nýbrž spekulativní umělecká výpověď o charakterech zúčastněných potentátů. Scénář je z hlediska historické pravděpodobnosti velmi fundovaný, umělecky vynikající a provedení také, film má spád, a to je kumšt! --- Pokud jde o potrestání účastníků konference, dost lidí zde zaráží, kolika z nich se podařilo trestu uniknout. Jak už to v takových případech bývá, ono to není tak jednoduché. Předně o Wannsee se skoro nic nevědělo (a neví dodnes). Ale hlavně, a film to jasně ukazuje, veškeré pravomoci a odpovědnost si přisvojil Heydrich. Ostatní byli odkázáni do rolí informovaných úředníků v podpůrných resortech. Myslím že ve Wannsee se opravdu o ničem nerozhodovalo - o Vůdcově vůli se ostatně nediskutovalo nikdy - a Heydrich víceméně jen oznámil co dělá a že nestrpí obstrukce. Vyvozovat z toho trestní odpovědnost ostatních účastníků je málo nadějné. --- Kdypak se dočkáme takovýchto zajímavých pohledů do nejvyšších pater politiky sovětské?

Tahle romance má dobrý scénář, ale nejvíc si na ní cením toho, jak je vyšperkovaná nádhernými vedlejšími postavami. Role Rhyse Ifanse a Jamese Dreyfuse jsou mimořádně vtipné.

Příběhy z pekla na této zemi mi obvykle přijdou nejpůsobivější, když jsou vyprávěny z pozice obyčejných lidí a soustředí se na jejich základní starosti. Třeba když Žid v roce 1940 randí s Polkou a nesmí s ní jít do kavárny (Polanski); tenhle filmový zážitek byl pro mě velmi silný. --- Tenhle film vypráví příběh právě takový a má tedy potenciál. Bohužel mám dojem, že scénář a režie nebyly na úrovni. Mohlo to být mnohem, mnohem osobnější a silnější. Takhle je to spíš jen zajímavé, a proto to tady sbírá hvězdičky, a euro-humanistické, proto film posbíral nějaké ty ceny.

Bývám podezřívavý, když se složitými prostředky vyjadřují prosté myšlenky. Obžerství – ve všech smyslech toho slova, tedy i včetně bezuzdné konzumace sexu – je hříšné, zkázonosné. Víme to nejpozději od časů starozákonních. Co na tom může objevit umělec? Může objevit obžerství tam, kde jsme je dosud neviděli, anebo je ukázat způsobem, který nám pomůže hříšnost obžerství lépe chápat. --- Co zjistil Cronenberg? Že bohatství a moc jsou s obžerstvím nerozlučně spojené. A sděluje to svým způsobem, současně názorným a komplikovaným. Jenže je tohle sdělení schopné obstát? --- V Americe, hlavním světovém hnízdě boháčů, fungují nesčetné znamenité kulturní instituce, které by v Evropě bez podpory státu zahynuly do první výplaty. Samozřejmě je nefinancují dělníci. Dělají to bohatí lidé, kteří jsou kulturní. Což implikuje mravní integritu a schopnost své obžerství držet na uzdě. --- Eric Packer ovšem obžerou nepochybně je. Ne však proto, že je bohatý, ale protože je nekulturní. Je to zřejmé z toho, jak a kdy projevuje emoce. Bez rozpaků si před otrokyní nechá vyšetřit prdel a jiného otroka zabije. Je ale zdrcen, když se dozví o smrti oblíbené popové hvězdičky, jejíž říkánky ve filmu na chvíli zaslechneme. Chtěl nám tím autor ukázat, jak je Packer pitomý a prázdný? To je otázka! Protože soundtrack není o nic lepší. Hudba vůbec prozradí hodně. Jsem-li duchaplný umělec a směřuji-li svou duchaplnou výpověď k duchaplným adresátům, jak se mohu dopustit takové boty a pustit jim k tomu primitivní fidlání? Tu mi musíte odpustit podezření, že Cronenberg a já máme o duchaplnosti neslučitelné představy. --- Může být krysa jednotkou měny? Obžerové ducha o tom mohou diskutovat, ale duchaplné to není a nebude.

Dobrodružný příběh se zajímavou moralistní nadstavbou.

Film se trochu příliš pomalu plíží k závěrečnému odhalení, které neohromí. Dílo je to pěkné, a rozhodně nedůležité.

Na začátku zvukové éry filmu si na sebe hollywoodští potentáti sami uvalili určitá omezení, jejichž účelem bylo neprovokovat veřejné pohoršení. Teprve úplně na konci šedesátých let tyhle limity přestaly platit. Výsledkem byla hromada šokujících - na tehdejší dobu - filmů během následující dekády. Dneska se to zvrtlo v opak: co není "šokující", to je limonáda, která intelektuálovi nestojí za řeč a Akademii za sošky. Já bych se přimlouval za rozumný kompromis. Je to jako používání sprostých slov: rozumný člověk jich užívá zřídka, ve vypjatých okamžicích, které je vyžadují. --- Tenhle film spadá do závěru oné limity svázané éry. A má její přednosti a nedostatky. Z dnešního hlediska působí lehce naivně. Tolik vymýšlení a námahy kvůli čemusi, co by skutečný padouch řešil docela prostě... Jenže násilí - navíc na ženě - se tenkrát nesmělo. Dneska se smí, tedy ho máme vrchovatě, a naopak umění dobrých zápletek a dialogů upadá.